Článek
Jsem fyzioterapeutka a svou práci miluju. Vždycky jsem byla ten typ člověka, ke kterému ostatní chodili se svými problémy. Mám v sobě nějaký přirozený klid, nebo si to alespoň všichni myslí. A tak bylo logické, že jsem si vybrala profesi, kde můžu lidem ulevovat od bolesti.
A já to beru. Vždycky jsem to brala jako součást své práce. Představovala jsem si sebe samu jako nějaký filtr. Nasaju z nich to napětí, tu bolest, a vrátím jim uvolnění a klid. Dlouho to fungovalo. Ale v posledních měsících jsem se začala cítit… vyčerpaná.
Ne fyzicky. Byla to únava duše. Přicházela jsem domů prázdná, jako nádoba, ze které někdo všechno vylil. Neměla jsem energii na manžela, na přátele, na sebe. Veškerou svou kapacitu pro empatii a klid jsem nechávala tady, v téhle tiché, provoněné místnosti.
A pak přišel pan Horák. Milý starší pán, který ke mně chodil s chronickou bolestí zad. Byl to můj poslední pacient toho dne. Když po masáži vstával z lehátka, protáhl se a s úsměvem plným úlevy mi řekl: „Paní Alice, vy máte tak uklidňující ruce. Vždycky tady ze mě všechno spadne. Já vám tak závidím ten váš klid.“
Myslel to jako ten největší kompliment. A já jsem se na něj usmála a poděkovala. Váš klid. Ta slova mi zněla v hlavě jako ironická ozvěna. Jaký klid? Ten klid, který viděl, nebyl můj. Byl to jen profesionální výkon. Pečlivě vytvořená iluze pro potřeby mých pacientů.
Já jsem žádný klid neměla. Já jsem ho jen vyráběla pro ostatní. Byla jsem jako továrna, která bere cizí starosti jako surovinu a produkuje úlevu jako finální produkt. Ale všechen ten toxický odpad z výroby, ten zůstával ve mně.
Najednou jsem měla pocit, jako bych se dívala sama na sebe z dálky. Viděla jsem tu ženu v bílém, jak se usmívá, jak mluví tichým hlasem, jak její ruce hnětou unavené svaly. Ale uvnitř té ženy nebylo nic. Byla dutá. Byla plná cizích bolestí, a přesto naprosto prázdná.
Když pan Horák odešel, zůstala jsem stát uprostřed místnosti. Dívala jsem se na své ruce. Necítila jsem je jako svoje. Byly to jen nástroje. Nástroje, které patřily všem těm lidem, co prošli mými dveřmi. A v tom tichu mě napadla úplně prostá, až banální otázka, kterou jsem si nikdy předtím nepoložila: A kdo se postará o mě?
V ten okamžik jsem pochopila. Moje empatie, můj největší dar, se stala mou největší slabinou, protože jsem si nenastavila žádné hranice. Rozdávala jsem kousky sebe sama na všechny strany a nikdy jsem si nic nebrala zpátky. Nešlo o to, přestat pomáhat. Šlo o to, začít pomáhat i sama sobě. Přestat být jen nádobou na cizí bolest a stát se také zdrojem pro vlastní sílu.
Ten večer jsem udělala něco jinak. Po práci jsem nezamířila rovnou domů, abych se v tichém vyčerpání svalila na gauč. Zula jsem si boty, zamkla dveře a lehla si na své vlastní masážní lehátko. Pustila jsem si tu stejnou hudbu, kterou pouštím svým pacientům. A nedělala jsem nic.
