Článek
Miluju second handy. To tiché šustění ramínek, jak se desítky rukou probírají životy jiných lidí. Pro mě, osmatřicetiletou Dalimilu, pracující v kanceláři, kde je každý den stejný jako ten předchozí, je to malé dobrodružství. Nikdy nevíte, jaký poklad objevíte.
A ten den jsem ho objevila. Visel tam, trochu pomačkaný mezi polyesterovými bundami a křiklavými saky. Velbloudí srst, klasický střih, poctivá podšívka. Vypadal draze a osaměle. Zkoušela jsem si ho. Padl mi jako ulitý. Cítila jsem se v něm elegantně, dospěle. Za dvě stě padesát korun byl můj. Malé, bezvýznamné vítězství uprostřed všedního týdne.
Druhý den ráno jsem si ho chtěla vzít poprvé na sebe. Automaticky jsem sáhla do kapes, zkontrolovat, jestli v nich něco nezbylo. V pravé kapse prsty nahmataly složený kus papíru. Čekala jsem nákupní seznam nebo vstupenku do kina. Ale byl to dopis. Dva hustě popsané listy vytržené ze sešitu. Písmo bylo elegantní, ale místy roztřesené, jako by pisatelka bojovala se slzami.
„Můj drahý Petře,“ stálo na začátku.
Cítila jsem se provinile, jako šmírák. Ale nemohla jsem přestat číst.
„Píšu ti tenhle dopis, protože ti to nedokážu říct do očí. A možná ti ho nikdy ani nedám. Možná ho budu jen nosit v kapse tohohle kabátu, dokud se nerozpadne na prach, stejně jako moje odvaha. Poslední rok byl pro nás těžký. Vím, že jsi pracoval do úmoru, abys nás zajistil. Abys nám dopřál dům a dovolené. Ale já jsem v tom domě byla sama, Petře. Byla jsi tam ty, ale zároveň jsi tam nebyl.“
Četla jsem dál a srdce mi bušilo. Nebyl to dopis plný výčitek. Byla to zoufalá zpověď ženy, která milovala svého muže, ale cítila se neviditelná. Psala o tichých večerech, kdy on seděl u počítače a ona se dívala z okna. O tom, jak se jejich rozhovory smrskly na domluvu kolem dětí a domácnosti.
A pak to přišlo. Ta věta, která mě bodla do břicha.
„Stalo se to jen jednou. S Tomášem. Pamatuješ si ho, chodil s námi na vysokou. Potkala jsem ho náhodou ve městě. Pozval mě na kávu. A on… on mě poslouchal. Viděl mě. A já jsem v té chvíli byla tak slabá a tak zoufale jsem toužila po tom, aby mě někdo viděl, že jsem udělala něco, co si nikdy neodpustím. Ničí mě ta vzpomínka, Petře. Ale zároveň vím, že pravda by nás zničila oba. Co mám dělat? Jak mám žít dál s tímhle tajemstvím a dívat se ti do očí?“
Dopis končil bez podpisu. Jen rozpitá skvrna od slzy.
Seděla jsem na posteli a zírala na ty dva popsané papíry. Kabát visel na dveřích a už to nebyl jen kus oblečení. Kdo byla ta žena? A co Petr? Dozvěděl se to někdy? Rozešli se? Nebo žili dál ve lži, kterou ona nosila v kapse svého kabátu?
V hlavě jsem s ní vedla rozhovor. Soudila jsem ji. Proč to udělala? Proč prostě nepromluvila se svým mužem? Ale pak jsem si představila to ticho, tu samotu v plném domě. A cítila jsem k ní vlnu nečekaného soucitu. Byla to žena, která udělala strašnou chybu, protože se cítila zoufale sama. Nebyla jen zlá. Byla jen zranitelná.
Několik dní mi ten dopis ležel na nočním stolku. Pokaždé, když jsem na něj pohlédla, cítila jsem tu tíhu. Přemýšlela jsem, že ho spálím. Že ho prostě nechám zmizet a budu předstírat, že jsem ho nikdy nečetla.
Nakonec jsem udělala něco jiného. Našla jsem na dně skříně malou dřevěnou krabičku po babičce. Opatrně jsem do ní dopis složila. Krabičku jsem zavřela a zastrčila ji úplně dozadu na polici ve své šatně.
Nevyřešila jsem nic. Neukončila jsem její příběh. Jen jsem se rozhodla, že nebudu ten, kdo ho bude soudit nebo měnit.
Ten velbloudí kabát nosím často. Je teplý a elegantní. Ale pokaždé, když si ho obléknu a sáhnu do pravé kapsy, zamrazí mě.
