Článek
Vetešnictví pana Procházky na Malé Straně je místem, kde se zastavil čas. Ve vzduchu se mísí pach prachu, dřeva a nepatrná stopa naftalínu. Pro většinu kolemjdoucích je to skladiště harampádí; pro mě, restaurátorku, loviště pokladů. Procházka, věčně nabručený obchodník, v tom vidí jen zboží s cenovkou.
Ten den stála opuštěná v rohu: biedermeierovská komoda z ořechu, samý šrám – na horní desce kolečko po mokré sklenici, jedna noha se viklala. Přesto jsem viděla její budoucí krásu.
„Za kolik tuhle chudinku?“ houkla jsem. Ani nezvedl oči od novin: „Pět tisíc. A hned ať je pryč.“ Zaplatila jsem a s kamarádem jsme „chudinku“ naložili. V mé dílně vonící terpentýnem jsem se pustila do práce.
Desítky hodin broušení, čištění, tmelu. Když jsem opracovávala jeden postranní sloupek, všimla jsem si, že spoje nesedí dokonale. Přejela jsem prsty, nahmatala jemnou spáru. Zatajila jsem dech, zatlačila – ozvalo se cvaknutí. Díl se odsunul a odhalil skrytou schránku.
Srdce mi bušilo. Ve schránce ležel sametový sáček a svazek dopisů převázaných stuhou. Sáček ukrýval zlaté náušnice s granáty a srdcový medailonek; dopisy psala mladá Klára svému milému na frontu – slova plná něhy a naděje. Poklad – ne kvůli zlatu, ale kvůli příběhu.
Považovala jsem za samozřejmé vrátit se s nálezem za panem Procházkou, že společně zkusíme vypátrat Klářiny potomky. Naivně jsem čekala nadšení.
Vysypala jsem šperky a dopisy na pult. „Podívejte, co se skrývalo v komodě.“
Jeho obvykle znuděné oči se rozzářily – chamtivostí. Natáhl se pro šperky. „To je moje. Díky za poctivost,“ procedil.
„Vaše? Patří to rodině té slečny. Měli bychom je vyhledat,“ namítla jsem.
Zasmál se mi do tváře. „Drahá, koupila jste komodu, ne její obsah. To je jako nález bankovek v kabátě z blešáku. Patří mně. A teď to polož, nebo zavolám policii, že jste mi chtěla věci ukrást.“
Zalkla jsem se odporem. Pak se ve mně cosi zlomilo. Obrátil se proti příběhu, který jsem chtěla zachránit.
Nadýchla jsem se: „Klidně volejte. A já pánům z kriminálky vysvětlím, že zatajujete historicky cenný nález – zákon velí takovou věc ohlásit. Vy, jako profesionální vetešník, byste to měl vědět.“
Jeho úsměv zamrzl. Sečetl riziko – papírování, sankce. „Dělejte si, co chcete,“ zavrčel a otočil se.
Poklad jsem odnesla do muzea. Odborníci vypátrali Klářinu vnučku – stařenku, která se rozplakala, když viděla babiččiny dopisy. Šperky muzeu darovala. Peníze jsem nezískala, ale když jsem pak medailonek uviděla ve vitríně, věděla jsem, že jsem vybojovala něco vzácnějšího.
