Článek
Po boku měl dva ze svých synů a ministra zahraničí Jamese G. Blainea. Na nádraží však čekal i Charles J. Guiteau – zhrzený člověk, kterému v hlavě uzrála šílená myšlenka: „Bůh mi přikázal zabít prezidenta, abych zachránil republiku,“ psal ve svých dopisech. Když Garfield kolem něj procházel, Guiteau z kapsy vylovil revolver ráže .44 a zezadu vypálil. „Můj Bože, co to je?!“ vykřikl Garfield, když ho prudká bolest zasáhla do zad. První kulka mu jen lehce zranila ruku, ale druhá pronikla do těla poblíž páteře. Prezident se zhroutil na zem.
Guiteau se klidně otočil k odchodu – venku měl čekající drožku – ale v tu chvíli ho srazil k zemi rozzuřený policista Patrick Kearney. „Proboha, člověče, proč jste střelil prezidenta?!“ křičel na atentátníka. Guiteau neprojevil špetku lítosti. „Jsem Stalwart (Stalwart bylo jméno konzervativní frakce Republikánské strany) a chci Arthura prezidentem!“ odvětil fanatik, který patřil k radikální frakci Garfieldovy vlastní strany. Na nádraží zavládlo zděšení a dav začal křičet: „Pověsit ho!“.
Policisté museli Guiteaua bránit před lynčem. Při zatýkání fanatik dokonce jásal: „Jsem Stalwart ze Stalwartů! Udělal jsem to a chci být zatčen! Arthur je teď prezidentem!“ vykřikoval vítězoslavně. Bylo jasné, že v hlavě útočníka se zrodila zvrácená logika: věřil, že odstraněním Garfielda prospěje své politické frakci a že nový prezident Chester A. Arthur (dosavadní viceprezident) mu pak štědře odmění jeho „zásluhy“.
Prezident James A. Garfield na fotografii z roku 1881. Do úřadu nastoupil v březnu 1881 a mnozí ho považovali za nadějného reformátora. Jeho prezidentství a život však ukončil atentát
Mezitím Garfield ležel v kaluži krve na podlaze nádražní čekárny. Kolem zděšeně postávali jeho spolupracovníci a cestující. Prezident lapal po dechu a tiše pronesl: „Jsem mrtvý…“ – v tu chvíli sám věřil, že ho kulky připraví o život. K překvapení všech ale Garfield nebyl smrtelně raněn. Rána silně krvácela, přesto byl prezident při vědomí. Na místo dorazil doktor Smith Townsend a rychle mu podal brandy na posilněnou.
První pomoc se však záhy změnila ve frašku. Townsend totiž ihned strčil neumytý prst hluboko do otvoru po kulce v prezidentových zádech a zkusil naslepo vypáčit projektil. Garfield zasténal bolestí – a Townsendovým „vyšetřením“ to bohužel nekončilo. Během několika minut se u zraněného prezidenta vystřídalo celkem deset lékařů a všichni zkoušeli v ráně „lovit“ kulku holýma rukama či kovovými sondami. V té době totiž neexistovalo rentgenové vyšetření a lékaři si nevěděli rady, jak střelu lokalizovat.
Že tím otevírají cestu infekci, je příliš netrápilo – většina amerických chirurgů roku 1881 stále odmítala nové poznatky o nutnosti sterilizace podle doktora Listera. Chirurgové se tehdy dokonce pyšnili špinavými zakrvácenými plášti jako důkazem zkušeností. Garfieldovi doktoři nebyli výjimkou. Jeden z nich později cynicky přiznal, že prezident by na tom byl lépe, „kdyby ho ošetřovali vlci“.
Přestože lékaři neustále sondovali ránu neumytými prsty, kulku nenašli. President upadal do šoku. Rozhodovalo se o životě a smrti, a to doslova na špinavé podlaze nádražní čekárny. Nakonec se členové vlády, kteří Garfielda doprovázeli, rozhodli převézt zraněného co nejrychleji do Bílého domu. Dorazil i dr. Willard Bliss – zkušený chirurg, který kdysi pečoval o smrtelně raněného Abrahama Lincolna a nyní se samozvaně jmenoval šéfem lékařského konzilia.
Bliss převzal velení, Garfieldovi podal morfium proti bolesti a osobně pokračoval v agresivním pátrání po kulce: do rány mu zasouval nejen své malíčky, ale i různé sondy a kovové nástroje. Jeden kovový sondážní prut dokonce uvázl za prezidentovým nalomeným žebrem a Bliss ho musel zdlouhavě páčit ven. Až po těchto drastických pokusech dal Garfielda opatrně naložit do koňské ambulance a převézt do prezidentské rezidence. Cestou začalo hustě pršet – jako by samo nebe plakalo nad bizarním dramatem, které se právě rozehrálo.
V Bílém domě čekala zděšená první dáma Lucretia Garfieldová. Její manžel byl silný muž – byl to veterán z občanské války, generál, kdysi si dokázal poradit i sám proti přesile Konfederace. Teď však nehybně ležel na lůžku, tvář popelavou bolestí. Příchozí doktoři ho odepsali ještě tu noc: nikdo nevěřil, že by mohl dožít rána.
Garfield ale znovu překvapil. Nejenže přežil noc, ale ráno dokonce otevřel oči a promluvil. Jeho puls byl sice zrychlený, ale stabilní a teplota se držela v normě. Zpráva o tomto zázraku obletěla Washington a americký lid začal doufat, že jejich prezident boj o život vyhraje. Před Bílým domem se od prvních hodin shromažďovaly davy a tisk každý den přinášel podrobné lékařské bulletiny o prezidentově stavu. Začal 79denní maraton naděje a úzkosti.
Bliss mezitím upevnil svou pozici hlavního lékaře a v nemocničním pokoji v Bílém domě stanovil přísný režim. K pacientovi k sobě pustil jen několik vybraných kolegů. Garfieldův osobní lékař dr. Jedediah Baxter byl prý dokonce vykázán od prezidentova lůžka – Bliss ho odmítl vpustit do místnosti. První dáma musela tvrdě trvat aspoň na účasti své osobní lékařky, dr. Susan Edsonové, a Garfieldova bratrance dr. Silase Boyntona.
Ani těm ale Bliss nedovolil rozhodovat o léčbě – směli prezidenta jen ošetřovat jako ošetřovatelé. Navenek Bliss vystupoval sebejistě a v tisku rozhlašoval optimistické zprávy, jak si prezident vede dobře. Za zavřenými dveřmi se však odehrávalo jedno lékařské fiasko za druhým. Bliss a jeho tým posedle hledali kulku v Garfieldově těle, místo aby nechali organismus v klidu zotavit.
Den co den prezidenta trápili dalším a dalším prohmatáváním a sondováním rány – samozřejmě stále bez dodržování sterilních postupů. Neviditelní zabijáci – bakterie – tak dostali volné pole působnosti. Rána se zanítila a infekce začala nenápadně požírat prezidentovo tělo zevnitř. Garfield zpočátku statečně odolával: dokonce i s horečkami se prý snažil zůstat v dobré náladě a udržoval konverzaci.
Postupem času ale upadal do apatií a blouznění. V letním horku Washingtonu se jeho stav zhoršoval – vysoké horečky střídaly chvilková zlepšení, Garfield nemohl jíst a trpěl nesnesitelnými bolestmi břicha a nohou, které popisoval jako „tygří drápy“ zarývající se do svalů. Lékaři mu nejprve dopřávali posilující stravu (steaky, vejce, koňak), jenže prezidentovo trávení brzy zkolabovalo.
Nakonec nepozřel nic než vývar a mléko se šampaňským – a i to zpravidla okamžitě vyzvracel. Zoufalí doktoři zkoušeli pacientovi dodávat živiny klystýry se směsí vína, vývaru a vaječných žloutků. Garfield dramaticky hubnul: z původních zhruba 95 kilo váhy spadl na pouhých 60 kg. Po celém těle se mu tvořily abscesy plné hnisu; lékaři je na několika místech nařízli, ale nové a nové otoky se objevovaly jinde. Z kdysi statného muže zbyl stín – vyhladovělý, vysílený a sužovaný septickými horečkami.
Charles J. Guiteau, útočník na prezidenta Garfielda, na fotografii pořízené ve vězení roku 1882. Guiteau byl duševně narušený fanatik. U soudu drzě prohlašoval: „Já prezidenta nezabil. To doktoři – já ho jen střelil!“.
Lékaři v Garfieldově ložnici se stále trápili otázkou, kde vězí onen prokletý projektil. Přes veškeré hmatání a bodání do rány nedokázali kulku nahmatat. Ačkoli někteří členové týmu varovali před nebezpečím infekce, Bliss odmítal teorii o „neviditelných mikrobech“ jako výmysl. Dodržování hygieny nepovažoval za důležité – tím spíše, že v Garfieldově případě by přiznání infekce znamenalo přiznání vlastního selhání.
Místo toho se rozhodl nasadit všechny dostupné prostředky k nalezení kulky. V polovině července 1881 dorazila do Washingtonu nečekaná posila: Alexander Graham Bell, proslulý vynálezce telefonu. Bell byl zprávami o Garfieldově stavu otřesen (prezident byl mimochodem jeho kamarád) a okamžitě začal pracovat na zařízení, které by dokázalo střelu detekovat pomocí elektromagnetické indukce.
Vynalezl vlastně první detektor kovů na světě: sestrojil soustavu cívek napojených na baterii a sluchátko – pokud by cívky zaznamenaly kov v těle, sluchátkem by se ozval zvukový signál. Po sérii úspěšných zkoušek na vojenských veteránech s kulí v těle byl Bell připraven přístroj vyzkoušet na prezidentovi.
Dne 26. července předvedl Bell svůj přístroj přímo v Garfieldově ložnici. Národ zadržel dech. Vyčerpaný prezident byl otočen na bok a Bell začal pomalu přejíždět detektorem těsně nad břichem. Vynálezce s napětím poslouchal v sluchátku – a skutečně zaslechl slabé zazvonění! Přístroj cosi zachytil v oblasti pravé spodní části břicha.
Doktor Bliss zajásal: podle něj to potvrzovalo jeho teorii, že kulka vězí vpravo v břišní stěně. Spokojeně prohlásil operaci za úspěch. Bell však byl na pochybách. Signál byl velmi slabý a nezřetelný, přístroj možná potřeboval doladit. Po několika dnech Bell provedl úpravy a žádal o další pokus.
Bliss ale trval na svém – byl přesvědčen, že polohu kulky už znají, a Bella k druhému pokusu pustil jen pod podmínkou, že bude znovu hledat jen v pravé části těla. Nikdo nesměl prezidenta zbytečně „trápit“ převracením na druhý bok, poroučel Bliss. Bell tedy 1. srpna znovu snímal Garfieldovo tělo na pravé straně. Ozval se opět jen nejasný šum – nic, co by jasně potvrzovalo přítomnost kovu.
Bliss přesto triumfálně oznámil tisku, že „přístroj slavně potvrdil nález kulky v pravém boku“. Ve skutečnosti Bell stále pochyboval. Začal tušit, že jeho detektor ruší něco v prezidentově posteli. A měl pravdu: Garfield ležel na moderní matraci s kovovými pružinami, které mohly indukční přístroj snadno zmást!
Když se to Bell dodatečně dozvěděl, přinesl si identickou matraci a vyzkoušel na ní svůj detektor – ozval se stejný falešný signál. Celá naděje byla pryč. Vynález, do nějž se vkládaly takové naděje, selhal vinou nešťastné náhody a tvrdohlavosti doktora Blisse. Bell už nedostal příležitost třetí pokus zopakovat. V té době už totiž Garfield umíral.
Prezidentův stav v srpnu 1881 dramaticky kolísal. Obrovská sepse zachvátila jeho celé tělo a sžírala ho zaživa. Garfieldův puls byl tak slabý, že lékaři měli co dělat, aby nahmatali tep. Prezident občas upadal do mrákot a zdálo se, že je otázkou hodin, kdy naposledy vydechne. V polovině srpna však přišlo nečekané zlepšení: Garfield se probral z deliria a byl schopen pozdravit své děti.
Jeho zoufalá manželka Lucretia se chytala každé jiskřičky naděje. Přiměla lékaře, aby dovolili prezidenta převézt mimo rozpálený Washington – Garfield miloval pobyt u moře a věřil, že mořský vánek by mu mohl ulevit. Přání mu bylo splněno. Dne 6. září už čekal na nádraží speciální vlak. Dobrovolníci z řad občanů za jedinou noc postavili k prezidentovu letnímu sídlu vlastní železniční kolejovou odbočku – tak moc si celý národ přál, aby převoz nemocného proběhl hladce.
Garfielda opatrně uložili na speciálně zkonstruované vodní lůžko ve vlakovém voze, aby netrpěl otřesy. Trať vedla až přímo ke dveřím cílové rezidence v přímořském letovisku Elberon v New Jersey. Když 10. září večer vlak zastavil, Garfield pohlédl z okna – přímo z lůžka viděl oceánské vlny a zapadající slunce. „Cesta byla docela příjemná,“ zašeptal prý svým pečovatelům. Byla to poslední slova, která od něj slyšeli.
Následujících několik dní ležel prezident v přímořské vile na břehu Atlantiku a z otevřeného okna k němu doléhal zvuk příboje. Slaný vzduch ani klid však už nedokázaly zázrak. Garfieldův boj se chýlil ke konci. Od převozu uplynulo jen pár dní, když prezident dostal prudké bolesti na hrudi. 19. září 1881 ve 22:35 hodin James A. Garfield zemřel – téměř 79 dní od osudné střelby.
Oficiální příčinou úmrtí bylo protržení aneurysmatu (výduti) arterie blízko sleziny v důsledku neléčené infekce, kterou do těla zanesly opakované lékařské zákroky. Jinými slovy, zemřel na otravu krve a komplikace způsobené bakteriemi – ne přímo na střelné zranění.
Pitevní nález to potvrdil: lékaři zjistili, že původní Guiteauova kulka v těle zůstala, ale usadila se v úplně jiné části, než celou dobu tvrdil Bliss – zastavila se vlevo u sleziny, daleko od místa všech operací. Kulka sama nezasáhla žádný životně důležitý orgán. Kdyby ji doktoři jednoduše nechali tam a soustředili se na čisté ošetření rány, Garfield by nejspíš přežil. Nestalo se.
Zdroje:
https://www.historynet.com/alexander-graham-bell-james-garfield/
https://www.nps.gov/articles/000/the-execution-of-charles-guiteau.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Assassination_of_James_A._Garfield
