Článek
Narodil se roku 1907 do vzdělané rodiny na slováckém venkově. Otec, uznávaný profesor a statistik, v něm viděl budoucího právníka. On sám ale už na pražském gymnáziu v Křemencově ulici propadl kouzlu divadla.
Spolužáky mu byli Jiří Voskovec či Miloš Nedbal a pod vedením profesora Milana Svobody poprvé stál na jevišti. Právě Svoboda mu doporučil hereckou dráhu a mladý Ladislav se rozhodl neposlechnout otcovu vůli – práva i konzervatoř nakonec nechal být a dal přednost praxi před teorií.
Ve dvaceti odešel hrát - pohyboval na tehdejších pražských avantgardních scénách, jako bylo Osvobozené divadlo či Gamzovo Umělecké studio. A už v roce 1929 už nastoupil do souboru Národního divadla.
Na prknech Zlaté kapličky okamžitě zaujal svým zjevem i hlasem. Statný mladík s podmanivou dikcí se nejprve uplatnil jako milovník – Romeo, Marcus Antonius, Radúz. Jeho výkon v Goethově Faustovi okouzlil kritiku natolik, že ho označila za jednoho z nejlepších Faustů v historii českého divadla.
Stejně rychle si Boháče oblíbili i filmaři. „Když se tento vážný a jemný herec usměje, je to, jako by se usmála česká země, jako by hýbl lehký vítr obilními klasy. Jeho úsměv je vážný a zádumčivý a v koutku jeho rtů a v zornicích jeho očí probleskuje co chvíli tvrdá a krutá vášeň,“ psal dobový magazín Kinorevue v dobách Boháčovy největší slávy.
Kamera ho milovala – a publikum také. V roce 1937 se objevil v devíti filmech, zamilované hrdiny ztvárňoval s lehkostí a stal se jednou z nejzářivějších hvězd stříbrného plátna té doby. Učaroval divákům jako okouzlující básník Karel Hynek Mácha či šarmantní profesor francouzštiny v komedii Škola základ život v roce 1938.
Za elegantní fasádou jako by se ale skrývala určitá uzavřenost. Ať nosil před kamerou prvorepublikový oblek nebo montérky budovatele, vždy z něj vyzařovala zvláštní aura tajemné uzavřenosti. Možná právě proto dokázal zahrát milovníky stejně přesvědčivě jako vnitřně rozervané duše. Na vrcholu popularity ho zastihla těžká zkouška – nacistická okupace.
Během protektorátu nepřestal filmovat ani hrát divadlo. Pečlivě si ale volil role; vyhýbal se plytkým veselohrám a vystupoval spíše v dramatech a kvalitních adaptacích. Oproti některým kolegům se po válce nemusel zodpovídat z kolaborace – nebyl obviněn z provinění proti národní cti, jak zněla tehdejší obžaloba pro umělce zapletené s nacistickou propagandou.
Přesto měl jeho poválečný start nejistý. Dobře věděl, že svou největší slávu zažil v dobách okupace, a s osvobozením jako by přišel čas zaškatulkovat milovnické role do minulosti.
Po roce 1945 už elegáni s dokonalými způsoby přestali být žádaní. Ladislav Boháč se během následujících let vyvlékl z této škatulky – a vrhl se do charakterových rolí. Historické velkofilmy i budovatelské příběhy potřebovaly hrdiny. Boháč tak později na plátně ztělesnil třeba husitského kazatele Jakoubka ze Stříbra či neústupného odboráře ve filmu Siréna.
VZPOMÍNÁME: LADISLAV BOHÁČ. Statná mužná postava a řezaná tvář ho předurčovala do úloh milovníků a hrdinů. Často...
Posted by Radka Radka on Thursday, July 3, 2025
Diváci si ale možná nejvíce zapamatovali, jak věrohodně dokázal odhodit svůj dřívější půvab a stát se bezohledným ředitelem Kubátem v dramatě Kariéra. Tím jako by předznamenal vlastní další osud. Z charizmatického milovníka se pomalu stávala autoritativní postava. Na počátku kariéry hrával mladé, inteligentní muže plné života, na jejím konci neživotné figury řídících pracovníků a stranických funkcionářů – to byl Boháčův filmový osud.
Více než film ho po válce přitahovalo divadlo – a politika. Od mládí tíhl k levici a události roku 1945 v něm probudily přesvědčení, že spravedlnost musí zvítězit i mimo jeviště. V únoru 1948 mu bylo čerstvých čtyřicet let. Plně oddaný komunistickým myšlenkám připojil svůj podpis pod provolání levicové inteligence s bojovným názvem Kupředu, zpátky ni krok!
Stal se jedním z jejích hlasatelů: s vážnou tváří recitoval na veřejných shromážděních budovatelské projevy a manifesty. Krátce poté už stál na vrcholu nové mocenské pyramidy české kultury – v září 1949 byl jmenován prvním poválečným ředitelem Národního divadla. Jeho jméno najednou figurovalo vedle rudých stranických špiček.
V období politických procesů padesátých let vedl „Zlatou kapličku“ pevnou rukou čtyři sezóny. Sám později vzpomínal, že se snažil udržet na scéně klasická díla i modernu; kritici mu přiznávali zásadovost v prosazování všech žánrů.
Přesto mnohdy musel ohnout umělecký vkus podle diktátu doby. Osobně však za svou loajalitu sklízel pocty – v roce 1953 obdržel Řád práce a o pět let později titul Zasloužilého umělce.
Jeho soukromý život jako by probíhal v jiném tempu než dramatické dějiny kolem. První manželství s Taťánou, vnučkou slavného básníka (Vítězslava Hálka), se rozpadlo ještě před válkou. Role galantního svůdce mu sice získala zástupy obdivovatelek, on sám ale vždy působil zdrženlivě. Oženil se podruhé až po válce.
S herečkou Hanou Porgesovou po boku zestárl – spojovalo je divadlo i vzájemná úcta. Zatímco v práci se Boháč bezvýhradně klaněl nové ideologii, doma udržoval tradice z dětství. Každou neděli hrál na housle milované Dvořákovy Biblické písně a vzpomínal na dětství v evangelické rodině.
Možná tehdy myslel na svého otce, kterého komunistický režim donutil odejít z univerzity kvůli jeho víře. Podobné úvahy si ale nechával pro sebe. Navenek byl Ladislav Boháč dál vzorným stranickým umělcem.
Na sklonku 60. let se přece jen ještě jednou nadechl k odvážné změně. Pod vlivem celospolečenského tání se roku 1967 rozhodl opustit stálé angažmá v Národním divadle a odejít na „neplacenou dovolenou“. Ve skutečnosti zamířil do nového experimentálního Divadla Za branou, které založil režisér Otomar Krejča.
Tam konečně znovu pocítil tvůrčí svobodu. Zahrál si v avantgardních inscenacích Čechova i Nestroye; mladí kolegové ho respektovali jako hereckou legendu. Novou energii v jeho herectví představovala činnost v Divadle Za branou, vzpomínali později kritici. Jenže svobodomyslné divadlo nemělo dlouhého trvání. Po sovětské invazi režim otočil kormidlem zpět k totalitě a Krejčův soubor se stal trnem v oku normalizátorů.
V roce 1972 úřady Divadlo Za branou bez milosti zavřely. Šestašedesátiletý Boháč stál toho dne na jevišti, když zaznělo poslední představení. Světla zhasla – a on pochopil, že jedna éra končí. Pokorně se vrátil do kamenné budovy Národního divadla, kde dohrál několik posledních rolí. V roce 1974 odešel oficiálně do důchodu.
Svého přesvědčení z osudového února 1948 se však nikdy nevzdal. Zůstal věrný své straně i přes všechny následné deziluze. V lednu 1977 vcházel pomalým krokem do divadla, kde se shromáždily stovky jeho vrstevníků – umělců, které si režim svolal, aby veřejně odsoudili nově vzniklou Chartu 77.
Jednalo se o akci později zvanou Anticharta. Ladislav Boháč patřil mezi první, kteří ochotně připojili své jméno. Zemřel 4. července 1978.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Boh%C3%A1%C4%8D
https://www.super.cz/clanek/celebrity-ucitel-francouzstiny-z-filmu-skola-zaklad-zivota-byl-sexy-chlap-po-kterem-sly-zenske-jak-vosy-po-limonade-mely-smulu-1198355
https://www.super.cz/clanek/celebrity-idealni-predstavitel-milovniku-mel-za-partnerky-filmove-divy-i-vnucku-slavneho-basnika-867673
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ladislav-bohac-herec-narodni-divadlo-film.A230627_162741_lidicky_kori
https://www.csfd.cz/tvurce/2025-ladislav-bohac/biografie/
https://www.osobnosti.cz/ladislav-bohac.php
https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=3571:bohac-ladislav&Itemid=111&lang=cs
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BOH%C3%81%C4%8C_Ladislav_1907%E2%80%931978
https://www.cojeco.cz/ladislav-bohac
https://www.kinobox.cz/osobnosti/18112-ladislav-bohac
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/443674/pred-40-lety-rezim-zneuzil-predni-umelce-proti-charte-77-podepsali-a-stydeli-se.html
