Hlavní obsah
Lidé a společnost

Laďka Kozderková: největší muzikálová hvězda Československa si krátce před smrtí myla vlastní hrob

Foto: vlastní skica pomocí Sora.com

Byla největší muzikálovou hvězdou své doby. Temperamentní, vtipná a plná života – Laďka Kozderková dokázala rozzářit každé jeviště. Jenže když stála na vrcholu kariéry, udeřila nemoc, která jí vzala všechno. A ona přesto zůstala silná až do konce.

Článek

Bylo jí sedmatřicet let, když v podzimním šeru klečela mezi spadaným listím na pražském Vinohradském hřbitově. S rozechvělými prsty drhla mramorovou desku rodinné hrobky a pečlivě smývala každé smítko.

Měla být v nemocnici a odpočívat, ale místo toho opatrně leštila kámen, jako by připravovala pokoj pro vzácnou návštěvu. „Chci jít do čistého,“ zašeptala tehdy omluvně svému doprovodu. Brzy nato už ležela pod touto chladnou deskou ona sama.

Brněnské dětství

Ladislava „Laďka“ Kozderková se narodila v červnu 1949 v Brně jako nejmladší ze tří dcer. Vyrůstala v hudebnické rodině – otec Ladislav Kozderka byl známý skladatel a dirigent brněnského rozhlasu, maminka Helena byla zpěvačka. Domem zněl zpěv a malá Laďka vnímala rytmus života v taktu swingu.

Už jako dítě měla absolutní sluch a neznala trému. Rodiče v ní hýčkali hudební talent: v jedenácti letech poprvé stanula před mikrofonem s orchestrem Gustava Broma a suverénně nazpívala hravou písničku „Na klouzačce“.

Tatínek nervózně potil čelo za sklem studia, zatímco jeho dcera se jen bezstarostně smála a s přehledem swingovala před rozhlasovým publikem. Byla to výjimečná holčička – na jevišti se cítila stejně přirozeně jako jiní v dětském pokojíčku.

Doma se snilo o velké kariéře. Laďka zkusila balet, ale pro své „barokní“ tělesné dispozice by spíš vynikla ve vrhu koulí než v labutím jezeře. Zato zpěv a herectví byly její samozřejmostí. Po základní škole ji přijali na brněnskou konzervatoř, obor hudebně-dramatický.

Ve třídě legendární herečky Vlasty Fialové patřila k nejvýraznějším talentům – spolužáci vzpomínají, že půvabná tmavovláska vypadala v patnácti na pětadvacet a nápadníky od ní musela vyhánět dokonce i vlastní maminka. Když dospívající Laďka chodila nahrávat nové písničky do rozhlasu, matka ji raději doprovázela, aby si muzikanti „moc nedovolovali“. Laďka to brala s humorem a ráda koketně testovala, kam až může zajít.

První láska

V osmnácti letech dostudovala konzervatoř a stála na prahu profesionální dráhy. Psal se rok 1968 a mladičká zpěvačka vyrazila na své první dlouhé turné – s orchestrem Karla Krautgartnera odjela na tři měsíce do Sovětského svazu.

Otec ji svěřil do péče svého dobrého přítele, o generaci staršího trumpetisty Richarda Kubernáta. Měl na Laďku dohlížet jako ochránce. Jenže se svěřené role zhostil až příliš důkladně. Když se na podzim vrátili do Československa, oznámila rodičům rovnou na letišti, že je těhotná.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Osmnáctiletá konzervatoristka čekala dítě se zkušeným hudebníkem, kterému táhlo na padesát. V červenci 1968 si Laďka Kubernáta vzala – a za pár měsíců, ještě před dovršením dvacátých narozenin, porodila dceru Ladu.

Manželství z rozumu i z překvapení se mladé ženě brzy začalo hroutit. Richard Kubernát byl vynikající muzikant, ale také chronický alkoholik se sklonem k drogám. Zpočátku mohl Laďce imponovat jako zkušený přítel jejího otce a životní průvodce, nakonec se však sám stával pro rodinný život břemenem. Laďka dlouho snášela jeho pití i nevypočitatelné nálady – zřejmě doufala, že jako rodina to zvládnou i kvůli malé dcerce.

Dokonce do manžela investovala své úspory, když ho postihla náhlá zdravotní krize v zahraničí. Jednou Kubernát zkolaboval na zájezdě v Německu a musel týdny ležet v tamní klinice; manželka zaplatila nemalé náklady léčby a věřila v jeho změnu.

Jenže při návratu domů ji čekalo kruté probuzení. Na letišti personál vynesl jejího muže z letadla na nosítkách – byl opět úplně opilý. V tu chvíli v Laďce něco definitivně pohaslo. Rozhodla se vztah ukončit.

Rozvedli se po třech letech manželství. Bylo jí teprve dvaadvacet a držela v náručí dvouletou dcerku. Ocitla se sama, zklamaná a vyčerpaná, ale odhodlaná začít znovu. Nechtěla se vzdát ani rodiny, ani kariéry. Aby mohla naplno pracovat a zajistit sobě i dítěti lepší budoucnost, přistoupila k nejtěžšímu kroku: malou Ladu dočasně svěřila do péče své matky a sestry v Brně.

Nový domov v Praze a druhá šance na štěstí

Zatímco osobní život se na čas ocitl ve stínu, Laďčina umělecká hvězda začala stoupat. Už v roce 1968 přijala nabídku do populárního pražského Divadla Rokoko. V elitním souboru vedle hvězd jako Waldemar Matuška či Karel Hála rychle našla své místo. Kombinovala komediální talent s krásným hlasem a okouzlila kritiky i diváky v inscenacích Pan Pickwick nebo Polabský mouřenín.

Přišla také pravidelná spolupráce s Československým rozhlasem, televizí a gramofonovými firmami Supraphon a Panton – každý rok natočila několik singlů a zářila na hudebních festivalech Bratislavská lyra či Děčínská kotva. Na jevišti zářila, v soukromí ale po večerech usínala sama.

Osud však pro ni chystal druhou velkou lásku. V Rokoku se Laďka sblížila s hercem Vlastimilem Bedrnou – šarmantním kolegou, který byl známý nejen hereckými rolemi, ale i proslul jako nenapravitelný svůdník. Bedrna měl pověst bohémského bonvivána, co nepohrdne skleničkou ani ženskou přízní.

Zprvu to mohlo vypadat, že i Laďka bude jen další zářez na jeho pažbě. Jenže energická brunetka si temperamentního herce dokázala získat. Zamilovali se do sebe a brzy tvořili nerozlučnou dvojici na jevišti i v soukromí. Laďce bylo pětadvacet, když si Bedrnu roku 1974 vzala za manžela. Byla plná naděje, že tentokrát najde rodinné štěstí, které jí první svazek upřel.

O dva roky později porodila druhou dceru Vlastimilu. Tentokrát už se mateřství vzdát nechtěla – rodina pro ni byla stejně důležitá jako divadlo. Navzdory rostoucí kariéře odmítala dlouhé zahraniční zájezdy, aby mohla být večer doma a ukolébávat své dvě holčičky.

Společné chvíle trávila klidně chalupařením na chatě u Okoře s rodiči a sourozenci. Uměla se rozdávat pro publikum, ale nejšťastnější byla, když mohla péct svým blízkým bramboráky a slyšet u stolu smích svých dcer.

Manželství s Bedrnou však zdaleka nebylo idylické. Ukázalo se, že Laďka pouze vyměnila jeden náročný vztah za druhý. Bedrna se rád napil a ani nevěra mu nebyla proti srsti. O jeho záletech se v divadelních kuloárech šuškalo – mezi milenkami známého svůdce se objevilo i jméno slavné šansoniérky Hany Hegerové.

Laďka tušila, že manžel občas „zlobí“, a velmi ji to trápilo. Přesto se snažila udržet rodinu pohromadě. Když Bedrna po nocích vysedával s kamarády po barech, neplýtvala silami na scény žárlivosti. Místo toho se zařídila po svém: pořídila si vlastní auto a svého muže prostě přestala čekat u dveří.

Naučila se být samostatná, aby na Bedrnově bohémském životním stylu nebyla závislá – on se může toulat nocí, ona zatím odveze děti bezpečně domů.

Laďka Kozderková žila naplno ve všem, co dělala – a platilo to pro lásku stejně jako pro divadlo. Sama jednou hořce poznamenala, že od rodičů zdědila dobré i zlé, a pokud přijala jejich dar talentu, musí přijmout i prokletí bolesti. Snad proto se nikdy neutápěla v sebelítosti. Pokaždé, když ji život srazil na kolena, zvedla se ještě silnější a odhodlanější.

Zrození muzikálové hvězdy

V profesním životě mezitím mířila strmě vzhůru. Po zrušení Rokoka v době normalizace našla Laďka od roku 1972 domovskou scénu v Hudebním divadle Karlín. Tam se naplno rozehrál její mimořádný talent pro muzikál. První velkou příležitost dostala jako temperamentní černošská služka Queenie v americké Lodi komediantů.

Hned v premiéře ohromila publikum – ve swingařské písni „Já zas jen jeho ráda mám“ to na jevišti rozbalila s takovou energií, až kapelník Karel Vlach uznale pokyvoval hlavou, kde se v té drobné ženě bere hlas jako zvon.

Během 70. let ztvárnila na karlínské scéně desítky postav. Postupně v sobě objevila schopnost být nejen pěveckou divou, ale i herečkou mnoha tváří. Zprvu dostávala spíš komediální úlohy – nebyla typickou krasavicí podle dobových měřítek, a tak z ní režiséři rádi dělali „ženskou krev a mlíko“ s prořízlou pusou.

Diváci si ji zamilovali třeba jako prostořekou Teklu v Gogolově Ženitbě, kde se na jevišti potkala s legendárním Oldřichem Novým při jednom z jeho posledních vystoupení v kariéře. Laďčina bezprostřednost a živelná jiskra bavily publikum v každém čísle. A za tím vším byla – dle svědectví kolegů – neuvěřitelná profesionalita.

Režisér Mojmír Weimann později vzdal hold její pracovitosti slovy: „Laďka byla divadelní živel. Patřilo jí jeviště, které ovládala s bravurou a dokonalostí, byla absolutně bezprostřední. Za tím vším byla dokonalá profesionalita – to, co velmi chybí dnešním různým rádoby hvězdičkám.“

Koncem 70. let se Kozderková začala výrazně prosazovat i ve filmu, televizi a rozhlase. Natočila svůj první velký film Čekání na déšť a spolupráce s ním pro ni znamenala i silný pocit osobního štěstí. Na plátně často dostávala menší, ale nepřehlédnutelné role komických „ženských do nepohody“.

Diváci si ji pamatují třeba jako trhlou listonošku v bláznivé hudební komedii Trhák, prostořekou sekretářku ve filmu Křtiny nebo žárlivou kolotočářku v rodinném sci-fi seriálu Návštěvníci.

Každou postavu dokázala proměnit v zážitek – stačilo pár minut její přítomnosti a scéna ožila. V rozhlase excelovala třeba v dramatické hře Ztracený hlas, příběhu o zpěvačce, která vinou kouzla ztratí svůj zpěv – Laďka v té nahrávce předvedla ohromující škálu hlasových poloh, jako by v sobě měla hned tři různé zpěvačky najednou.

Začátkem 80. let se naplnilo to, k čemu celou dobu směřovala: stala se největší muzikálovou hvězdou tehdejšího Československa. Její životní rolí se stala dohazovačka Dolly Leviová v slavném americkém muzikálu Hello, Dolly! na prknech karlínského divadla. Od roku 1982 do 1986 bylo každé představení beznadějně vyprodané.

Kdo Laďku Kozderkovou jako Dolly viděl, vzpomínal, že na jevišti vládl její nezaměnitelný esprit a nadhled – v té roli si prý hověla jako rekreant v plážovém lehátku, a publikum jí viselo na rtech.

Každý svůj výstup proměnila ve strhující číslo a každý song zazpívala s lehkostí a zároveň neuvěřitelnou intenzitou. Kritika nešetřila superlativy. Poprvé se také ozývala srovnání se světovou scénou: najednou se psalo, že Karlín má svou Barbru Streisand.

Skutečná Barbra Streisand se o tom přesvědčila na vlastní oči. Když v roce 1982 hollywoodská hvězda natáčela v Praze film Yentl, někdo jí doporučil, aby se zašla podívat na zdejší Hello, Dolly! Streisand tajně usedla v hledišti – a z Laďčina výkonu byla ohromená.

Po představení prohlásila, že Dolly v podání Kozderkové je přesně „jako ona“. Byla to nečekaná poklona od nejpovolanější – filmová Dolly Leviová poznala v české pěvkyni spřízněnou duši.

Jedním z kolegů, kteří její talent obdivovali, byl i herec Ladislav Županič. Později s uznáním řekl, že kdyby se Laďka narodila jako Američanka a zpívala na Broadwayi, slyšel by o ní celý svět – bohužel se narodila ve špatném místě a čase.

Podobná slova volil i samotný Bedrna, když hodnotil svou ženu: „Měla obrovský talent po všech stránkách a měla přesně to, co by každá správná velká hvězda měla mít. Ona hvězda byla!“ vyznal jí poklonu po letech. Všichni věděli, že Laďka má hlas, výraz i komediální timing světové úrovně. S trochou štěstí a jinou náhodou života mohla dobýt světová pódia.

Vedle Dolly získala obrovský ohlas i jako koketní Judita Čuprová v hudební komedii Zvonokosy. Role svůdné venkovské krásky dovolila Laďce uplatnit naplno smysl pro nadsázku i erotický šarm – a opět to byla trefa do černého.

Divadlo praskalo smíchy a potleskem. Roku 1983, v době největších triumfů, jí novináři dali přezdívku „Lady Muzikál“. Muzikál jako žánr tehdy v socialistickém Československu spíš živořil na okraji zájmu – ale Laďka Kozderková mu u nás vydobyla respekt a slávu. Říkalo se, že kdyby muzikál neexistoval, musel by být pro ni vynalezen.

Nikdo tehdy netušil, že se její hvězdná dráha brzy tragicky přetrhne. Na vrcholu kariéry se v jejím těle tiše probouzela nemoc, která nemilosrdně čekala na svou chvíli.

Zákeřná nemoc

Rok 1984 přinesl krutý zlom. Laďka, jindy zvyklá ignorovat i chřipku, začala pociťovat nevysvětlitelnou únavu a bolesti. Dlouho je přehlížela. Nechtěla rušit rozjetou práci – přes den natáčela v rozhlase, večer hrála v divadle a doma ji potřebovaly dvě malé dcery. K lékaři ji nakonec doslova dotlačili přátelé. Verdikt zněl jako rána z děla: rakovina děložního čípku. Bylo jí teprve pětatřicet.

Podstoupila okamžitou léčbu a zpočátku to vypadalo nadějně. Nádor se po operaci a ozařování stáhl, lékaři i rodina věřili v uzdravení. Laďka neztrácela optimismus. K terapii přistupovala s nadhledem sobě vlastním – zatímco čekala na ozařování v nemocniční chodbě, vtipkovala a dodávala spolupacientkám odvahu. Při jednom sezení rozzpívala celý pokoj tak, že se personál smál a tleskal. Pro své okolí byla symbolem života, i když sama bojovala se smrtí.

Když zhoubná choroba na čas ustoupila, Laďka nezahálela a vrhla se zpět do práce. V roce 1985 stihla natočit film Jako jed a v této hořké komedii ukázala, že umí být přesvědčivá i v dramaticky vážné roli nešťastné milenky.

Její hlas získal v té době nové polohy – v šansonových písních jako „Duha“ či „Co bude dál“ se náhle objevily hlubší, tesknější tóny, které jako by odrážely trpkou zkušenost bolesti. Z někdejší rozesmáté dívky se stávala zralá žena, která poznala strach.

Jenže rakovina se nevzdala. V létě 1986 udeřila znovu, tentokrát s ještě větší silou. Lékaři odhalili rozsáhlé metastázy a vyhlídky byly zlomené. Laďka věděla, co ji čeká. Podruhé už léčba nezabírala – zhoubné buňky se šířily rychleji, než mohl léčba zastavit. Ona ale opět reagovala po svém: odmítla se litovat. Naopak, předsevzala si, že dokud dýchá, bude dělat to, co miluje nejvíc.

Ještě v září 1986 nastoupila z posledních sil do zkoušek nového muzikálu Cikáni jdou do nebe. Pod prášky proti bolestem si na jevišti připevnila paruku a kostým a zkoušela roli cikánky Izergil, jako by měla před sebou roky života. Tělo jí sláblo, ale její hlas zůstával překvapivě silný. Kolikrát musela tajit, že po zkoušce stráví noc na kapačkách v nemocnici.

Ještě 2. října 1986 naposledy stanula před publikem – jako Judita ve Zvonokosech. S vypětím všech sil dohrála představení, usmála se na děkovačce a poslala z pódia vzdušný polibek. Nikdo z diváků netušil, že v zákulisí pak ztěžka klesla do křesla a rozplakala se vyčerpáním. Bylo to její poslední vystoupení, tiché sbohem milovanému jevišti.

Po říjnu 1986 už její zdravotní stav nedovolil další práci. Ulehla na onkologické klinice a tentokrát už nemohla utéct na představení. Pochopila, že se blíží konec. Přijala to s pozoruhodným klidem a pokorou. „Po rodičích jsem zdědila dobré i zlé, když jsem přijala jedno, musím i druhé,“ říkala vyrovnaně blízkým v těchto dnech.

Smířila se se svým osudem a snažila se urovnat vše, co ještě mohla. Dokonce se postarala i o tak prozaickou věc, jako je místo odpočinku. Těsně před tím, než její síly vyhasly, požádala manžela Bedrnu, aby ji doprovodil z nemocnice ven. Podepsala revers a na pár hodin odjela do ulic milované Prahy – naposledy.

Foto: Autor: Lukášos Maieros – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=85408386

V.BEDRNA,L.KOZDERKOVÁ

Mířila na Vinohradský hřbitov. Tam se sklonila nad zanedbaným rodinným hrobem, vzala hadřík a začala umývat kámen, jako by uklízela vlastní pokoj. „Chci jít do čistého,“ vysvětlila tiše, když na ni zděšeně hleděl. Ještě naposledy chtěla projevit svou péči a lásku – i když už šlo o místo, kde brzy měla spočinout ona sama.

Krátce poté, nad ránem 17. listopadu 1986, se Laďčin hlas navždy odmlčel. Zemřela ve věku pouhých 37 let. O několik dní později se zaplnilo hlediště Hudebního divadla Karlín k prasknutí, tentokrát však ne na představení, nýbrž na smuteční rozloučení. Kolegové jí na jevišti vystrojili tichou poctu; orchestr zahrál melodii z Hello, Dolly! a mezi sedadly plakali ostřílení divadelníci i prostí diváci.

Nikdo nemohl uvěřit, že ta vitální, krásná žena s jiskrnýma očima už nepřijde na scénu. Na repertoár se vrátila teprve po mnoha letech – muzikály Hello, Dolly! Zvonokosy byly po Laďčině smrti staženy, protože si nikdo nedokázal představit ty role bez ní.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/La%C4%8Fka_Kozderkov%C3%A1

https://www.ireport.cz/clanky/smrt-si-rika-rocknroll/ladka-kozderkova-v-nemocnici-zpivala-do-poslednich-chvil-pred-smrti-umyla-rodinny-hrob-aby-nesla-do-spinaveho

http://www.ladkakozderkova.cz/2019/zivotopis/

http://www.ladkakozderkova.cz/2019/citaty/

https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/legendarni-ladka-kozderkova-otehotnela-se-slavnym-alkoholikem-pred-smrti-si-uklidila-vlastni-hrob-77801

https://www.vlasta.cz/celebrity/ladka-kozderkova-mlada-dcera-rakovina-vlastimil-bedrna/

https://zena-in.cz/clanek/ladka-kozderkova-nedocenena-muzikalova-zpevacka-i-skvela-komedialni-herecka

https://cnn.iprima.cz/show-time/herecku-ladku-kozderkovou-manzel-podvadel-s-hanou-hegerovou-pred-smrti-si-uklidila-hrob-440905

https://www.ahaonline.cz/clanek/malery/95389/sokujici-priznani-herce-a-dabera-vlastimila-bedrny-85-moji-milenkou-byla-hegerova.html

https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/126972/statecna-kozderkova-37-do-posledni-chvile-plna-pokory.html

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz