Článek
Bylo mi čtyřiadvacet a čekalo mě poslední bezstarostné léto před diplomkou. Brigáda v rodinném hotelu na malém řeckém ostrově vypadala jako splněný sen: moře, slunce, praxe v oboru. Majitel, pan Nikos, působil jako ztělesněná řecká pohostinnost – šarmantní padesátník s úsměvem od ucha k uchu.
„Jsi tu jako naše rodina, Kamilo,“ prohlásil první den a kamarádsky mě plácnul po ramenou. „Pracuj poctivě a nic neřeš.“
Dohodli jsme se pouhým stiskem ruky: směny na recepci a u snídaní za skromný plat plus strava a pokoj pro personál zdarma. Byla jsem v sedmém nebi. Makala jsem od rána do noci, učila se řecky, nasávala místní kulturu a věřila, že jsem objevila svůj letní ráj – a v panu Nikosovi druhého tátu.
Tři měsíce utekly jako voda. Sezona končila, pláže se vylidňovaly a já balila kufry. Unavená, ale plná zážitků jsem zaklepala na Nikosovu kancelář, abych se rozloučila a vyzvedla si výplatu.
Seděl za stolem; místo obvyklého úsměvu měl kamennou tvář. Před sebou papíry a kalkulačku. Beze slova mi posunul jeden list.
Byl to výčet nákladů – den po dni – za můj malý personální pokojík. A nešlo o symbolickou cenu. Součet dělal přes tisíc eur, prakticky celou moji měsíční výplatu.
„Co to má být?“ vydechla jsem, srdce v krku.
„Účet za pobyt,“ řekl klidně.
„Říkal jste, že bydlení je zdarma! To byla součást dohody.“
Uchechtl se. „Dohoda? Tohle je byznys. Nocleh zdarma je bonus pro nadprůměrné pracovníky. Ty jsi byla jen průměr. Ber to jako životní lekci.“
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Jeho otcovská maska spadla a zbyl chladný predátor. Prudce se mi nahrnuly slzy – hněvu i ponížení.
Neplakala jsem. Zhluboka jsem se nadechla a chladně mu pohlédla do očí.
„Takže jste mě celé léto systematicky tahal za nos,“ řekla jsem.
Pokrčil rameny. „Podepiš papíry a jdi.“
Nadechla jsem se: „Víte, co je skvělé na práci na recepci? Přístup k rezervačnímu systému a e-mailům. Všechny ty stížnosti hostů na plíseň v koupelnách a šváby v apartmá – mám je přeposlané, i s fotkami.“
Jeho úšklebek se zachvěl.
„A taky mám stažený seznam brigádníků za poslední tři roky s kontakty. Vsadím se, že většina dostala stejnou ‚lekci‘ jako já.“ Zvedla jsem mobil. „Recenze na Google, Booking, TripAdvisor… Umíte si představit, jak bude vypadat detailní hodnocení vašeho hotelu, když se do toho všichni pustíme?“
Nikos zbledl. Podíval se z mého telefonu na trezor. Pak bez jediného slova otevřel sejf, odpočítal celou částku do posledního centu a hodil bankovky na stůl.
„Vypadni,“ procedil.
Sepsala jsem potvrzení o převzetí plné výplaty, peníze schovala a odešla. Nebyla to slast vítězství – spíš chladná satisfakce. Ta Kamila, která sem přijela, by se sesypala. Ta, co odcházela, už uměla bojovat.
