Článek
Když jsem se rozváděla s Milanem, vůbec mě nenapadlo, že si zachováme tak přátelské vztahy. Byl to docela klidný rozchod, bez dramat a hádek. Já zůstala s dcerami ve zděděném domku, on si našel menší byt v Plzni. Už je to asi sedm let.
Mám dvě dcery, patnáctiletou Adélu a jedenáctiletou Sárku. Starší je dost svérázná, Sárka je naopak veselá a s každým rychle naváže kontakt. Dlouho jsem zůstávala sama. Ne že by o mě nikdo nestál, ale byla jsem tak unavená z péče o domácnost, z práce a z vyhořelého vztahu, že jsem nic jiného nehledala. Až před pár měsíci se objevil Filip. Poznali jsme se na menším jazykovém kurzu, kde jsem vypomáhala jako lektorka.
Filip je o trochu starší než já, rozvedený a má dvanáctiletého syna, který žije s matkou v jiném městě. Od začátku na mě působil vyrovnaně a bezpečně. Překvapilo mě, jak s nadšením vypráví o svém synovi. Čím víc jsem ho poznávala, tím silněji jsem cítila, že je to můj člověk. Když jsem dcerám oznámila, že mám nového přítele, ať počítají s tím, že ho občas pozvu na návštěvu, zareagovaly docela rozdílně. Sárka se na něj těšila. „To bude sranda, mami, aspoň tu nebude tak pusto,“ smála se. Adéla si jen odfrkla: „Já už tátu mám, nepotřebuju cizího chlapa.“ Mě to trochu bodlo, ale doufala jsem, že časem změní názor.
Nezměnila. Pokaždé, když Filip přijde, Adéla ztuhne jako socha a tváří se, že nevidí a neslyší. Někdy odejde do svého pokoje, jindy zůstane v obýváku, ale s očima v mobilu. Filip je navzdory tomu trpělivý. Občas se jí zeptá, jaký měla den, jestli nepotřebuje pomoct s něčím do školy. Ona mu většinou odpoví jen jedním slovem nebo otráveným pohledem.
Na druhou stranu Sárka si Filipa oblíbila. Povídají si o hudbě, sem tam ji někam sveze, když potřebuje, anebo jí spraví kolo. „Je to prima strejda,“ říká Sárka, a dokonce mu jednou udělala snídani, když u nás přespal. Zato Adéla je odtažitá a dává jasně najevo, že si nepřeje, abychom spolu žili. „Jestli se sem nastěhuje, jdu bydlet k tátovi. Ten říkal, že klidně můžu,“ vyhrožuje. Milan mi pak potvrdil, že dcera s ním mluvila, a on se nebrání, kdyby se rozhodla k němu odejít.
Vrtá mi hlavou, co s tím. Milana jsem se ptala, jestli nezkusí Adéle vysvětlit, že Filip není žádný nepřítel. On se jen pousmál. „Nechci se míchat do tvého života, Hanko, ale jestli dcera nechce, nemůžu ji nutit.“ Na jednu stranu to chápu, na druhou stranu mám pocit, že ze mě Adéla dělá padoucha, který jí bere rodinu. Snažila jsem se s ní promluvit, ale ona se jen uzavře a zarytě mlčí. „Ty si žij, s kým chceš, ale mně ho nenuť,“ pronesla jednou. Srdce mi z toho usedá. Já Filipa nechci ztratit, ale nedokážu si představit, že bych svou starší dceru vypudila z domu.
Filip zatím trpělivě čeká, zda se situace nezlomí. „Nemíním ti rozbíjet rodinu,“ řekl mi. Přestěhovat se ke mně sice navrhl, ale dodal, že jedině pokud s tím budou holky souhlasit. Já se cítím rozpolcená. Miluju ho, ale bojím se, že pokud Adéla stále odmítá jen slyšet jeho jméno, jednou ho to unaví. Nebo že Adéla skutečně odejde k tátovi a ztratím ji.
Zatím zůstáváme ve stavu, kdy se Filip ukáže občas na víkend, většinou když Adéla někam odjede. Někdy se obě dcery setkají s ním při večeři, Sárka je samý úsměv a Adéla sedí stranou a s nikým se nebaví. Každý její pohled říká: „Tohle nechci.“ A já nevím, jak tu bariéru prorazit. Nechci sedět na dvou židlích, nechci nutit patnáctiletou holku k něčemu, co se jí příčí, ale ani nechci žít navždy sama. Bojím se, že mě jednou postaví před volbu: „Buď ona, nebo já.“ Snad nenastane, ale co když?
