Článek
Všechno by mohlo být tak hezké. Žijeme s manželem Karlem a našimi dvěma dětmi v domku na okraji menšího města v Čechách, oba máme práci, která nás zabezpečuje, a přesto se v poslední době cítím jako ve vězení. Problém? Můj muž lpí na každé koruně tak urputně, že tím dusí celý náš život. Zatímco spousta rodin by byla ráda, kdyby si mohla dovolit dopřát dětem nebo sobě kvalitní dovolenou či oblečení, já musím poslouchat káravé řeči o rozhazování pokaždé, když koupím dětem nové boty nebo si troufnu přinést něco víc než nejlevnější těstoviny.
„Musíme myslet na budoucnost,“ říká Karel zásadně, když já nebo děti naznačíme, že by stálo za to užít si volný čas trochu jinak. A tak zatímco kamarádky sdílejí fotky od moře, naše rodina vyráží pod stan k rybníku, kde se čtyři dny v kuse myjeme jen v ledové vodě a jíme jen zavařené maso z domova. Děti to nesnášejí a já se cítím trapně, když se mě ptají, proč si nemůžeme koupit aspoň nějaké pamlsky jako ostatní. Karla to nezajímá. Nad přídavkem sušenek jen mávne rukou a prohlásí něco o zbytečném mlsání.
Děti rostou a všímají si, jak se jejich spolužáci oblékají a jak tráví volný čas. Mně přitom puká srdce, když dcera vzdychá, že se před kamarádkami cítí jako naprostá chudinka, protože má pořád dokola jedny džíny a nemá skoro žádné hezké tričko. Karel trvá na tom, že džíny jsou ještě v dobrém stavu, stačí je trochu zašít a bude to. Syn zase sní o lepším kole, protože se mu staré rozpadá a mezi vrstevníky už vypadá vážně staře. „Dokud se dá šlapat, není důvod kupovat nové,“ prohlásí vždycky Karel a dál se tváří, že tím je věc vyřešena.
Jistou dobu jsem to omlouvala: pochází z velice skromných poměrů, rodiče s ním chodili v dětství shánět slevy a učili ho, že peníze se mají držet zkrátka. Jenže on pracuje ve firmě, kde má výborný plat, a já také přispívám do společného rozpočtu. Netvrdím, že bychom měli žít v luxusu, ale rozhodně si můžeme dovolit více než paštiky a staré stany. Jenže cokoliv navrhnu, končí to přednáškou o tom, jak se musíme uskromnit, abychom jednou neskončili na ulici.
Když si sama chci koupit novou bundu, i na tu chodí se mnou do obchodu a kontroluje cenovku. Pokud je na ni 30% sleva, ještě to jde, ale pořád reptá, jestli nepotřebuju spíš nějakou obyčejnou z tržnice. Nemám už ani chuť vysvětlovat, že se cítím trapně chodit do školy, kde pracuji, v obnošených hadrech.
„Nechci z nás mít bezdomovce,“ vysvětluje mi i dětem stále dokola. Jenže zatímco on se zaštituje starostmi o budoucnost, vypadá to spíš, že si šetření převrátil v chorobnou posedlost. Zkoušela jsem s ním promluvit, několikrát se to zvrhlo v hlasitou hádku. Nakonec se mnou často jednoduše přestane mluvit, nebo prohlásí, že peněz v životě neměl nikdy nazbyt a já jsem prý rozmazlená. Někdy i slzu uroním, když vidím, jak nešťastní jsou syn s dcerou – vcelku nenároční, ale puberta s sebou prostě nese potřebu cítit se normálně mezi vrstevníky. Teď vypadají, jako kdybychom sotva měli na chleba. Okolí je zmatené: všechny dobře vědí, že Karel vydělává slušně, tak proč třeba holka chodí v sepraných mikinách z dětského oddělení?
Moje nejlepší kamarádka tvrdí, že na jeho spořivosti už hraničící s tyranií se můj život a život dětí nedá stavět a měla bych odejít. Jenže se bojím – nemám tolik peněz, abych se jen tak sbalila a odešla s oběma dětmi, navíc je tu i myšlenka, že bych jim tím rozbila rodinu, a přitom nechci, aby ztratily tátu. On neubližuje záměrně, jenže co je to platné? V důsledku se cítíme jako v pasti. Já doufám, že až děti budou starší a budou si samy vydělávat, pofrčí si po svém. A co já? Zvládnu jednou dýchat ve vztahu, kde se i sušenky nakupují podle věrnostních kuponů a totéž platí i pro každý kus oblečení? Každý den si kladu otázku, zda takovou budoucnost chci a zda mám sílu to změnit.
