Článek
Píšu to se staženým žaludkem. Jmenuju se Alena a mám patnáctiletou dceru Zuzku. Nikdy jsem jí neřekla, kdo je její otec, protože sama nevím, jak popsat tu nejhorší noc mého života.
„Mami, proč nemám tátu jako ostatní?“ – tuhle otázku slýchám od Zuzky odmalička. A já vždycky jen polykám naprázdno a snažím se ji nějak odbýt. Teď, když jí je patnáct, cítím, že už jí obyčejné mlžení nestačí. Školu zvládá skvěle, má fajn kamarádky, sem tam jdou na koncert, a já se o ni šíleně bojím. Přitom ve mně roky dřímá křivda, která se jí přímo týká.
Pocházím z menšího města u nás v Čechách. Byla jsem vychovaná v rodině, kde se na všechny stránky morálky hodně dbalo: „Co by řekli sousedé?“ slýchala jsem, když jsem si jen o trochu prodloužila vycházku. Pak jsem ve svých osmnácti odešla na vysokou do většího města, kde se mi točil svět kolem hlavy ze všeho nového a svobodného. A snad jsem se nechala unést. Jednou večer jsme s holkama vyrazily ven. Mám v paměti jen pár útržků: hlasitou hudbu, trochu alkoholu, ten namachrovaný kluk, kterého jsem zahlédla na parketu. Pak tma.
Probudila jsem se mezi jakýmisi garážemi. Džínová bunda byla potrhaná, tělo bolelo, v hlavě se mi všechno motalo. Objevila jsem modřiny a zbytky krve na tričku. Pochopila jsem, že se stalo něco strašného. Bylo mi tak mizerně, že jsem se dobelhala na koleje a tam se s pláčem zavřela do pokoje. Netušila jsem, kdo mi to udělal. V nemocnici, policii, rodině – všude jsem se bála posměchu nebo výčitek. Maloměsto zafungovalo ve mně naplno: „To ti nikdo neuvěří, budou tě mít za couru.“ A tak jsem mlčela a snažila se zapomenout.
Jenže osud si vybral tvrdší trest. Zhruba za čtyři měsíce jsem se dozvěděla, že čekám dítě. Těhotná, v devatenácti, a zřejmě s násilníkem, jehož jméno ani tvář jsem neznala. Tohle vyprávět rodičům? Nedovedla jsem si představit tu hanbu a jejich šok. Tak jsem skočila do vlaku a odjela do Brna k jedné vzdálené tetě, která mi slíbila pomoc. Nakonec jsem to zvládla: pronajala si menší pokoj, rychle si udělala kurz účetnictví, sehnala práci a vychovávala Zuzku jako samoživitelka. Byla můj poklad a důvod žít.
Nikdy jsem k sobě nepustila žádného muže. Měla jsem strach, že co když to zase dopadne špatně? Časem jsem se obrnila a Zuzku jsem vychovávala dost přísně: „Na diskotéku? Ani nápad, v tomhle věku se ti může stát něco strašného.“ Samozřejmě, že se kolem sebe dívá a vidí jiné rodiny: „Mami, proč tu není táta?“ Začalo to nevinnými dotazy už v základce. Dnes už jde přímo k jádru věci. Vlastně jsem ráda, že to cítí, protože mně samotné z té tíhy puká srdce.
Jenže jak mám říct své patnáctileté dceři, že přišla na svět po znásilnění? Bojím se, že by jí tahle pravda obrala o sebedůvěru a spokojenost. Že by si myslela: „Jsem vlastně dítě násilníka, to jsem nežádoucí?“ Mám tu variantu, že jí řeknu pohádku o otci, který zemřel. Někteří lidé mi to radili, „Vždyť byste ji zbavila trápení.“ Jenže je mi odporné ji balamutit a snažím se v jejím životě nelhat.
V poslední době jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že jí to řeknu na rovinu, ať ji varuju, aby byla obezřetná, až bude chodit do klubů. Jenže taky vím, že jestli se dozví, že se zrodila z takového zla, může se jí obrátit svět. Ztratit pocit, že je tu pro ni bezpečí. Už teď je trochu rebel a obávám se, že by se to prohloubilo.
„Vážně jí to mám říct?“ Nebo raději mlčet a riskovat, že mě bude jednou proklínat za lež a utajení? Ve snech se mi vrací její rozrušená tvář a moje slzy. Žiju v obavě, že to jednou praskne a já budu vypadat jako zbabělec, co se bál sdělit vlastní dceři pravdu. A ona na to má přece nárok.
Už jsem dokonce hledala na internetu psychology, kteří by mohli poradit, jak takovou konverzaci vést. Ale zatím jsem nenašla odvahu zvednout telefon. Mám Zuzku ráda tak, jak to nejvíc jde, a netuším, jestli zrovna ta pravda, která bolí, je to, co jí v životě prospěje.
