Článek
Klára se rozhodla sepsat dopis pro svou matku, která prošla náročnou operací a teď potřebuje pomoc. Dělá to ráda, jenže ze slíbené podpory se stal nekonečný seznam požadavků.
„Nemyslím si, že není potřeba ti pomoci, mami. Jen se nemůžu dál tvářit, že mi tvé chování vyhovuje,“ píše ve svém dopisu. „Nezlob se, ale mám i svůj vlastní život, práci a rodinu. A to, co ode mě čekáš, už přesahuje mé možnosti.“
Klára pochází z menšího města v jižních Čechách. Její otec zemřel před lety a matka žila nějaký čas sama. Když se objevily potíže s kyčlí, bylo jasné, že nutně potřebuje operaci. Klára si proto vzala volno v zaměstnání, aby ji mohla odvézt na předoperační vyšetření a do nemocnice. Po operaci ji brala na rehabilitace, obstarávala nákupy a narychlo doma pomáhala, jak jen to šlo.
„Zpočátku jsem to dělala s pocitem, že to mamince dlužím. Vždyť mi dala dětství, starala se o mě. Jenže najednou přišly další a další úkoly. Nestačilo jen zavézt na rehabilitaci, bylo potřeba jet i do lékárny, potom s ní zajít k sousedce na kávu nebo do obchodu nakoupit pro kamarádku, které to slíbila. Začala jsem se cítit jako řidič a poslíček, ne jako dcera,“ vypráví Klára. „Snažila jsem se mamce naznačit, že po mně chce moc, ale odsekla: ‚Tak to mi nemůžeš pomoct, když tě to obtěžuje?‘“
Když Klára protestovala, matka začala citově vydírat. „Říkala mi, že se na ni vykašlu stejně jako kdysi táta. A to se mě neskutečně dotklo. Vždyť já jsem tu od začátku s ní, posunula jsem si i své směny, abych mohla být k dispozici.“
Vrchol nastal, když Klára jedno ráno nestihla vyhovět náhlému požadavku na návštěvu trhů v centru. „V práci jsem nemohla jen tak odejít, ale mamka to brala jako zradu. Prý si vážně myslela, že s ní vyrazím, protože ‚to ráno nepotrvá dlouho‘. Musela jsem jí vysvětlit, že mám šéfa, kolegy, zodpovědnost,“ popisuje Klára. „Nakonec jsem slyšela, že jsem sobecká.“
Rozhodla se, že namísto dalšího hádání raději napíše otevřený dopis: „Mami, záleží mi na tobě a nejsem netečná k tvým obtížím. Ale nemůžu se v zaměstnání vymlouvat, že musím s tebou tři hodiny obíhat pochůzky, když ty sis to vymyslela ráno zničehonic. A nechci si pořád připadat jako tvá služka.“
„Věřím, že matka se mi snaží dokázat, že i teď je pánem situace, když už je odkázaná na cizí pomoc. Jenže tím mně ubližuje a sama se připravuje o můj respekt a podporu,“ dodává Klára. Místo uznání a poděkování slyší jen výčitky. Už to v ní vyvolává pocit křivdy.
Teď doufá, že její dopis mamku probere. „Přála bych si, aby pochopila, že pomoc se nedá vynucovat vydíráním a příkazy. Ráda tu budu dál pro ni, ale jen když to bude lidská dohoda, ne jednostranné rozkazy,“ uzavírá.
