Článek
Když se ohlédnu zpátky, uvědomuju si, že moje máma nikdy nevydržela v pozadí. Vždycky to byla ona, kdo chtěl rozhodovat, koho měli všichni obdivovat a litovat. Vzpomínám, jak táta šel z práce domů s čerstvě podepsanou smlouvou na povýšení. Místo aby se slavil jeho úspěch, máma před všemi oznámila, že jí píchá na hrudi a asi má infarkt. Děda hned volal sanitku, všichni se točili kolem ní. Nakonec u ní nic vážného nenašli, ale ta oslava kvůli tátovi se už nekonala.
Já a brácha jsme vyrůstali s vědomím, že máme fungovat podle máminých představ. Časem se brácha odstěhoval na druhou stranu republiky. Já zůstala v menším bytě s manželem a už dospělou dcerou Adrianou. Aspoň jsem to tak plánovala – chtěla jsem, aby byla Adriana v kontaktu s babičkou, i když jsem si říkala, že to asi nebude snadné.
Když bylo Adri těsně dvacet, rozhodli jsme se, že se s přítelem Radkem vezmou. Byla jsem ráda, protože jsou oba pracovití a milí lidé. „Mami, svatba bude v létě, uděláme menší hostinu na chatě Radkových rodičů, tak doufám, že se těšíš,“ oznámila mi dcera rozjařeně. Já jí slíbila, že jim se vším pomůžu, a taky jsem to chtěla vyřídit mámě. Pochopitelně ji Adri chtěla pozvat, jen se bála, aby to zase nebylo celé o babičce.
Máma zareagovala přesně tak, jak jsem se obávala. Místo radosti vyhrkla: „Svatba? No to teda, už vidím, jak tam se mnou nikdo nepočítá, asi si budu muset sama zařídit dopravu i šaty…“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že já klidně pomůžu se šaty, že Radkovi rodiče mají k dispozici auto, které by ji vyzvedlo, ale to ji nezajímalo. Nakonec trucovitě prohlásila: „No, abych to vůbec přežila v tom vedru, s mými potížemi.“
Výsledkem je, že teď, pár týdnů před svatbou, jsem z ní na nervy. Dcera se mě ptá, jestli by nebylo lepší babičku nechat doma. „Víš, mami, nechci, aby mi pokazila můj nejdůležitější den,“ řekla smutně. Uvědomila jsem si, že známé drama se bude asi opakovat. Kdysi jsem to viděla na svatbě bratrance – tam máma seděla, tvářila se zkroušeně a nakonec si vymyslela, že se jí točí hlava. Všichni kolem ní pobíhali a do nevěsty už nikomu nebylo.
Jenže odříct matku, to je vážně radikální krok. Když jsem jí naznačila, že jestli nebude mít zájem o společnou oslavu, je to na ní, spustila scény, jak je nevděčné vyšachovat vlastní babičku, a jestli to tak cítíme, tak ať rovnou řekneme, že u nás nestojíme o staré lidi.
Manžel si klepe na čelo: „Proč si to necháváš líbit, Jano, je to Adriana, kdo má mít nejhezčí den a tvoje máma jí to prostě nesmí zkazit.“ Jenže já jsem vychovaná k tomu, že se má člověk o staré rodiče starat, a cítím vinu už jen při pomyšlení, že bych ji nezvala. Zároveň se klepu, že to celé zase dopadne tak, jak znám. Že bude uraženě sedět, možná si něco „zlomit“, volat záchranku a svatba mé dcery se otočí o 180 stupňů.
Často přemítám, proč musí být taková. Možná nikdy nedokázala strávit, že jako mladá chtěla být tanečnicí, ale děda to zakázal. Tak se rozhodla, že si aspoň kdykoli v životě urve největší pozornost. Nevím. Jen vím, že se bojím přemýšlet, co se stane na svatební hostině. Doufám, že nic. Ale zkušenosti mi říkají, že ano. A tak si říkám, jestli není lepší riskovat rodinný skandál, a radši jí to vůbec nenahlašovat.
