Článek
Pavla (44 let) žije s rodinou ve středních Čechách, kousek od menšího městečka. Spolu s manželem se před několika roky pustili do rekonstrukce malého domečku s představou, že tu vytvoří nový, bezpečný domov nejen pro sebe a děti, ale i pro Pavlinu maminku, paní Marcelu. Pavla si vždycky plánovala, že jednou, až bude maminka potřebovat pomoc, nastěhuje si ji k sobě. Bude jí vařit, starat se o ni, jezdit s ní na výlety a zajistí, aby se cítila milovaná. Jenže teď zůstala stát v šoku: „Oznámila mi, že už má podanou žádost do jednoho domova seniorů. Nechce se mnou bydlet. Prý nechce nikoho obtěžovat.“
Pavlin otec zemřel před pár lety, od té doby Marcela žila sama v bytě v nedalekém městě. Pavla se bála, aby se maminka necítila osaměle, a snažila se k ní jezdit alespoň o víkendech. Pozorovala, že maminka už hůř zvládá běžné činnosti: „Dřív jezdila na kole do obchodu a zpátky, teď sedá spíš doma a stěžuje si na únavu.“ Když Pavla nadhodila myšlenku, aby se k nim maminka přestěhovala natrvalo, čekala vděčnost. Místo toho maminka řekla ne. Dokonce přiznala, že se zapsala na seznam čekatelů do jednoho domova seniorů, protože nechce dceři a její rodině přerůstat přes hlavu. „To byla rána. Vždyť jsem snila o tom, jak bude mít mamka u nás své zázemí, děti ji budou mít nablízku, já se o ni postarám. A ona místo toho radši půjde k cizím lidem?“
Pavla se cítila zrazená, dokonce měla i pocit viny, jestli snad mamince nenabídla málo. „Říkala jsem: Mami, je přece samozřejmé, že se postarám o své nejbližší. Místo odmítání bys měla být ráda, že nemusíš sama dožít někde v ústavu.“ Jenže Marcela nevidí domov seniorů jako „ústav“. Dívá se na to jinak: „Prý tam potká lidi svého věku, bude mít pravidelný program, odbornou péči a nebude mi prý ‚na obtíž‘. Bojí se, že by jen sledovala, jak žijeme, a připadala si jako páté kolo u vozu, co potřebuje pomáhat se vším možným.“ Pavla nechápe: „Jenže to je součást rodiny, navzájem si pomáháme. Já se necítím, že by mě to obtěžovalo, mám dost sil i energie, abych jí zajistila klid. Manžel je taky v pohodě, dokonce navrhl, že přistavíme pokoj, který bude jen její. A mamka zůstává tvrdohlavě proti.“
Před pár týdny se situace vyhrotila, když Pavla znovu nadhodila, jestli maminka nechce zkusit aspoň den dva zůstat u nich doma. „Namísto toho mi oznámila, že má už skoro schválené místo v jednom soukromém domově důchodců. A že jen čeká na volné lůžko. Byla jsem v šoku, dojetím jsem se rozbrečela. Máma tam tak klidně seděla a říkala: ‚Neber si to osobně, dítě, já jen odmalička jsem zvyklá se o všechno postarat sama. Nebudu ti přidělávat starosti.‘ Připadala jsem si tak zvláštně odmítnutá…“
Když se Pavla uklidnila, rozhodla se, že aspoň zjistí, kam to maminka chce jít a proč. Doprovázela ji na prohlídku. Domov seniorů stál na kraji klidné obce, moderně vybavený, útulný. Zahrada, knihovna, společenská místnost, dokonce malý bazén na rehabilitaci. „Překvapilo mě, že vypadal vážně hezky, personál byl milý. Ale stejně, v hlavě mi pořád jelo, že patří do rodiny, ne sem k cizím lidem.“
Nakonec se s maminkou dohodly, že pokud se místo uvolní, Marcela to zkusí. „Nechci jí bránit, byť mě to mrzí. Řekla jsem, že ale budeme jezdit na návštěvy. Mám však obavy, aby si to nevyložila jako další starost nebo dotěrnost.“
Pavla bojuje s vlastními rozpory: „Na jednu stranu ji miluju, chci se o ni starat. Na druhou stranu vidím, že ona to celé bere jinak. Nechce prý sledovat, jak lítám kolem ní a přitom ještě kolem dětí, prý by se jen cítila provinile, že nám krade soukromí. Ale já si myslím, že rodina je od toho, aby táhla za jeden provaz.“
I tak se chystá na to, že maminku jednou odveze do domova, a ten den se blíží. „Je to divný, no. Člověk by čekal, že se tam ocitnou ti, co nemají rodinu. A my ji máme. Ale je to její život a já ji musím nechat. Třeba tam fakt najde víc radosti a přátele svého věku. Jen mě bolí, že to nedokázala se mnou…“
Přesto cítí jistou úlevu, že maminka dělá, co sama chce. „Kdyby zůstala se mnou, ale byla tím nešťastná, možná by to bylo ještě horší.“
