Článek
V pozdních osmdesátých letech patřila Eva Vejmělková k nejzářivějším hvězdám československého filmu. Její záplava blonďatých vlasů, široký úsměv a oči modré jako pomněnky z ní udělaly sexsymbol 80. let. Jemná tvář tehdy vstupovala do snů mnoha dospívajících – plakáty s půvabnou herečkou zdobily nejednu klučičí zeď a kina byla plná diváků lačných nových filmů s ní v hlavní roli.
Vejmělková zazářila jako křehká a zároveň provokativní Zuza ve filmové trilogii Fontána pre Zuzanu i jako romantická Alena přezdívaná Píšťalka ve slavném „básnickém“ filmu Jak básníkům chutná život. Jedna z nejkrásnějších hereček své doby se díky kráse a talentu prosadila dokonce i v zahraničí – hrála v polských, maďarských či německých projektech – a zdálo se, že má před sebou oslnivou kariéru bez hranic.
Na konci 80. let skutečně nic nestálo v cestě jejímu strmě stoupajícímu úspěchu. O to větším šokem pro mnohé bylo, když se tato populární herečka rozhodla svět šoubyznysu opustit. V době, kdy ji fanoušci milovali a filmoví producenti se o ni prali, udělala nečekané životní rozhodnutí.
„Člověk je jako měsíc. Když neroste, ubývá,“ vysvětlila Eva Vejmělková po letech, proč se na vrcholu popularity přihlásila na vysokou školu. Toužila získat vzdělání a rozvíjet se mimo hereckou branži. Ve chvíli, kdy jiné hvězdy čekaly na další filmovou roli, ona seděla v posluchárně Univerzity Palackého v Olomouci a studovala psychologii. Její manžel, režisér Dušan Rapoš, na to dodnes vzpomíná s obdivem. „Ona udělala úžasnou věc. Když byla na absolutním vrcholu, šla studovat psychologii… Nemusí čekat u telefonu, jestli pro ni mají nějakou roli,“ prohlásil pyšně.
Jedním z impulsů na nové cestě byl i film, který Evu přivedl tváří v tvář temným stránkám života. V roce 1996 ztvárnila ve snímku Suzanne narkomanku – a svou rolí byla natolik přesvědčivá, že dodnes bývá tento Rapošův film pouštěn drogově závislým pacientům jako varovné memento. Příprava a natáčení příběhu o heroinové závislosti mladou herečkou otřásly.
Prožila si intenzivně osud ženy, kterou drogy přivedly na pokraj smrti, a setkala se při tom se skutečnými pacienty léčeben. Vejmělková později přiznala, že právě zážitky ze Suzanne významně ovlivnily její další směřování.
Krátce nato definitivně pověsila herectví na hřebík a tlusté filmové scénáře vyměnila za ještě tlustší skripta. Jeviště a ateliéry vystřídaly přednáškové sály a státnice z klinické psychologie. „Lidská duše mě vždy zajímala,“ říká o sobě herečka, která si ze studií odnesla nejen diplom, ale i nové přátele a hlubší pochopení života.
Po absolutoriu se Eva Vejmělková vrhla do práce psycholožky s plným nasazením. Nějaký čas působila v terénu – například v pražských Bohnicích poznala zblízka těžké osudy lidí zápasících se závislostmi. „Viděla jsem na vlastní oči, co prožívají při odvykání drogám, a jak je to těžké,“ popsala vlastní zkušenost s detoxikačním oddělením, která v ní zanechala hluboký dojem.
Nakonec se však usadila zpátky na rodném severu Moravy. V Havířově, daleko od světa filmu, si otevřela vlastní poradenskou praxi. V útulné ordinaci pomáhá obětem domácího násilí a zneužívání, poskytuje rodinnou terapii i podporu lidem bojujícím se závislostmi na alkoholu či drogách.
Eva Vejmělková nelituje, že dala přednost reálnému životu před životy filmových hrdinek. Popularita a večírky jí vůbec nechybějí; mnohem důležitější je pro ni rodina a pocit, že je někomu prospěšná. „Nechápu, proč se všichni diví, že jsem po narození dcer nevrhla rovnou zpátky do práce. Chtěla bych, aby si jednou prohlížely alba plná společných zážitků, a ne fotky matky, která na jevišti prožívala životy jiných, zatímco jí ten vlastní utíkal,“ svěřila se upřímně.
Právě mateřství a touha „žít normálně“ byly jedním z důvodů, proč se stáhla do ústraní. V Havířově našla klid, anonymitu i pravý domov. Dnes si užívá obyčejné dennodenní radosti – vodí dcery do školy, nakupuje, stará se o zahradu – zkrátka žije tak, jak sama říká, normální život v opravdovém světě.
A co herectví? Úplně se ho nevzdala, ale návraty před kameru jsou u ní spíše vzácnou výjimkou. V novém tisíciletí přijala jen minimum rolí, většinou v projektech svého manžela. Po dlouhé pauze si zahrála menší úlohu ve filmu Muzzikanti (2017) a o tři roky později se objevila v komedii Ženská pomsta (2020).
Ani po těchto epizodách ji však svět šoubyznysu zpět nelákal. Kdysi jí vůně líčidel a zvuk klapky učarovaly natolik, že nechtěla dělat nic jiného – dnes už to neplatí. Eva Vejmělková našla své životní poslání mimo dosah reflektorů.
Zdroje:
https://valassky.denik.cz/pro-zeny/eva-vejmelkova-2020.html
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-herecka-a-psychoterapeutka-eva-vejmelkova-nebojim-se-starnuti-a-vrasek-40224896
https://www.denik.cz/pro-zeny/eva-vejmelkova-2020.html
https://www.dotyk.cz/magazin/eva-vejmelkova-dnes-55/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Vejm%C4%9Blkov%C3%A1
