Článek
Bydlíme v jednom středočeském městě, kde se pořád něco děje, a rozhodně tu není nouze o místa, kde můžete utrácet. Já se jmenuju Denisa, mému manželovi říkejme Oldřich. Oba pracujeme v nadprůměrně placených profesích, ale zatím nemáme děti. Jsme spolu něco přes pět let, z toho jsme čtyři roky manželé. Když jsme do toho šli, myslela jsem, že s penězi nikdy nebudou potíže. Teď nechápu, jak můžeme žít od jedné výplaty ke druhé, občas si dokonce půjčujeme od mých rodičů. Není to trapné – je to přímo zoufalé.
„Jsi hrozně pesimistická, Deniso, peníze budou a my nebudem.“ Tuhle větu slýchám každou chvíli. Přijde mi, že Oldřich je na ní přímo závislý. Poprvé mi to připadalo vtipné, ale teď mám chuť křičet, kdykoli to pronese. Připadám si jako někdo, kdo se snaží nakrmit dva hladové krky jednou lžící. Náš společný účet se pokaždé, když na něj dojdou obě výplaty, podezřele rychle vyprázdní. Můj muž totiž peníze miluje, dokud je má k dispozici, a pak je hází do bezedné studny.
Oldřich si rád dopřeje: nový mobil, drahý notebook, ten nejnovější chytrý sporttester, novou televizi. Dokáže klidně vyměnit svůj telefon pětkrát za rok, vždycky si vybere něco „ultramoderního“, prodá ten předchozí s velkou ztrátou a radostně oznámí, že konečně drží krok s dobou. Jednou jsem se ho ptala, jestli by nechtěl aspoň předem prodat ten starý, abychom nedopláceli tolik. Jen přejel pohledem můj postarší notebook a ironicky se usmál.
„Chci si život užívat,“ zdůrazňuje často a připomíná, že „splácet hypotéky a šetřit můžeme, až tu budou děti.“ Jenže mně přijde, že až ty děti přijdou, nic pro ně nebudeme mít. Já se aspoň snažím nakupovat s rozumem: nepotrpím si na značkové kabelky ani luxusní parfémy. Jenže Oldřich vyžaduje drahé restaurace, žádné domácí vaření do krabiček. Podle něj by v práci vypadal jako buran. Během týdne chodí také cvičit, platí si soukromého trenéra, pak jde s kamarády do baru na něco „lepšího“ než pivo. Jednoduše: peníze mizí rychlostí blesku.
Přitom, podle výplatních pásek, bychom měli být úplně v pohodě. Oba platy jsou nadprůměrné. Nebo, spíš bychom mohli v klidu šetřit na vlastní bydlení. Nemáme zatím žádný dům, žádný byt v osobním vlastnictví, prostě jen pronájem. Podle Oldřicha prý nepotřebujeme nic kupovat, když se dá žít s lehkostí a neřešit dluhy.
Jenže co my děláme? Jakmile dojdou peníze a potřebujeme třeba zaplatit novou pračku, Oldřich mě tlačí, ať si „půjčím od rodičů, oni mají na kontě beztak zbytečně moc“. Pokaždé, když k nim jdu pro ty úspory, cítím se jako nezodpovědná šestnáctiletá holka. A vyslechnu si dlouhé kázání, jak oni by tohle nikdy nedopustili, že nevyhazovali a tak dále. Ani jim to nemám za zlé, protože mají pravdu. Je to neskutečná ostuda.
Zkoušela jsem aspoň poslat část peněz hned v den výplaty na jiné konto, abychom měli jistou rezervu. Jenže už několikrát se stalo, že nezbývalo na jídlo, a tak jsem tam musela zasáhnout. Zkrátka nemám šanci vytvořit si polštář, když Oldřich nakupuje zbytečnosti, a tím pádem i já musím sahat do našetřeného.
Nejvíc se obávám budoucnosti. Starší příbuzní se nás často ptají, kdy se konečně dočkají vnoučat. Jenže já se děsím okamžiku, kdy bych byla na mateřské s mizerným příjmem, zatímco Oldřich dál rozhazuje. A co bude, až nám oběma bude třeba padesát nebo šedesát, a my nebudeme mít ani korunu naspořenou?
„Hele, nestresuj, Deniso, na starý kolena si přece nebudeme kupovat rohlíky s chlebem, to nějak půjde.“ Tuhle hlášku pronese s úsměvem, ale mě to vážně nedojímá. Domluvila jsem mu stokrát, stokrát jsem se rozčílila, stokrát jsme se pohádali. Nedávno jsem dokonce navrhla, aby si on i já zřídil samostatný účet, odkud bychom posílali peníze na společné výdaje. Jenže on se naprosto urazil. Byl zvyklý, že „všechno patří nám oběma, tak proč dělat hloupé rozdíly?“
Někdy se bojím, že jestli s tím rychle neskončí, skončíme oba v exekuci. Já se stydím, on se vysmívá. A nevím, jestli radši nesbalit těch pár zbylých korun a neutéct, než bude pozdě. Ale zároveň cítím, že ho miluju a chci, aby nás tohle nerozdělilo. Doufám, že existuje způsob, jak ho přimět k zodpovědnosti, a přitom nezničit náš vztah. Prý se láska měří i tím, jak dokážete hospodařit s penězi – a v tom bohužel plaveme oba, i když on se tváří, že se to samo nějak vyřeší. Jenže co když se to nevyřeší vůbec?
