Článek
Když mi bylo sedmnáct, připadala jsem si jako obyčejné, nesebevědomé děvče. A nedošlo mi, že ten pocit nezmizí jen tím, že se zamiluju. Poznala jsem Honzu, staršího vysokoškoláka, co měl odstálé uši a hustou ofinu. Na plese mě vyzval k tanci, a do roka jsem s ním chodila prakticky každý den. Po maturitě jsem zjistila, že jsem těhotná. Rodiče nebyli nijak zděšení. Mamka se usmála: „Vždyť už se chystáte brát, co na tom…“
Za pár měsíců jsem se vdala, ještě s bříškem. Syn přišel na svět krátce po svatbě, o dva roky později přibyla dcera. Honza dostudoval, stal se inženýrem a začal stoupat v kariéře. Já skončila jako žena v domácnosti. Nejprve mi to nevadilo. Byla jsem ráda, že se můžu věnovat dětem, uklízet, vařit a cítit se potřebná.
Mezitím Honza dospíval do charismatického, úspěšného muže. Uši schoval pod vlasy, brýle nahradila laserová operace. Staré svetry a džíny vyměnil za sako a drahou košili. Občas jsem si říkala, jestli k němu pořád ladím, když chodím doma v teplácích a svetrech, které mi pletla babička. „Proč se nenalíčíš a nepřidáš nějaký doplněk?“ ptala se někdy kamarádka. Ale já jen mávla rukou. „Nejsem ten typ,“ říkala jsem.
Honza časem přestal chodit se mnou do společnosti. „Nechce se mi,“ omlouvala jsem ho před známými, ale ve skutečnosti si mě s sebou brát nechtěl. Asi se za mě styděl, což jsem dlouho nevnímala. Děti postupně odrůstaly, jezdily na prázdniny s kamarády, a já zůstávala většinu roku doma sama, zatímco Honza pendloval po služebních cestách.
Jednou jsem mu oznámila, že bych chtěla oslavit dvacáté výročí naší svatby společně, třeba nějakým výletem do zahraničí. On se jen uchechtl: „Na co bys tam byla?“ Vztekle jsem vypěnila: „Jsi můj manžel, chci s tebou prožít romantiku!“ On zavrtěl hlavou a řekl mi v klidu: „Podívej se na sebe, Ivo. Zůstala jsi zamindrákovaná holka, nezajímáš se o moderní věci, nemluvíš cizími jazyky, nemáš styl… Já potřebuju po svém boku sebevědomou partnerku.“
Zkoprněla jsem. Došlo mi, že už po mém boku nechce být vůbec. Rozvod na sebe nenechal dlouho čekat. Přestěhoval se za mladší, možná hezčí a určitě reprezentativnější ženou. Velkoryse mi dal solidní finanční vypořádání, takže jsem si pořídila byt v Praze. Tam začal můj nový život, ale taky šok, když jsem chtěla začít pracovat. Měla jsem maturitu z obchodní akademie, jenže to bylo před lety. Na pohovorech si mě prohlíželi nedůvěřivě: usedlé oblečení, nekulturní vlasy.
Dcera mě vzala do parády. „Mami, koukni na sebe, prosím tě. Zajdi ke kadeřnici, na kosmetiku, nauč se o pleť pečovat!“ přemlouvala mě. Nejdřív jsem se styděla, nebyla jsem zvyklá na salony a kadeřnice. Ale pak jsem se překonala. „Dobrý den, sedněte si, co pro vás uděláme?“ usmála se v kosmetickém salonu slečna. Odcházela jsem s novým účesem, pár melíry a vyhlazenou pletí. Když jsem se viděla v zrcadle, skoro jsem se nepoznala.
Postupně jsem se naučila pár triků s líčidly, začala cvičit jógu a dopřála si masáže. Nakonec jsem nastoupila jako asistentka k šéfovi jedné větší firmy. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem žádná šedá myš, jak jsem si celá léta namlouvala. Že stačí chtít a můžu sama sebe vyhrabat z ulity.
Nedávno jsem potkala Honzu. Otázal se mě, „Tobě to sluší, jsi jako vyměněná,“ a já jen řekla: „Tak vidíš.“ Dál jsem to nerozebírala. Mám teď nového partnera, o dva roky mladšího a jsme šťastní. Občas si pomyslím, že je škoda, jak dlouho jsem byla zakřiknutá a nevěřila si. Ale hlavní je, že jsem to dokázala změnit.
