Článek
Dana je z Olomouce, je jí jednačtyřicet a říká, že věřila v jistotu rodinného života. Má s Markem byt, dvě děti, stejné přátele. Nikdy by ji nenapadlo, že se jim do vztahu potichu vkrade někdo cizí. A přitom stačil jediný pohled na displej telefonu, kde se objevila víc než výmluvná zpráva. „Nejdřív jsem si myslela, že jsem si to špatně přečetla, ale bohužel ne,“ vzpomíná s hořkostí.
Zpráva zněla drze a vášnivě. Dana tam zachytila slova, která by žena poslala jedině milenci. Zaskočilo ji, že její manžel – o kterém si myslela, že si ani nestíhá odskočit k holiči – zvládá už půl roku tajný poměr. Nechápala, jak se tak dobře přetvařoval. „Vracel se domů s úsměvem, normálně se mnou trávil večery, se smíchem jezdil na chalupu. Jak mohl vedle toho udržovat jiné city?“ ptá se rozhořčeně.
Když ho s tím konfrontovala, chvilku se hájil, že nic zásadního. Pak se přiznal, že jde o ženu z práce, s níž ho to začalo bavit. Prý chtěl dobrodružství a nenudil se. „Šest měsíců! Uvědomuješ si, kolikrát jsi za ní byl, zatímco já myslela, že jsi na pracovní schůzce?“ křičela na něj. Marek jen mlčel a dodal, že to chtěl jednou ukončit. Jenže teď prasklo všechno, a Dana neví, jestli to má brát jako zradu, kterou nelze odpustit.
Další dny se cítila, jako by se propadla do bažiny. „Náhle se mi zprotivil, všechno mi připadalo špinavé. Ten člověk, co se usmívá za stolem, klidně lhal celé měsíce. Jak mu znova věřit?“ vypočítává otázky, které se jí honí hlavou. Emocí je moc. Vztek, zklamání i touha ho potrestat. Manžel prosí o odpuštění, ale ona v jednu chvíli chce utéct, v druhou křičí, že se bude rozvádět. „Hlavou mi letí: Co bude s dětmi, bytem, našimi úsporami?“
Kamarádi jí radí různě – od okamžitého rozvodu až po společnou terapii. Jenže ona není schopná v téhle chvíli nic rozhodnout. „Mám pocit, že se mi zhroutily jistoty, co jsem měla. Půl roku žil dvojí život. Asi by v tom pokračoval, nebýt té nešikovné zprávy,“ říká s cynickým smutkem. Přemýšlí, co vlastně Marek hledal, když doma netrpěl. Možná mu chyběla náruživost, nebo prostě vzruch. Pro ni to ale byla podlý zásah do důvěry, kterou si budovali roky.
Teď si připadá, jako by byla ochromená, neschopná dělat další kroky. „Každá minuta je plná stínů. Když se na mě usměje, vidím v něm lháře. Když pláče, lituju ho, ale taky mě to štve, protože já jsem oběť, ne on!“ popisuje. Nejbolestnější je fakt, že nic nenasvědčovalo problému. Žádné vyhýbání, nezvláštní chování. Marek si vedl tu tajnou dvojí hru profesionálně.
Dana zvažuje, co teď bude muset udělat. „Mám se snažit to nějak přeboleť a zkousnout, nebo rozbít rodinu?“ ptá se s křivým úsměvem. Často sedí doma sama, on teď spí na gauči, aby jí dal prostor pro nadechnutí. V ní se mísí vzpomínky na všechno hezké, co spolu prožili, a pak se připomene, že polyká lež, která trvala až zarážejícím způsobem dlouho.
„Nikdy mě nenapadlo, že by ten klid mohl být jen zástěrka. Teď si připadám trapně, že jsem nic netušila. Nejsem schopná s ním mluvit, dívám se na něj a cítím odpor.“ Přesto si říká, že rozhodnutí typu rozvodu musí učinit až s chladnější hlavou. V srdci v sobě hledá odpověď, jestli to spolu zvládnou, nebo jestli chce ještě jednou riskovat podobné ponížení. Zatím neví. Jediným jistým pocitem je, že v ní zůstane jizva, která se jen tak nezhojí.
