Mata Hari nebyla úžasnou špiónkou, ale naivní ženou, zataženou do hry mocných

Vše se odehrávalo před malým hliněným valem, který měl zachytit zbloudilé kulky. K popravčímu kůlu vedli ženu, jejíž jméno se stalo synonymem pro svůdnou špionku: Margaretha Zelle, světu známá jako Mata Hari. S neochvějným klidem odmítla pásku přes oči, což byl její poslední akt vzdoru.

Byla tato žena, obviněná ze smrti 50 000 spojeneckých vojáků, skutečně „největší špionkou století“, jak tvrdila obžaloba? Nebo byla jen pečlivě vybraným obětním beránkem, obětovaným, aby zakryla pravdu mnohem hanebnější pro samotnou Francii?

Příběh nezačíná v tajných kancelářích špionážních služeb, ale v poklidném nizozemském městě Leeuwarden, kde se v roce 1876 narodila Margaretha Geertruida Zelle. Její dětství bylo jako zlatá klec. Byla rozmazlovanou dcerou prosperujícího kloboučníka, který zbohatl na investicích do ropného průmyslu. Otec ji hrdě nazýval svou „orchidejí mezi pampeliškami“ a dopřával jí přepych, o jakém se jiným dětem ani nesnilo.

Idyla se však zhroutila. Když bylo Margarethě třináct, její otec zkrachoval. Rodina se rozpadla, rodiče se rozvedli a v patnácti letech jí zemřela matka. Z rozmazlené dívky se stala sirota, kterou si příbuzní přehazovali jako horký brambor. V touze po úniku a dobrodružství udělala zoufalý krok. V osmnácti letech odpověděla na novinový inzerát, v němž holandský koloniální důstojník Rudolph MacLeod, o 21 let starší než ona, hledal manželku. Nebyl to sňatek z lásky, ale transakce zrozená ze zoufalství.

Manželství, které ji zavedlo do Nizozemské východní Indie (dnešní Indonésie), se rychle změnilo v peklo. Rudolph byl násilnický alkoholik, chorobně žárlivý na pozornost, kterou jeho krásná mladá žena přitahovala. Navíc ji nakazil syfilidou.

Největší tragédie přišla se smrtí jejich syna Normana. Ačkoliv se mluvilo o pomstychtivé chůvě, je mnohem pravděpodobnější, že zemřel na komplikace spojené s vrozenou syfilidou, kterou na něj přenesli rodiče, nebo na následky tehdejší toxické léčby rtutí. Tato událost definitivně zničila jakékoliv zbytky jejich vztahu.

Po návratu do Evropy se pár rozešel. Rudolph si ponechal jejich dceru a odmítal platit jakékoliv výživné, čímž Margarethu zanechal zcela bez prostředků. V roce 1903 dorazila do Paříže – sama, bez peněz a zlomená. Musela se znovu narodit, aby přežila.

Její přeměna byla geniálním tahem. Využila povrchních znalostí indonéských tanců a tehdejší fascinace „orientalismem“. Odhodila jméno nešťastné Margarethy Zelle a stala se Mata Hari, což v malajštině znamená „oko dne“ neboli slunce. Vytvořila si propracovanou legendu o tom, že je princezna vychovaná v posvátném chrámu, kde se od dětství učila tajným tancům.

Nebyl to akt marnivosti, ale zoufalý boj o přežití a znovuzískání kontroly nad vlastním životem. Vytvořením exotické, umělecké persony mohla zpeněžit svou sexualitu způsobem, který byl vnímán jako vysoká kultura, nikoliv jako pouhá prostituce. To jí zajistilo přístup do nejvyšších kruhů a míru nezávislosti, která byla pro rozvedenou ženu bez peněz v té době nemyslitelná.

Její debut v pařížském Musée Guimet 13. března 1905 byl okamžitou senzací. Paříž byla uchvácena „exotickou princeznou“. Její vystoupení bylo na tehdejší dobu průlomové. Povýšila erotický tanec na respektovanou formu umění. Během tance odhazovala závoje a róby, dokud nezůstala téměř nahá, ačkoliv často nosila tělový trikot a ikonickou zdobenou náprsenku.

Sláva jí otevřela dveře do ložnic evropské smetánky. Stala se proslulou kurtizánou a její milenci byli vysoce postavení vojenští důstojníci, politici a průmyslníci z mnoha zemí, včetně Francie a Německa. Tento mezinárodní seznam milenců se jí měl stát osudným.

Nicméně nic netrvá věčně. Po roce 1912 začala její hvězda pohasínat. Blížila se ke čtyřicítce, přibrala na váze a na scéně se objevily mladší a talentovanější tanečnice. Život kurtizány se pro ni stal méně volbou a více finanční nutností.

Vypuknutí první světové války v roce 1914 bylo posledním hřebíčkem do rakve její kariéry. Její majetek v Německu byl zmrazen a její mezinárodní životní styl, který byl dříve znakem celebrity, se přes noc stal zdrojem smrtelného podezření.

Právě zde se ukazuje krutá ironie jejího osudu. Vlastnosti, které jí přinesly slávu, se staly základem jejího obvinění. Její úspěch byl postaven na neustálém cestování přes hranice, stycích s vlivnými muži různých národností a na pečlivě vykonstruované falešné identitě. V dobách míru to byl život hvězdy. V dobách války to byla učebnicová definice špionky.

Francouzská obžaloba si nemusela vymýšlet novou postavu; stačilo reinterpretovat její dobře zdokumentovaný život světlem válečné paranoie. Její milostné aféry se změnily v mise za účelem sběru informací. Její cesty za vystoupeními v tajná setkání. A její lži o původu byly použity jako důkaz, že je od přírody prolhaná a nedůvěryhodná. Mata Hari se v roce 1914 nezměnila, ale svět kolem ní ano. Její minulost byla použita jako zbraň proti ní.

Do smrtící hry tajných služeb ji vehnala kombinace lásky a peněz. Zamilovala se do mladého ruského kapitána Vadima de Masloffa, který sloužil na západní frontě. Když byl při leteckém souboji vážně zraněn a oslepl na jedno oko, byla zoufalá. Chtěla se k němu dostat a potřebovala peníze, aby jim zajistila společnou budoucnost. Její zoufalství ji učinilo zranitelnou.

V roce 1915 ji v Haagu oslovil německý konzul Karl Kroemer. Nabídl jí 20 000 franků za informace. Peníze přijala, později tvrdila, že je považovala za kompenzaci za majetek, který jí Němci zabavili. Dostala krycí jméno H 21. Poté se s neuvěřitelnou naivitou pokusila hrát na obě strany. Oslovila šéfa francouzské kontrašpionáže, kapitána Georgese Ladouxe, a nabídla mu, že bude špehovat pro Francii.

Požadovala milion franků – částku, která by jí umožnila přestat pracovat a provdat se za Masloffa. Tvrdila, že bude Francouzům předávat německé informace, ale nikdy se Ladouxovi nezmínila, že už od Němců přijala peníze. Ladoux, který ji již podezříval, ji pravděpodobně najal jen proto, aby ji otestoval a shromáždil proti ní důkazy.

Její jediná velká „mise“ pro Francouze – svést německého vojenského atašé v Madridu, majora Arnolda Kalleho – skončila katastrofou. Její pokusy byly tak neobratné, že Kalle okamžitě pojal podezření. A pak udělal něco, co zpečetilo její osud.

Záměrně poslal do Berlína kódované zprávy – pomocí šifry, o které věděl, že ji Francouzi prolomili – a v nich identifikoval agentku H 21 jako německou špionku. Byla to chladnokrevná past, jejímž cílem bylo buď se zbavit neužitečné agentky, nebo zasít chaos ve francouzských řadách.

Němci i Francouzi ji zmanipulovali pro své vlastní cíle. Němci ji zradili tím, že ji odhalili. A Francouzi, její údajní zaměstnavatelé, ji zradili tím, že toto odhalení využili k vybudování případu proti ní, místo aby ji ochránili. Byla chycena do kleští dvojí zrady, amatérka zničená profesionály.

Abychom pochopili, proč musela Mata Hari zemřít, musíme se podívat na stav Francie na jaře 1917. Země byla na kolenou. Takzvaná Nivellova ofenzíva, která slibovala rychlé vítězství, skončila katastrofou a stála životy více než 187 000 francouzských vojáků.

Tento neúspěch vyvolal naprostý kolaps morálky. Vojáci, kterým byl slíben konec války, se začali bouřit. Odmítali nastoupit do dalších sebevražedných útoků. Vzpoury se rozšířily na téměř polovinu všech francouzských pěších divizí. Ačkoliv vojáci zůstávali v zákopech připraveni bránit své pozice, francouzská armáda byla jako útočná síla dočasně paralyzována. Byla to krize nejvyššího stupně, kterou vláda úzkostlivě tajila před veřejností.

V této atmosféře strachu a ponížení potřebovala francouzská vláda a vojenské velení zoufale obětního beránka. Potřebovali někoho, na koho by mohli svalit vinu, odvrátit pozornost veřejnosti a nabídnout jednoduché vysvětlení pro zničující ztráty.

Mata Hari, zatčená 13. února 1917 ve svém luxusním hotelovém pokoji v Paříži, byla dokonalým cílem. Byla cizinka, vedla promiskuitní život a její přepychový styl ostře kontrastoval s utrpením národa. Byla ztělesněním všeho, co bylo v té době podezřelé a nemorální.

Její proces v červenci 1917 byl fraškou. Konal se v tajnosti před vojenským soudem. Jejímu právníkovi nebylo dovoleno klást křížové otázky svědkům obžaloby. Důkazy byly chabé a nepřímé, založené na zfalšovaných německých depeších a jejím životním stylu.

Soud ji uznal vinnou za méně než hodinu. Rozsudek byl vynesen dávno před začátkem procesu. Nebylo to právní řízení, ale politický akt. Cílem nebylo najít pravdu, ale vykonat veřejný exorcismus francouzských vojenských selhání a vnitřního rozkladu.

V časných ranních hodinách ji probudili v cele věznice Saint-Lazare. Zpočátku nevěřila, ale pak zprávu přijala s ledovým klidem. Dostala povolení napsat dva dopisy na rozloučenou, které psala s „horečnatou rychlostí“. Jeden z nich byl pro její dceru, ale francouzští cenzoři ho nikdy nedoručili. I tváří v tvář smrti si zachovala svou image. Pečlivě se oblékla do elegantních šatů a nasadila si velký černý plstěný klobouk.

Její poslední chvíle popsal britský reportér Henry Wales. Její chůze k popravčímu kůlu. Její odmítnutí pásky přes oči. Ostré povely velícího důstojníka.

Brutální tečku za jejím životem udělal poddůstojník, který přistoupil k jejímu ležícímu tělu a střelil ji z pistole do spánku, aby si byl jistý, že je skutečně mrtvá. Legenda o tom, že poslala svým katům vzdušný polibek, byla později vyvrácena.

Ihned po její smrti se začal rodit mýtus. Stala se archetypem svůdné a zrádné femme fatale, legendou ztvárněnou v nesčetných knihách a filmech, včetně slavného snímku s Gretou Garbo. Její jméno se stalo synonymem pro špionáž.

Tento mýtus je však v příkrém rozporu s pravdou, kterou odhalily odtajněné francouzské a britské spisy. Tyto dokumenty ukazují, že byla pouhou amatérkou, její špionážní aktivity byly bezvýznamné a případ proti ní byl vykonstruovaný. Dokonce i Německo ji v roce 1930 veřejně očistilo.

Konec jejího života byl stejně obyčejný jako její život neobyčejný. Nikdo z rodiny se o něj nepřihlásil, a tak byly její ostatky darovány pařížské lékařské fakultě k pitvě. Její hlava byla uchována v anatomickém muzeu, odkud se však později za záhadných okolností ztratila.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Mata_Hari

https://www.ebsco.com/research-starters/history/mata-hari

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/revisiting-myth-mata-hari-sultry-spy-government-scapegoat-180967013/

https://www.vedantu.com/biography/mata-hari

https://www.theworldwar.org/learn/educator-resource/mata-hari-exotic-dancer-who-became-wwis-most-notorious-spy

https://www.encyclopedia.com/women/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/zelle-margaretha-1876-1917

https://www.reddit.com/r/HistoricalCapsule/comments/1dqztma/mata_hari_a_dutch_exotic_dancer_and_courtesan_who/