Článek
Chodila jsem s Radkem tři roky, než jsme se vzali, a pamatuju si, že tehdy mi připadal štědrý a pozorný. Všude mě zval, platil i drobné nákupy a já si nikdy nemusela lámat hlavu, jestli si můžu dovolit něco navíc. Po svatbě jsme koupili byt ve středních Čechách, abychom založili rodinu, a když se narodila dcera, dohodli jsme se, že zůstanou finance po dobu mé mateřské v jeho režii. Měl tenkrát vyšší příjem, zatímco já pobírala rodičovskou. Když chtěl kontrolovat i drobné výdaje, přičítala jsem to nervozitě, aby vyšel s penězi. Časem jsem si ale uvědomila, že i po mém návratu do práce a stabilním platu mi vlastně nic nepatří.
„Můžeš si vzít z účtu jen to, co je nutné pro domácnost,“ slyším od něj pořád. Když se odvážím koupit dceři nové oblečení, raději schovávám účtenku, protože nechci poslouchat, jak jsme rozhazovačné. Přitom by nás klidně stálo za to mít lepší kabát nebo boty, jenže on má vždy stejnou odpověď: „To staré ještě slouží.“ V každém obchodě raději mlčím, protože cokoliv se mi zalíbí, zkritizuje jako zbytečnost. I u malé je to stejné. Potřebovala vloni nutně nové brusle, ale Radek prohlásil, že má být ráda, že má vůbec nějaké.
Občas si řeknu, že je to jen jeho způsob, jak mít vše pod kontrolou. Pravda, žádné dluhy nemáme, hypotéku jsme spláceli rychleji a teď je téměř u konce. Ale radost z toho nemám, žijeme jako chudá rodina, i když bychom se za svůj příjem stydět nemuseli. Zatímco spolupracovnice se těší na dovolenou u moře, já strkám na dceru mikinu, která jí začíná být malá, a vnitřně se trápím, že neumím prosadit nic lepšího. Dceři je osm let a už se mi několikrát svěřila: „Mami, proč nemůžu mít hezkou bundu jako holky ve škole?“ Vysvětluju, že musíme šetřit, ale obě cítíme, že je to jen alibismus.
Nejhorší jsou ty chvíle, kdy mám pocit, že mě Radek ponižuje. Třeba když se před kamarádkou prořeknu, že jsem si koupila tričko, a on hned spustí: „To sis to nemohla vzít v akci? Nebo sis zase koupila to nejdražší?“ Musím jen polknout a přikývnout, že příště budu opatrnější. Mám chuť prásknout dveřmi a jít pryč, ale hned mi naskočí, co by to udělalo s dcerou, s rodinou, s penězi, které bych sama tak snadno nevydělala.
Uvažuji, jestli je problém ve mně. Jsem moc slabá, že dovolím tuhle kontrolu? Zkoušela jsem mu navrhnout, že si založím vlastní účet a budu přispívat na společný chod částkou, na které se dohodneme. On to odmítl, prý je to zbytečná administrativa navíc. „Co je tvé, je i mé, to je přece manželství,“ říká s úsměvem, který ve mně ale vyvolává spíš vztek. Protože to, co je mé, je podle něj i tak pod jeho dohledem.
Mám ho pořád ráda. Je to otec mého dítěte a chci, aby měla stabilní rodinu. On není špatný člověk, nevymetá hospody, nepije, nechová se agresivně, jen totálně drží kasu a ve všem ostatním rozhoduje. Tíží mě to čím dál víc a nejhorší je sledovat, jak se dcera stydí ve škole, kde děti nosí normální hezké oblečení, a ona chodí v tričkách po sousedce nebo zděděných po sestřenici.
Někteří mi říkají, ať mu klidně lžu a občas si peníze uliju bokem. Ale nechci lhát v manželství. Připadá mi, že by to byla cesta do úplného rozkladu důvěry. Jen nevím, jestli už to teď důvěra je, nebo spíš diktát.
Přemýšlím, jestli se to dá změnit. On je přesvědčený, že jedná ve prospěch rodiny. A já zas cítím, jak moc nás omezuje a že dceru i mě to dusí. Možná jsem měla být razantní dřív, jenže tahle situace se plíživě zhoršovala a já si říkala, že to zase tak nevadí. Už mi ovšem došla trpělivost a pořád se ptám: je ještě šance, aby pochopil, že spoření není totéž co škrty všeho, co je radost? Nebo se mám smířit s tím, že jsem v jeho světě uvězněná, dokud dcera nevyroste a já nenaberu odvahu říct dost?
