Článek
Můj muž Aleš mi nedávno pověděl, že za ním v práci chodí kolegyně a baví se o detailech svého intimního života. Nejen narážky na jejich partnery, ale dokonce prý vyzvídají, jak často my dva „máme čas na sebe“ a jakou antikoncepci používáme.
Usmála jsem se, když mi to líčil, ale uvnitř mnou projela vlna divného pocitu. „Proč se ptají zrovna jeho?“ napadlo mě. Prý si ho oblíbily, protože je klidný, neumí je odbýt a k jejich historkám se vcelku jemně vyjadřuje. Jenže mě tahle představa znejisťuje.
Napadlo mě, jestli se ty ženy jenom nudí v práci, nebo se snaží o něco víc. Těžko říct. Aleš má s nimi v kanceláři přátelský vztah. Říká, že se jim vždycky snaží slušně odpovědět, ale že to občas zajde za hranici, kterou považuji za normální pracovní konverzaci. „Představ si, Markétka chtěla podrobně vědět, kolik minut to u nás trvá,“ vyprávěl. Místo smíchu mě to spíš bodlo někde u žaludku.
Bála jsem se ho vyslýchat, abych nevypadala jako stíhačka. Jenže najednou tu je reálné riziko: „Co když ho ty kolegyně zkouší svádět?“ Začala jsem vytvářet scénáře o tom, jak sedí u kávovaru, mají na sobě upnuté halenky a vyprávějí pikantní historky, aby Aleše zaujaly. On je spokojený ve vztahu se mnou, jenže i tak vím, že tahle velkorysá otevřenost k němu může někdy zapůsobit. Třeba je to i jeho chyba, že jim naslouchá, a tím je povzbuzuje. Anebo jen nechce být hrubý a odmítat je?
U nás doma sex neřešíme nijak složitě. Mluvíme, co se nám líbí, a když něco nevyhovuje, řekneme to na rovinu. Nemáme potřebu sdílet to se světem. Zřejmě proto mě překvapuje, že některé ženy v práci to klidně rozebírají s cizím mužem do detailu. „Nebo je to dnes nová norma?“ přemítám.
Když jsem to řekla kamarádce, ta mě uklidňovala, že dnešní mladší ročníky jsou prý mnohem otevřenější. Tady ale nejde o věk – kolegyním je kolem třiceti, takže ne úplné mladé holky. Možná si Aleše oblíbily, protože působí nezaujatě. Jenže na mně to začíná hlodat. „Proč mu to vykládají, co z toho mají?“
Napadlo mě i to, jestli Aleš není nadšený z toho, že mu sdělují tajemství, a jestli mu to nelichotí. Pak by mohl být v pokušení. A tak mě logicky napadá otázka, jestli ho jednou nezkusí nachytat třeba v situaci po práci, u večeře nebo na firemním večírku. Samozřejmě se mu snažím věřit, ale nejde mi to z hlavy.
Rozhodla jsem se, že s Alešem promluvím víc do hloubky. „Nechci ti sahat do svědomí,“ řeknu mu, „ale necítíš se u těch debat trapně? Neříkáš jim přece, co my dva děláme?“ Doufám, že mě uklidní a řekne, že se snaží držet odstup, že je to jen takové žertování a drby. Potřebuju slyšet, že má hranici, za kterou nepůjde.
Zároveň se učím, že musím dýchat zhluboka a nebrat si všechno hned jako útok na naši intimitu. Někteří lidi prostě rádi řeší drby a potrpí si na pikantní témata. „Jenže on je můj muž,“ dojde mi. „A já chci mít jistotu, že neopětuje zájem víc, než by měl.“
Mám v sobě trochu kontroverze. Na jednu stranu věřím, že se nic neděje, na druhou stranu mě to dráždí. Vím, že některé holky v práci prostě nepoberou, že by se muž mohl ohranit a říct ‚dál už to se mnou neřešte‘. Jiná věc je, jestli by je to nevytočilo. Vážně nevím, jak se zachovat.
Asi nakonec zůstanu u klidného rozhovoru: „Hele, Aleši, nevím, jestli ti to lichotí, nebo jestli je to spíš otravný. Ale zkus si dát pozor, aby to nepřerostlo v něco, co nám ublíží.“ Možná to nebude drama, možná se smířím s tím, že někteří lidé jsou sdílní až moc. A třeba budu překvapená, až zjistím, že to bylo jen pár nevinných momentů, které Aleš zveličil.
