Článek
Kdysi jsem měla své vlastní sny, svou vlastní kariéru. Ale postupně jsem se toho všeho vzdala. Pro něj. Pro rodinu. Pro tenhle pohodlný život. A někde po cestě jsem ztratila sama sebe. Stala se ze mě jen „paní Sabina“, krásný doplněk úspěšného muže.
Tyhle pocity mám nejvíc na společenských akcích, kam ho doprovázím. Na charitativních večírcích, na firemních oslavách. Stojím vedle svého manžela, usmívám se a poslouchám rozhovory o byznysu, kterým nerozumím. Jsem tam jen na okrasu.
Minulý víkend jsme byli na jedné takové akci. Bylo to velké, pompézní. Můj muž byl ve svém živlu, bavil se s obchodními partnery. Pracoval na obchodních vztazích, pracoval (jak často říkal) na naší budoucnosti. A já jsem stála vedle něj a hrála svou roli.
V jednu chvíli k nám přišel jeden z jeho nejbližších přátel a zároveň důležitý obchodní partner. Potřásl si rukou s mým mužem a pak se s úsměvem otočil ke mně.
„A tohle,“ řekl a rozmáchl se rukou mým směrem, „je krásná paní Sabina, dokonalá trofej mého přítele.“
Řekl to jako vtip. Všichni se zasmáli. I můj manžel.
Ale já jsem se nesmála. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ten úsměv mi na tváři zamrzl. „Trofej.“ To slovo se mi zabodlo do srdce jako kus ledu.
V jediné vteřině jsem si uvědomila celou prázdnotu svého života. Nejsem partnerka. Jsem majetek. Krásná věc, kterou si můj muž pořídil, aby ji mohl ukazovat. A co je nejhorší – on s tím souhlasil. Ten jeho smích byl souhlas.
Cítila jsem ledový vztek. Takový ten klidný, tichý vztek, který je mnohem nebezpečnější než křik. Dívala jsem se na ty dva usmívající se, sebevědomé muže a věděla jsem, že tohle byla poslední kapka.
Nechtěla jsem udělat scénu. To by bylo pod moji úroveň. Ale věděla jsem, že musím něco udělat. Že musím ukázat, že nejsem jen hezká tvářička. Že mám svůj vlastní mozek.
Počkala jsem, až se jejich rozhovor stočí k obchodu. Bavili se o nějaké nové investici, o problémech s dodavatelem. A já jsem poslouchala.
A pak, v malé pauze, jsem promluvila. Můj hlas byl klidný a věcný.
„Promiňte, že do toho vstupuju,“ řekla jsem a podívala se na toho obchodního partnera. „Ale zaslechla jsem, že řešíte problém s logistikou z Asie. Pokud se nepletu, váš dodavatel je firma, kterou vede pan Li.“
Oba muži na mě překvapeně zírali.
„Před deseti lety,“ pokračovala jsem, „ještě než jsem se vdala, jsem pracovala jako finanční ředitelka pro jejich největšího evropského konkurenta. Pana Li znám osobně. A taky vím, že jeho firma je na pokraji bankrotu a zoufale hledá investora. Ta vaše investice by pro něj byla záchrana. Ale pro vás je to obrovské riziko.“
V místnosti bylo ticho. Viděla jsem, jak se výraz v obličeji toho muže mění ze samolibého na šokovaný.
„Možná,“ dodala jsem s lehkým úsměvem, „bych vám o tom mohla zítra poslat pár čísel. Jen abyste byli v obraze.“
Otočila jsem se a odešla si pro skleničku vody. Cítila jsem na zádech jejich pohledy. Věděla jsem, že už se na mě nikdy nebude dívat jako na trofej. Krásnou, ale prostou ženu. V jeho očích už jsem byla někdo víc.
Ten večer jsem nezískala zpátky jen respekt. Připomněla jsem si, kým jsem byla a kým stále jsem. Už nejsem jen „krásná paní Sabina“. Jsem Sabina. A umím toho víc, než se jen hezky usmívat.
