Článek
Lenka vyrůstala na malém sídlišti v severních Čechách, v rodině, kde většina pozornosti padla vždycky na jejího bratra Pavla. Matka Božena ho od dětství stavěla na piedestal, zatímco Lenku neustále peskovala. Bylo jí jedno, že Lenka chodí na brigády už od šestnácti, aby si koupila, co potřebuje. Pavel přinesl domů jakoukoli známku a matka ho chválila do nebe. Když Lenka jednou dostala z testu dvojku, slyšela jen znechucené odfrknutí.
„Já už jsem si zvykla, že nejsem ta oblíbená,“ říkala si hořce, když nastoupila na vysokou. Ani tam se finanční situace nezlepšila, protože matka byla přesvědčená, že peníze patří jedině Pavlovi. Ten nikdy nedodělal ani obor na učňáku, zato se naučil dokonale z matky tahat každou korunu. Jediný, kdo někdy Lenku podpořil, byl otec, ale ten bohužel před pár lety zemřel, a matka se od té chvíle spoléhala na dceru, kdykoli se vyskytl problém.
Na delší dobu se Lenka od rodiny odstřihla. Žije v Praze, má dva syny a s manželem Martinem sdílí byt, který není zrovna největší. Jenže teď se Božena ozvala s tím, že potřebuje stálou péči. „Stejně je logické, že se o mě postaráš ty, jsi ženská, navíc rozumná,“ oznámila jí bez skrupulí, jako by měla Lenka povinnost ihned nastavit lůžko v obýváku. Její bratr se u téhle debaty ani neukázal, i když to celé s matkou naplánoval. Lenka se dozvěděla, že prý i Pavel souhlasí, aby se matka nastěhovala k ní. Souhlasí samozřejmě proto, aby se on mohl vyvléct z veškeré zodpovědnosti.
Lenku to vytočilo tak, že s ní lomcoval vztek ještě dny potom. Copak je povinná obětovat sebe a svou rodinu jen proto, že Božena odjakživa nedala na Pavla dopustit a jemu teď nevoní se starat o nemocnou seniorku? A co hůř – Pavel si k matce stejně jezdí pravidelně pro finanční injekce, o kterých si Lenka mohla nechat v mládí jen zdát. „Stejně žiješ daleko, tak mu sem tam něco dám,“ hájila Božena své chování a bránila tak synovo parazitování. Zato od Lenky očekává, že vyřeší praktickou stránku péče. Lenku ten dvojí metr už od dětství deptá a teď vyloženě sráží na kolena.
S Martinem o tom vedli dlouhé noční debaty. On chápe, že Lenka už k matce necítí tu klasickou dcerovskou náklonnost, protože na ni byla vždycky tvrdá a citově chladná. Navíc mají v bytě dva teenagery, kteří se potřebují učit a mít svůj prostor. „Matka se už nevejde, Leni, nemáme tu ani roh navíc,“ vysvětluje muž klidně a Lenka přikyvuje, že vlastně nemá smysl si ubírat poslední kousky osobního místa.
Přesto ji dožírá, jak se na ni najednou všichni dívají jako na bezcitnou. Božena ji telefonicky bombarduje výčitkami: „Ty jsi odjakživa sobecká. Pavel by mě vzal, kdyby na to měl podmínky, ale on teď musí řešit spoustu jiných věcí…“ Samozřejmě, že bratr řeší – novou televizi, auto, neustálé dárky od mámy. Každá návštěva v jejím bytě pro něj končí obálkou, zatímco on se tváří, že je oběť nepřízně osudu. Když se ho Lenka snažila konfrontovat, nasadil psí pohled a prohodil: „A co mám dělat? Ty máš peněz dost, já jsem oproti tobě břídil. Aspoň že se matka rozhodla jít za tebou, viď?“
Lenka teď zvažuje, co dál. Nechce být bezcitná, cítí i povinnost pomoci, ale sama dobře ví, že s matkou v jednom bytě by se jen stupňovaly hádky. Na druhou stranu se bojí, že jí jednou vyčtou, že nedokázala matce poskytnout domov. Zvažuje, zda pro ni není řešením domov pro seniory, případně asistenční služba. Jenže to matka odmítá a ohání se řečmi o tom, jak rodina musí držet při sobě. Lenka by to možná i byla ochotná akceptovat, ale ne za těchto podmínek. „Nevím, co dělat, ale rozhodně nebudu otročit někomu, kdo se ke mně nikdy nechoval fér,“ říká odhodlaně, i když jí ta slova trhají srdce. Zbývá už jen doufat, že se s bratrem nějak dohodne – nebo bude muset rezolutně říct matce, že do její domácnosti prostě nepatří.
