Článek
Sedmnáct let mi ještě nebylo, když mě mamka poslala na letní tábor pomáhat vedoucím s dětmi. Měla jsem dělat program, hlídat mrňata. Byla jsem naivní a všechno jsem prožívala naplno. Večer se sedělo u ohně, hrálo na kytary, přikusovaly se sušenky z kiosku a občas se něco vypilo.
Potkávala jsem tam každý den Milana, kamaráda jednoho z vedoucích. Byl starší jen o pár let, ale připadal mi o hodně zkušenější. Když hrál na kytaru, točili se mi z toho hlava i srdce. Jednou po večerce mě vzal do stanu, objímal mě a já myslela, že jsem v pohádce. Nad hlavou hvězdy, on mi ukázal lásku.
Po táboře jsme si jednou zavolali, ale brzy to vyšumělo. Sem tam jsem zaslechla, že Milan je někde se známými, navíc bydlel jinde. Mně to až tak netrápilo, jako bych věřila, že to bylo jen letní poblouznění. Pak jsem začala mít zvláštní stavy, bylo mi zle, i žaludek jsem měla jako na vodě.
Naši mě v klidu poslali k naší rodinné doktorce, a ta se hned ptala, kdy jsem měla naposled menstruaci. Přestalo mi to těsně po tom táboře. Připadala jsem si jak v cizím filmu, když mi oznámili, že čekám dítě. Byla jsem v šoku, neměla jsem tušení, co dělat.
Táta byl lékař, mamka ho ve všem poslouchala, a najednou to byl on, kdo rozhodoval. „Renato, ve tvém věku? Je to nehoráznost,“ spráskl ruce. Hned se probíraly možnosti interrupce, ale ze zdravotních důvodů to nešlo. „Zbývá jediná cesta: donosíš ho a dáš do adopce,“ slyšela jsem. Něco uvnitř mě křičelo, že to nechci, ale nedokázala jsem se vzepřít. Dali mě do auta a jeli jsme někam až k Plzni, kde bydlela tátova známá - zkušený psychiatr.
„Tvojí mamince slíbili, že dítě přijde do dobrých rukou,“ vysvětlovala. „Je to přece pro tebe i pro to dítě nejlepší.“ Jenže já v noci brečela do polštáře, představovala jsem si, jak by vypadaly jeho malé nožičky a ručičky. Přesto mě dokázala přesvědčit, že je to nejlepší pro mě i dítě.
Před porodem přijela máma, zavezla mě do nemocnice, kde se o mě postarali. Pamatuju si jen, jak táta říkal, že o mojí situaci mluvil s kamarádem primářem. Ve chvíli porodu se mi chtělo křičet: „Chci to dítě, nesahejte mi na ně!“ Místo toho jsem zmlkla. Nechali mě ležet v samostatném pokoji. Hned po porodu malé odnesli. Neviděla jsem ho. Byla to holčička, ale z lékařských záznamů jsem se víc nedozvěděla.
Po pár dnech jsem se sbalila a naši si mě odvezli domů. Táta nakonec zajistil, abych mohla nastoupit na jinou střední, říkal, že přece nebude poslouchat řeči po městě. Mamka dělala, jako by se nic nestalo. Pro všechny přátele jsem byla „dlouho nemocná“ a měla „úplně jiné starosti“.
Vyšla jsem školu, později vystudovala vysokou, vdala se a narodil se mi syn. Všechno jsem jakž takž zvládla, jen mi zůstala díra v srdci. Zvlášť když jsem poprvé kojila synka, představila jsem si, že takhle jsem mohla chovat i svou holčičku.
Teď je mi přes padesát a každou chvíli myslím na to, kde ta dívka je, jak žije, jestli je šťastná. Třeba netuší, že ji nosila sedmnáctiletá holka, která neměla sílu jít proti rodičům. Občas mě napadne, že bych ji mohla hledat, ale pak se leknu, že by tím třeba trpěla rodina, která ji adoptovala. Možná je všechno lepší tak, jak to je. Jen já si ponesu to tajemství do konce života.
