Článek
Limuzína zastavuje u červeného koberce před hotelem Beverly Hilton. Za jejími tmavými skly sedí drobný muž v elegantním smokingu a krátce se nadechne. Vedle něj jeho žena tiše stiskne jeho ruku. Venku čekají fotografové a reportéři, připraveni zachytit hvězdu večera.
Jenže Michael J. Fox se nemůže přimět vystoupit. Jeho levá ruka i noha se nekontrolovatelně chvějí. Zhluboka polkne a požádá řidiče, aby objel blok ještě jednou. A pak znovu. A potřetí. Je mu 37 let, je na vrcholu kariéry – a právě prožívá jednu z nejtěžších chvil svého života.
Raketový vzestup Martyho McFlye
Ještě o dekádu dříve by tomu nikdo nevěřil. Michael J. Fox byl ztělesněním hollywoodského snu. Vyrůstal v kanadské Britské Kolumbii jako syn vojenského veterána. V 16 letech utekl ze školy do Los Angeles zkusit štěstí jako herec.
Po letech nouze, kdy si prý musel někdy vystačit s balíčky džemu jako potravou, dostal ve 21 letech roli mladého konzervativce Alexe P. Keatona v sitcomu Family Ties. Seriál se stal hitem a z Michaela rázem udělal televizní hvězdu. Právě Family Ties ho přivedly i k osudové lásce – kolegyni Tracy Pollan, kterou si v roce 1988 vzal za ženu a s níž má čtyři děti.
Úspěch v televizi byl jen začátek. Hollywood rychle rozpoznal Foxův komediální talent a nakažlivou energii. V létě 1985 běžely v amerických kinech dva filmy s Michaelem J. Foxem současně na prvním a druhém místě návštěvnosti – teenagerovská komedie Teen Wolf a především sci-fi dobrodružství Návrat do budoucnosti režiséra Roberta Zemeckise.
Role Martyho McFlye, středoškoláka cestujícího časem v ikonickém DeLoreanu, z něj učinila mezinárodní superstar. Foxova klukovská tvář zdobila obálky časopisů, vtipkoval na pohovce Johnnyho Carsona v The Tonight Show, stal se miláčkem publika – bylo mu teprve 24 let a svět mu ležel u nohou.
Sám sebe v té době nazýval „princem Hollywoodu“ – sláva mu tehdy připadala pevná a nezničitelná, „jako by byla z cihel a kamene“. Jenže skutečnost byla křehčí než iluze pozlátka: zatímco Foxova hvězda zářila naplno, osud už spřádal dramatickou zkoušku, která navždy změní jeho život.
Diagnóza v nejlepších letech
Ta zkouška přišla nečekaně v roce 1990 na floridském natáčení filmu Doktor Hollywood. Po bujaré noci plné alkoholu se Michael ráno probudil s třeštící hlavou – a také s podivným pocitem v levé ruce. Jeho malíček se jemně třásl a nechtěl se uklidnit.
Zprvu to přičítal únavě nebo nervu poškozenému při nějaké kaskadérské scéně. Ale když se třes během měsíců stupňoval, vyhledal lékaře. A v roce 1991, ve věku pouhých 29 let, vyslechl verdikt, kterému nemohl uvěřit: Parkinsonova choroba.
„Víte vůbec, kdo jsem?“ vyhrkl prý šokovaně na neurologa. „Mně se tohle stát nemá!“ Fox, symbol věčného mládí, najednou slyšel, že trpí nevyléčitelnou nemocí obvykle postihující seniory. Jeho manželka Tracy plakala strachy, když se tu zprávu dozvěděla. On sám cítil, že se mu hroutí svět.
Mladý herec se pokoušel najít vysvětlení. Proč právě já? Nepřehnal to v mládí s večírky? Nezpůsobil to úraz z dětství nebo toxická látka na place? Nakonec musel přijmout prostou pravdu: žádná jasná příčina neexistuje. „Je to prostě osud,“ povzdechl si – „jsem ten, na koho padl prst náhody“.
Prognózy lékařů zněly neúprosně. Parkinson je progresivní degenerativní onemocnění mozku – třesy, ztuhlost svalů, poruchy chůze a hybnosti se budou postupně zhoršovat, přičemž nemá známou příčinu ani léčbu. Nejmladší pacienti s touto diagnózou mívají kolem čtyřiceti. Foxovi nebylo ani třicet.
Doktor Allan Ropper mu však dodal i naději: v optimistickém případě může Michael zůstat řadu let relativně soběstačný a fungovat, třeba až do stáří. Z ordinace tak Fox odcházel s paradoxním zadostiučiněním – vnějškově se nic nezměnilo, pořád byl tím zdravým, energickým hercem jako včera. Jen uvnitř něj hlodalo děsivé tajemství.
Sedm let tajností
Následujících sedm let dokázal Michael J. Fox svou nemoc udržet v tajnosti před celým světem. Rozhodl se nešířit paniku ani lítost – nechtěl, aby ho někdo litoval. O Parkinsonu věděla jen nejbližší rodina a pár přátel. Každodenní realitou se však pro něj stalo skrývání stále výraznějších příznaků. Fox se stal mistrem kamufláže.
V zákulisí často strčil nekontrolovaně třesoucí se levou ruku do kapsy, nebo ji pevně svíral v pěst. Před kamerou vymyslel jednoduchý trik: neustále zaměstnával levou ruku nějakým předmětem – třeba filmovou rekvizitou – aby zakryl třes. Když seděl při rozhovorech, raději vstal a procházel se sem a tam, takže si novináři mysleli, že je jen nervózní.
Jindy se dotkl nábytku či zdi, což mu na pár vteřin třes utlumilo. Anebo prostě těsně před vystoupením spolkl další pilulku léku, která na chvíli zklidnila symptomy.
Veřejně nadále zářil. Zahrál si ještě v několika filmech – i když dnes s odstupem říká, že v polovině 90. let bral kdejakou komedii a jeho výběr rolí „nedával smysl“. Částečně prý z finanční nejistoty a hlavně proto, že ho tlačil čas – podvědomě cítil, že jeho herecké dny jsou sečteny.
Hlavní útočiště však našel v televizi, kde mohl pracovat stabilněji. V roce 1996 kývl na nabídku hrát zástupce newyorského starosty ve zdařilém sitcomu Spin City. Před začátkem natáčení se přece jen rozhodl svěřit s diagnózou nejvyšším producentům, aby o riziku věděli – oba mocní muži (Robert Iger z ABC a Jeffrey Katzenberg z DreamWorks) nad tím mávli rukou. „Jdeme do toho!“ vzpomíná Fox na jejich reakci.
Spin City se stal dalším hitem a získal Foxovi dokonce Zlatý glóbus. Nikdo z kolegů ani veřejnosti stále nic netušil.
Navenek tedy bylo vše pod kontrolou, uvnitř ale Michael zápasil s depresí a strachem. Večery, kdy utichly kamery a on zůstal sám se svou diagnózou, bývaly nejtěžší. Aby na nemoc zapomněl, stále častěji sahal po sklenici. „Pil jsem, abych se od toho odpoutal,“ přiznává otevřeně.
„Pil jsem, abych unikl realitě“. Fox nikdy dřív netrpěl žádnou závislostí – alkohol pro něj býval dříve jen součástí bujarého mládí – teď se z něj ale stala nebezpečná berlička. Každý večer pár panáků na uklidnění třesu, ráno další proti úzkosti.
Před světem úspěšná hvězda komedií, doma osamělý muž popíjející potají a schovávající prázdné lahve před manželkou.
Tracy Pollan však měla oči otevřené. Vnímala, jak se jí manžel vzdaluje, jak se izoluje od rodiny a utápí se v lihu. Foxův někdejší jiskřivý humor se vytrácel, střídala ho popudlivost a mlčenlivé úniky do vlastního nitra. „Bylo to děsivé. Takhle přece nemůžeme žít věčně,“ vzpomíná Pollanová na krizové období kolem roku 1992.
Napětí doma rostlo. Až jedné noci přišel pád na úplné dno. Michael se vrátil k ránu z flámu s kamarády, opilý tak, že sotva trefil do domu. Když ho Tracy našla s tříletým Samem další ráno zhrouceného na gauči s převrženou plechovkou piva na koberci, došla jí trpělivost. Fox se rozespale podíval na svou ženu – čekal výbuch hněvu, výčitky, slzy. Ale Tracy se netvářila nazlobeně.
Vypadala znuděně a smutně. „Tak takhle chceš žít? Tohle chceš být?“ zeptala se ho tiše a zklamaně. Nečekala na odpověď – otočila se a odešla z místnosti. V tu chvíli Michael procitl. Uvědomil si, že jestli něco nezmění, přijde o rodinu i sám o sebe. Ta nedopitá plechovka piva vedle gauče byla poslední, které se dotkl.
Nový smysl života
Fox okamžitě přestal pít. Vyhledal terapeuta a začal se učit žít s Parkinsonem střízlivě, tváří v tvář všem obavám. „Přijetí neznamená rezignaci,“ řekl tehdy – nehodlal se nemoci poddat, jen se rozhodl přestat před ní utíkat. Konečně také plně otevřel Tracy své nitro a dovolil jí nahlédnout do svých strachů. Krize manželství se zažehnala - naopak je posílila. V dalších letech se jejich rodina rozrostla o dvojčata Aquinnah a Schuyler (nar. 1995) a nejmladší dcerku Esmé (nar. 2001).
1988
Fox, nyní střízlivý a odhodlaný, zároveň pomalu směřoval k jednomu z nejtěžších rozhodnutí – říct celému světu pravdu. Na jaře 1998, po natočení druhé sezóny Spin City, už cítil, že se dál skrývat nechce ani nemůže.
Kolegy na place o svém Parkinsonu poprvé osobně informoval a krátce nato podstoupil riskantní neurochirurgickou operaci mozku (tzv. thalamotomii), která měla potlačit jeho nejhorší třesy. Zákrok dopadl úspěšně – probudil se s klidnou paží, poprvé po letech bez záchvěvu.
Téhož roku pak Michael J. Fox konečně sebral odvahu a poskytl týdeníku People exkluzivní rozhovor, v němž odhalil svůj sedm let skrývaný úděl. V prosinci 1998 vyšel na obálce People s otevřeným přiznáním, že bojuje s Parkinsonovou chorobou. Šok, který tato zpráva vyvolala v médiích i mezi fanoušky, byl obrovský – „jak může někdo tak mladý mít nemoc starců?“ ptali se mnozí nevěřícně.
Fox ale veřejnost odzbrojil svou upřímností a optimismem. Zdůraznil, že se nestydí, že nejde o žádné „hluboké temné tajemství“, za které by se vinil – prostě jen potřeboval čas naučit se s nemocí žít. Konečně mohl odložit onu pomyslnou krabici, do níž roky uzavíral své trápení a vláčel ji všude s sebou. Najednou byl volnější.
Ještě odvázaněji začal o Parkinsonu mluvit poté, co opustil svůj stěžejní seriál Spin City. Na vrcholu popularity – získal za svou roli dokonce cenu Emmy i Zlatý glóbus – se rozhodl v roce 2000 ukončit stálé účinkování v seriálu. Jednak cítil, že i přes operaci a léky jeho pohyby tuhnou a tvář ztrácí mimiku, což by brzy bylo před kamerou patrné.
Ale hlavně v sobě objevil nový životní cíl: pomáhat ostatním s podobným osudem. Krátce po odchodu ze Spin City proto založil vlastní nadaci na výzkum Parkinsonovy choroby. The Michael J. Fox Foundation for Parkinson’s Research odstartovala na podzim roku 2000 s jasným posláním – urychlit hledání léku.
Fox do práce nadace vložil maximum energie a optimismu. Jeho jméno a zápal přitáhly vědce i dárce. Za dvě dekády se z ní stal největší soukromý zdroj financování výzkumu Parkinsonu na světě. Dosud nadace vybrala přes 1 miliardu dolarů a financovala stovky studií a klinických projektů po celém světě.
Navzdory oficiálnímu „hereckému důchodu“ nezmizel Michael J. Fox z obrazovek docela. Uvědomil si, že pokud ho role nechá zahrát postavu i s jejími nedokonalostmi, může se k milovanému herectví vrátit. A tak přijal menší hostující úlohy, kde jeho nemoc nebyla skrývána, ale naopak se stala součástí charakteru. Sám říká, že od jisté chvíle hrál už vždycky tak trochu sám sebe.
Objevil se jako hostující hvězda v seriálech jako Scrubs či Boston Legal. Za účinkování v dramatu Zachraň mě získal dokonce svou pátou cenu Emmy.
Humor jako zbraň
Foxův pohled na vlastní nemoc vždy kombinoval optimismus a realismus. Parkinsona nikdy nebagatelizoval – říká o něm, že je to „dárek, který nepřestává brát“, tedy životní lekce vykoupená ztrátami. Zároveň se ale odmítal litovat či propadat beznaději.
I v nejtěžších chvílích si udržel smysl pro humor, často černý. „Je to takový můj festival sebezničujících gagů,“ žertuje například o tom, jak kvůli nemoci stále někde zakopává a padá. Nenávidí, když ho lidé úzkostně varují: „Opatrně!“ – jako by byl z cukru. „Tohle není o opatrnosti,“ odpovídá. „Prostě se to stane. Máš Parkinsona, tak zakopáváš“.
Své pády bere sportovně – a že jich v poslední době přibylo.
Při natáčení nedávného dokumentu o jeho životě Still utrpěl hned několik zranění: vykloubil si rameno, zlomil lícní kost, ruku i loket. Přesto stál a s úsměvem pokračoval. „Byl to neuvěřitelný život,“ prohlásil na pódiu festivalu Sundance v roce 2023, kde film sklidil ovace vestoje.
Fox dobře ví, že jeho choroba se postupně zhoršuje a že zatěžkávací zkoušky nekončí. Nedávno se musel podrobit operaci páteře kvůli nezhoubnému nádoru a přiznává, že kvůli problémům s chůzí už párkrát upadl tak nešťastně, že si přivodil zlomeniny. Sám střízlivě odhaduje, že se pravděpodobně nedožije vysokého věku – ale nenechává se tím paralyzovat. Nehodlá marnit dny obavami z toho, co přijde. Dokud má před sebou čas, vidí smysl žít naplno.
Když se ho kdosi zeptal, co považuje za svůj největší životní úspěch, překvapil jednoduchou odpovědí: rodinu. S Tracy Pollan tvoří jeden z nejpevnějších párů showbyznysu – v roce 2018 spolu oslavili třicet let manželství.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Michael_J._Fox
https://www.biography.com/actors/michael-j-fox-parkinsons-diagnosis
https://people.com/archive/cover-story-after-the-tears-vol-50-no-21
https://people.com/tv/michael-j-fox-stopped-drinking/
https://www.nzherald.co.nz/entertainment/parkinsons-alcoholism-and-child-stardom-michael-j-foxs-documentary-reveals-all/UL6WS4X6QRB3JOKE3SK5CKNO4I/
https://www.theguardian.com/world/2006/oct/26/filmnews.radio
https://www.michaeljfox.org/michaels-story
https://www.foxnews.com/entertainment/michael-j-fox-accepts-honorary-oscar-award-parkinsons-disease-advocacy-research
