Článek
Na základní škole se ukazoval jen minimálně – spolužáci mu v nadsázce kvůli věčným absencím přezdívali „středoškolák“, protože do třídy chodil jen ve středu. Malý Michal Kocourek vyrůstal pod září reflektorů, obklopen hereckými legendami, a přece často sám. V zákulisí mu bývalo úzko a stýskalo se mu po mamince a tatínkovi. Jenže před kamerou to na něm nikdo nepoznal – byl přirozený, rozverný a okouzlující ve své dětské drzosti.
Kdo by si nepamatoval scénu z bláznivé komedie Což takhle dát si špenát (1977), kde se polovina zlodějského dua díky kouzelnému přístroji promění v malého kluka? Vladimír Menšík v roli zlodějíčka Zemánka náhle omládl do podoby hubatého dítka s buclatou tvářičkou a kudrnatou černou kšticí.
Ztvárnil ho právě Michal Kocourek. Na place si Menšík malého parťáka okamžitě zamiloval a s oblibou ho všem představoval jako svého „dalšího syna“. Bavili se tím oba dva – „malý Menšík“ se mihotal po boku slavného „taťky“ nejen v Což takhle dát si špenát, ale i v dalších televizních povídkách.
Michal po letech přiznal, že jako dítě vlastně ani plně nechápal, jaké osobnosti kolem sebe má. Až s odstupem docenil, co si z oněch setkání odnesl: „Ve mně zanechali něco, co mi dnes pomáhá porozumět ostatním,“ zamyslel se nad odkazem svých hereckých vzorů
Klučina od sousedů
Do světa filmu a divadla se nedostal tlačen ambiciózními rodiči, jak to někdy u dětských hvězd bývá. Michal Kocourek se narodil 3. srpna 1965 v Praze do rodiny, která neměla s herectvím nic společného – maminka navrhovala šperky, otec byl stavební projektant.
Měli však chalupu ve středočeské Vyžlovce, shodou okolností hned vedle chaty známého televizního režiséra Václava Hudečka. Právě tahle náhoda předurčila malému Michalovi osud. Jako živý, upovídaný pětiletý kluk si hrával s režisérovou dcerkou Martinou (Hudečkova dcera se později sama stala herečkou).
Pan Hudeček v něm jednoho dne při letním posezení na zahradě zahlédl prototyp „přidrzlého rošťáka“ pro připravovanou televizní inscenaci. Nemusel ani pořádat konkurz: měl ideálního kandidáta přímo po ruce. Malého Michala tedy poslal na kamerové zkoušky – a protože je chlapec hravě zvládl, rovnou ho obsadil do své rodinné komedie Tchyně. Pětiletý „zrzavý klučina“ s prořízlou pusou v ní dostal roli rozmazleného synka
Tím to začalo. Premiéra v pěti letech – a pak už se nabídky jen hrnuly. Ještě než Michal oslavil desáté narozeniny, objevoval se v populárním televizním cyklu Bakaláři a střihl si řadu dalších dětských postaviček v televizi i na jevišti.
Z drobného zrzka s výrazným kukučem vyrostl postupně rozpoznatelný dětský herec, kterého si režiséři doslova půjčovali mezi sebou. Jako malý školák vystupoval v Divadle na Vinohradech i na scéně Divadla E. F. Buriana. Nebyl žádný stydlín – suverenita, s jakou hrál keckovité uličníky, mu vynesla dětskou popularitu a samozřejmě onu přezdívku „Malej Menšík“.
Posted by Ivan Ráca on Wednesday, November 13, 2024
Vrchol jeho dětské kariéry přišel koncem 70. let. Díky Což takhle dát si špenát si ho zapamatovali diváci po celém Česku; Menšíkova otcovská náruč i žertovné poplácávání po ramenou před filmovým štábem udělaly z Michala rázem malou senzaci.
Filmový „syn“ Vladimíra Menšíka se ocitl v záři reflektorů – a tu si udržel ještě po celé následující desetiletí. Zahrál si hlavní dětskou roli v rodinném snímku Indiáni z Větrova (1979), kde parta kluků s psím kamarádem tropí rošťárny v horské vesnici. Na sklonku osmdesátých let se objevil v populárních komediích z vojenského prostředí: Copak je to za vojáka… (1987) a Tankový prapor (1991).
Celkem má na kontě okolo sedmdesáti filmových a televizních rolí – neuvěřitelnou bilanci, ke které se jiní herci dopracují za celý život. Jenže u něj to bylo na úkor skutečného dětství. „Prakticky jsem neměl volno. Prázdniny jsem trávil natáčením,“ vzpomíná Kocourek na hektické roky, kdy téměř nepoznal svět mimo kamery.
Změna kariéry
Michal si nikdy nenechal slávou poplést hlavu. Byl to ještě chlapec, když začal tušit, že být hercem napořád vlastně nechce. Postupně ho to přestávalo těšit. Chyběl mu obyčejný život vrstevníků. „Už mě to nebavilo. Do dvaadvaceti jsem natočil desítky věcí, odehrál spousty představení. Neznal jsem volný čas, prázdniny,“ popsal upřímně svoje rozpoložení v momentě, kdy stál na prahu dospělosti.
Přesto se rozhodl dokončit profesionální průpravu – vystudoval hudebně-dramatický obor na pražské konzervatoři. Ale zatímco jiní spolužáci snili o první velké roli, on už v duchu mířil jinam. „Na konzervatoř už jsem nastupoval spíš s přesvědčením, že se hercem stát nechci. Uvědomoval jsem si, že bych rád dělal divadlo z druhé strany,“ přiznal po letech otevřeně.
To rozhodnutí zrálé duše v mladém věku možná ovlivnil i tvrdý zásah osudu. Když bylo Michalovi osmnáct, zemřel mu náhle otec. Ještě studoval, ale musel se rychle postavit na vlastní nohy. Najednou tu nebyl nikdo, kdo by ho vedl – a on místo smutku zapřel bolest prací.
Už v roce 1985, nedlouho po maturitě, zúročil vše, co se zatím naučil před i za oponou: přesvědčil tehdejší kulturní organizaci Pragokoncert, aby mu pomohla rozjet vlastní divadelní soubor. Pustil se do smělé experimentální scény jménem Barevné divadlo (All Colours Theatre), v níž se propojovalo činoherní herectví, pantomima, tanec i černodivadelní triky.
Michal byl v té době sotva dvacetiletý mladík – a už principál, autor a manažer v jednom. S Barevným divadlem kočoval po republice, dokud mu Praha krátce před revolucí neposkytla stálou scénu v sálu Albatros na Národní třídě. Ani ne dvacetiletý kluk najednou zodpovídal za celý ansámbl. Jak později s úsměvem poznamenal, aktivity přicházely a on je jednoduše uchopil. Možná ani nestihl mít strach. Přišlo mu přirozené pouštět se do věcí „po hlavě“, s elánem a intuicí, která se mu kupodivu většinou vyplácela.
Po sametové revoluci ovšem nastaly tvrdé zkoušky. Prostředí divadel se měnilo, řada scén se privatizovala. O zrekonstruovaný Albatros, do něhož investoval všechny síly, Michal přišel – budovu získal někdo jiný. Mladý producent se tím nenechal zlomit. Pustil se do budování zázemí znovu, prakticky z ničeho. Během několika měsíců našel náhradní prostory v Celetné ulici a opět zřídil nový divadelní sál.
Nezůstalo u něj dlouho: v roce 1992 se Michal Kocourek stal spoluzakladatelem ambiciózní koncertní agentury Interkoncerts. Začal tím psát další kapitolu – tentokrát nikoli na prknech jeviště, ale ve světle reflektorů rockových hal. Bývalá dětská hvězda vozila do Prahy světové legendy: během pár let uspořádala přes dvě stě koncertů zahraničních umělců, od hvězd pop music až po metalové titány.
Tina Turner, Deep Purple, Kiss, Roxette – právě jejich koncerty u nás zajišťoval v 90. letech tým okolo Kocourka. Málokdo z fanoušků rocku tenkrát tušil, že za pompézní show jejich idolů stojí onen „malý Menšík“ ze staré komedie.
Neznamená to však, že by Michal navždy opustil milované divadlo. Naopak. Ve stejné době stál u zrodu dalších pražských scén. V roce 1992 otevřel Divadlo v Rytířské, komorní jeviště, kde dodnes hraje soubor Černého divadla Praha a kde se Kocourek uplatnil i jako autor představení.
Ještě důležitější krok ho čekal na sklonku desetiletí: na podzim 1999 se odhodlal vybudovat zcela nové moderní divadlo podle svých představ. Povedlo se. Tak se zrodilo Divadlo Kalich v Jungmannově ulici – a s ním pozoruhodný příběh soukromé scény, která bez jakýchkoli státních dotací přežila více než dvacet let a vypracovala se mezi vůbec nejnavštěvovanější divadla v zemi.
Že to nebylo snadné? Michal pro to udělal cokoli, doslova. Aby získal potřebný kapitál na rozjezd, dokonce se rozloučil se svými dětskými poklady. Prodával milovanou sbírku angličáků a vinylových desek, jen aby měl prostředky na nové jeviště v centru Prahy Kalich otevřel s pomocí hudebníka Janka Ledeckého, který právě hledal scénu pro svůj rockový muzikál Hamlet.
Od té doby se v Kalichu odehrála už dlouhá řada muzikálových premiér, komediálních hitů i vážnějších inscenací – dohromady skoro sedmdesát titulů, které zhlédly přes čtyři miliony diváků. Principál Kocourek stál vždy v centru dění, i když často jen nenápadně v zákulisí. „Divadlo je jako puzzle, dílky do sebe musejí zapadat,“ říkává s pokorou, když mluví o svých zkušenostech s budováním repertoáru.
Dobře ví, jak křehká je přízeň publika – a že stačí jediné nepovedené představení a důvěra lidí může být ta tam. Za své nejcennější profesní jmění proto považuje pověst. Značku, kterou z Kalichu vybudoval, si žárlivě střeží.
Michalova cesta divadelního impresária byla plná riskantních podniků. Některé vyšly, jiné méně – průšvihy byly a budou, ale on po každém klopýtnutí znovu vstal. Kromě umění se nebál zabrousit ani do zcela jiných vod. Chvíli například provozoval velkou hudební diskotéku, vlastnil síť second-handů, dokonce zkusil štěstí ve stavebnictví a hotelových službách.
„Aktivity přicházely a já je nějak uchopil, dál s nimi pracoval,“ popsal ten všestranný rozmach, který ho po revoluci zachvátil. V jádru však zůstal stále věrný hlavně divadlu – a to jemu. V roce 2006 pomohl na svět ještě Divadlu Palace na Václavském náměstí. A aby toho nebylo málo, časem přibyla i letní scéna pod žižkovskou věží, kde se v pražských Mahlerových sadech hrají představení pod širým nebem.
Dnes tak Michal Kocourek zastřešuje už čtyři stálé scény. Za více než třicet let v branži se vypracoval mezi nejvlivnější osobnosti české divadelní kultury. Přesto neztrácí skromnost. Svůj úspěch nikdy nepovažoval za samozřejmý. V branži, kde často vládne rivalita a tvrdé lokty, on sází na jiné hodnoty: spolehlivost, kolegialitu a vstřícnost.
Tři děti a jeden „tulák“
Při vší té neutuchající aktivitě stihl Michal Kocourek vybudovat i velkou rodinu. Jeho ženou se stala Dana, původně povoláním kadeřnice, a jejich partnerství trvá už přes tři desetiletí. Společně přivedli na svět tři děti – dceru Kristýnu (nar. 1989) a syny Davida (1993) a Šimona (2002). Jaký je otec? Podle svých slov náročný na pravidla a morálku, ale srdcem oddaný rodině.
„S manželkou jsme dětem nastavili určité zásady a vyžadovali, aby je dodržovaly,“ říká o jejich výchově. Směje se, že někdy umí i zabručet, když je třeba, ale ve skutečnosti vděčí ženě Daně za harmonický domov: „Naštěstí jsem potkal fantastickou ženu – byla to hlavně ona, kdo měl rodinu na starosti. Taxikařila dětem po kroužcích, zatímco já se snažil rodinu zajistit,“ vypráví s pokorou.
Z potomků žádný nezdědil hercovské geny – a Michal je tomu vlastně rád. Hereckou dráhu doma svým dětem vysloveně nedoporučoval, ba možná až „zapověděl“. Dobře totiž ví, kolik skrytých nástrah a nejistot tahle branže přináší. „Naštěstí ne,“ reaguje s úlevným úsměvem na otázku, zda některý z potomků půjde v jeho profesních šlépějích.
Všichni tři se vydali jinudy – a otec to respektuje. „Zájem o moji branži neprojevují a já je do toho netlačil,“ konstatuje. Dcera našla smysl života ve světě zvířat, věnuje se rehabilitaci pejsků. Starší syn David se vrhl na profesionální golf a trénování – paradoxně ho ke golfu kdysi přivedl sám Michal, ale sportovní vášeň mu dopřál raději než divadelní stres.
Nejmladší Šimon studuje v zahraničí sociologii a byznys. Rodina je pro Michala vším. Když nedávno při pandemii vytvořil dřevěnou sochu symbolizující soudržnost, věnoval ji právě jim – nazval ji prostě Rodina. „Rodina je opora. Je pro mě důvodem, proč člověk žije, proč vydělává peníze a posouvá se dál,“ svěřil své niterné štěstí.
Dnes už je dokonce dvojnásobným dědečkem – a i tuhle roli si užívá po svém. „Vnoučátka přijedou, pomazlíme se, a pak je zase vrátíme mamince a je klid,“ popisuje pobaveně výhody prarodičovství, které prý ještě sám ani necítí na věk, ale dopřává mu radost bez velké odpovědnosti.
Michal Kocourek se nikdy zcela neztratil z očí veřejnosti – jen se z hereckých ramp přesunul nenápadně do pozadí, kde však dokázal velké věci. Vždy ale zůstal komediantem tělem i duší, jak sám říká.
Možná i proto ho režisér Biser Arichtev v roce 2022 nečekaně oslovil s nabídkou role v televizním seriálu O mě se neboj. Po třiceti letech, kdy Kocourek nestál před kamerou, to bylo jako blesk z čistého nebe. On sám tomu zprvu nevěřil – domníval se dokonce, že si z něj někdo dělá legraci. Nakonec ale kývnul.
S jedinou podmínkou: kdyby jeho herecký výkon nestál za nic, režisér ho má okamžitě bez milosti vyškrtnout. Nemusel. Michal roli advokáta Viktora zvládl se ctí a sám cítil, že i po letech dokáže před kamerou působit přirozeně. „Jako když znovu sednete na kolo,“ smál se – herectví se prý nezapomíná, zvlášť když člověk celé roky zůstal poblíž jako producent a v duchu si zkoušel, jak by tu kterou roli zahrál sám..
A tak dnes Michal Kocourek maluje obrazy a vyřezává sochy ze dřeva. Na starém mlýně za Prahou, kam utíká z víru velkoměsta, se rok co rok štípáním dříví připravuje na zimu – a z vůně čerstvých pilin našel nový druh vášně. Během covidové pauzy si udělal řezbářský kurz a stal se z něj certifikovaný dřevosochař.
Ve stodole mu pod rukama vznikají podivuhodné abstraktní tvary. Někdy dopředu neví, co z špalku dřeva vlastně vykřeše – jindy má jasný záměr a pojmenuje hotový výtvor třeba Pokora či Hrdost, podle toho, jaké emoce do něj vložil. „Když tvořím sochu, tak vím, co vznikne, ale zároveň to do poslední chvíle nevím,“ líčí s úsměvem ten zvláštní proces, kdy je autor zároveň překvapen výsledkem.
Podobně rád překvapuje i sám sebe: zdolává vysoké hory. Od mládí je vášnivým lyžařem, v posledních letech však propadl také himalájským expedicím. Spolu s partou přátel se vypravuje do velehor, šplhá na vrcholky Kilimandžára či Mont Blancu. V horolezeckém sedáku prý nachází vnitřní klid i zdravou dávku pokory. „V podstatě se snažím jak v životě, tak i ve svém volném čase zdolávat vrcholy. Je to výzva,“ popisuje svou životní filozofii.
Nejde mu ani tak o mety jako takové, spíš o cestu, která k nim vede. Jeho vlastní život tak připomíná vytrvalostní výstup: nebyl přímý ani snadný, ale dovedl ho na vrchol, který si sám vytyčil. A jak říká on sám s pokorou naučenou od velehor: „Když se naučíte hory vnímat, učíte se od nich.“
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_Kocourek
https://radiozurnal.rozhlas.cz/michal-kocourek-divadelni-producent-6219812
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-michal-kocourek-nebaziruju-na-svem-nazoru-naopak-se-stale-ucim-40271498
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/michal-kocourek-herec-producent-rezbarstvi-arichtev-kalich.A221118_093139_lidicky_sub
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/michal-kocourek-herec-syn-simon-kocourek-bezec-divadlo-onemocneni.A241107_105423_lidicky_potu
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-divadlo-principal-michal-kocourek-s-kolegy-z-dotovanych-divadel-se-neschazim-40501508
https://www.dotyk.cz/magazin/maly-mensik-michal-kocourek/
https://www.super.cz/clanek/celebrity-mensik-ho-predstavoval-jako-sveho-syna-ze-zemanka-z-coz-takhle-dat-si-spenat-je-trojnasobny-tata-ukazal-nam-krasnou-rodinu-1034148
https://www.super.cz/clanek/celebrity-maly-mensik-se-po-letech-vratil-pred-kameru-takhle-dnes-vypada-zemanek-z-komedie-coz-takhle-dat-si-spenat-989134
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/michal-kocourek-herec-syn-simon-kocourek-bezec-divadlo-onemocneni.A241107_105423_lidicky_potu
