Milan Kňažko: oženil se po týdnu známosti a režim ho připravil o rodinu. I proto šel do politiky

Viděl, jak pevně svírají zápěstí jeho otce – vysokého, klidného muže, který se snažil usmát a pohladit synka po vlasech. „Milanko, brzy ti bude pět,“ řekl jemně, než ho odvedli do chladné noci. Ten úsměv byl to poslední, co dítě od tatínka na dlouhé roky dostalo.

O několik okamžiků později zůstala v domě jen maminka, která se sesunula na židli a tvář si schovala do dlaní. Za dveřmi utichaly těžké kroky mužů a svět malého Milana Kňažka se ponořil do tmy nejistoty.

Tehdy – v roce 1950 – ještě nechápal, proč tátu odvedli. Nechápal slova jako „velezrada“ či „špionáž“, která se ozývala, když tatínka v rychlosti soudili a poslali za mříže na třináct let. Vnímal jen prázdné místo u rodinného stolu a tiché slzy maminky Marie.

Zůstali v bratislavském domě pod hradem sami – tři malí bratři a jejich zdrcená matka. Z půlky domku se brzy stalo vlastnictví státu, z druhé půlky neúnosná přítěž s vysokými daněmi. Maminka se musela zadlužit, a nakonec opustit Bratislavu.

Sbalila skromný majetek a odvezla své syny na venkov, do rodných Horních Plachtinic na jihu středního Slovenska. Tam, ve vesnici obklopené poli, vyrůstal Milan jako dítě bez otce. Dětství bylo náročné, ale současně plné dobrodružství – učil se pást dobytek, pomáhal na polích, a hlavně se s bratry učili přežít. Od malička věděl, že si musí poradit sám.

Po dvou letech vyšetřovací vazby donutili Státní bezpečností jeho otce podepsat přiznání k něčemu, co nikdy neudělal. Hrozil mu trest smrti, vyvlastnili mu majetek, zničili čest. Po celkových sedmi letech za mřížemi přišla nečekaná milost – otec se vrátil domů v roce 1957.

Ale setkání nebylo to snadné setkání. Malý Milan mezitím vyrostl bez něj. Když ho tatínek Juraj znovu objal, syn couvl. Ten muž byl téměř cizí. Milan už dávno nebyl ustrašeným chlapečkem; život ho zocelil. Emoce jako by v sobě zamkl, aby neublížily – plakat se odnaučil, raději zatnul zuby. Tehdy, v necelých dvanácti letech, se rozhodl, že nikdy nedopustí bezpráví na své rodině. Že se postaví na odpor, jakmile k tomu najde sílu.

Na přelomu 50. a 60. let se rodina vrátila do Bratislavy, ale ne do jejich starého domu. Kňažkovým novým domovem se staly hlavně ulice bratislavského Starého Města. Milan trávil dny venku – s kluky z ulice hrával fotbal, lezl po polozbořených dvorech a občas tropil klukoviny.

Byl hubený tmavovlasý klučina, v očích zvláštní směs vzdoru a smutku. Bez otce a s maminkou věčně v práci dospíval tak trochu sám. Bratři Jano a Vlado, starší než on, mu byli oporou – v partě tří sourozenců se stmelili jako přežívající tým.

Někdy neměli co jíst, jindy nosil Jano z tržiště tvrdý chléb, aby měli večeři. V těch letech se Milan naučil neohlížet se na lítost a bojovat. Po nocích naslouchal vyprávění dědečka o hrdinech Slovenského národního povstání a také tomu, co udělali komunisti s jeho otcem. Věděl, že svět není spravedlivý – a že se s tím bude muset poprat.

Už jako mladík pomáhal živit rodinu. Po základní škole si zvolil stavební průmyslovku – praktický obor, kde mohl co nejdřív vydělávat. Ve svých šestnácti chodil po vyučování na brigády, skládal cihly na stavbách, vynášel suť z bouraček. Dřina mu nevadila; pevné tělo a odolnost si přinesl z venkova.

K večeru ale unavený kluk pospíchal do malého divadélka na okraji Bratislavy. Tam stál v zákulisí, z pódiového přítmí sledoval herce a tiše hltal každé gesto, každou repliku. Divadlo ho okouzlilo. Poprvé snad v životě pocítil něco jako opravdovou radost – únik z šedé reality do světa příběhů.

Bylo mu osmnáct, když sebral odvahu a přihlásil se na hereckou akademii (VŠMU). U přijímacích zkoušek ale neuspěl; komisí neprošel kvůli mizerné výslovnosti. Zklamání ho trápilo, ale nevzdal se. Přes den se živil jako kulisák ve Slovenském národním divadle – tahal kulisy, zametal jeviště, z provaziště spouštěl dekorace.

V noci pak cvičil před zrcadlem výslovnost a učil se nazpaměť monology hrdinů, kteří bojovali s útlakem – cítil v nich vlastní vzdor. Když potřeboval peníze na svůj velký sen – koupit si magnetofon, aby mohl nahrávat své přednesy – neváhal a nastoupil na brigádu do uhelných dolů. Týdny fáral hluboko pod zemí, potil krev i slzy v absolutní tmě, jen aby si ušetřil na přístroj, který ostatním vrstevníkům pořizovali rodiče.

Tvrdá práce pro něj byla vstupenkou k budoucnosti. A skutečně: magnetofon si koupil, a dokonce si našetřil i na cestu k Jadranu – za sedm týdnů dřiny při kácení stromů v horách Roháčích. Kolem dvacítky tak Milan Kňažko neměl téměř nic – žádný majetek, auto ani vlastní pokoj – a přesto se necítil chudý. Měl totiž nezlomnou vůli.

Touhu stát se hercem nevzdal. Na druhý pokus ho nakonec na VŠMU přijali. Psal se rok 1963 a v Československu právě začínalo pomalé tání poměrů. Na škole patřil k nejpilnějším studentům; nic nebral jako samozřejmost. Ve volném čase hrál v amatérských souborech a zkoušel první malé role v bratislavských divadlech.

Mladík s výraznýma tmavýma očima zaujal režiséry i kolegy – cítili z něj odhodlání a vnitřní žár. Brzy přišla první nabídka před kamerou a Milan natáčel svůj úplně první film. V té euforii udělal něco bláznivého: během jednoho týdne se seznámil s dívkou, a hned si ji i vzal.

Jmenovala se Marcela a byla to půvabná kadeřnice. Psal se rok 1965 a dvacetiletý Kňažko stál v obleku před oltářem s nevěstou, kterou znal pouhých sedm dní. Kamarádi z fakulty si klepali na čelo – takové bláznivé manželství! Milan se tomu smál a tvrdil, že když do něčeho jde, tak naplno.

Brzy nato se stal otcem: narodili se jim dva synové, Michal a Martin. Ráno běžel na přednášky, pak na zkoušky do divadla a večer houpal plačící miminko, zatímco se učil texty. Bylo toho na něj moc – ale Milan nikdy nefňukal. Rodina pro něj znamenala závazek, a ten on vždycky ctil.

Léto 1968 změnilo životy mnohých – a pro Kňažka bylo zlomové. Pražské jaro přineslo závan svobody, Milan tu atmosféru hltal. Jenže srpnová noc, kdy do ulic vjely sovětské tanky, pro něj byla poslední kapkou. Necelé dva týdny po okupaci se sbalil a odjel do Francie.

Získal stipendium na divadelní akademii v Nancy, a i když neuměl francouzsky ani slovo, nebylo cesty zpět. V kapse měl pár franků, v srdci směs zoufalství a vzdoru. Doma zanechal mladou manželku a synky v plenkách – možná doufal, že zanedlouho je vezme za sebou. Ve Francii se ocitl svobodný, ale osamělý. Rychle se naučil jazyk; lepil si po zdech lístečky se slovíčky, nahrával francouzskou výslovnost na svůj věrný magnetofon.

Jeho odjezd na dvouleté stipendium do Nancy v roce 1968 byl pro vztah s jeho první ženou definitivní ranou. Dlouhé odloučení a život v naprosto odlišných světech vedly k jejich naprostému odcizení. Došlo k rozvodu.

Na jevišti v Nancy hrál pantomimu a drobné role, učarovalo mu to. Během dvou let ve Francii dokázal téměř zázrak: stal se plynně mluvícím frankofonním hercem a – co víc – zamiloval se. Jeho druhou ženou se stala okouzlující francouzská herečka Michele. Vzali se v romantickém opojení a vypadalo to jako pohádka: talentovaný Slovák a jeho krásná Francouzka dobývají Paříž.

Idyla však netrvala dlouho. Michele Montantin následovala Milana v září 1970 do Československa, který se po dvouletém studijním pobytu plánovaně vracel domů. Narazila ale na krutou normalizační realitu. Ulice plné milicionářů, prázdné obchody a hlavně dusivý strach všude kolem. Michele se nedokázala přizpůsobit a po čase to vzdala: vrátila se do Francie.

Jejich manželství na dálku nemělo smysl. Rozvedli se po sedmi letech formálního svazku, během nichž většinu času trávili každý v jiné zemi. S druhou ženou odešla i jeho poslední šance usadit se na Západě: Kňažko nakonec zůstal doma, na Slovensku. Vrátil se k divadlu, které miloval – a k rodině, již nemohl opustit.

Jeho starší bratři ale volili jinak. Krátce po srpnu ’68 oba emigrovali – Jano do Kanady, Vlado do Austrálie. Teď zůstal sám. Bolest z odchodu sourozenců v sobě dusil – nemohl jim zazlívat, že chtěli žít svobodně. Bratry už nikdy neviděl vyrůstat, nepotkal jejich děti. Oba později zemřeli v cizině, daleko od rodné země. Kňažko často říkával, že mu zůstaly jen vzpomínky. A snad i hněv – na režim, který ho připravil o tolik blízkých.

Sedmdesátá a osmdesátá léta přinesla Kňažkovi překvapivý osud: stal se hvězdou obrazovek a jevišť. Paradoxně právě v éře nejtěžší normalizace, kdy totalitní režim utahoval šrouby, on zazářil jako herec. Byl pohledný, charismatický a nezvykle všestranný.

V bratislavském Divadle Nová scéna odehrál stovky představení a získal si pověst milovníka – na jevišti i v televizi hrál šarmantní prince nebo elegantní hrdiny. Diváci ho milovali. V českých filmech se objevil například jako charakterní veterinář v dramatu Zánik samoty Berhof, nebo jako cynický pacient v legendární hořké komedii Dobří holubi se vracejí.

Jeho uhrančivý pohled a hluboký hlas působily na ženy – stal se tak trochu sexsymbolem československého filmu 70. a 80. let. Magazíny ho přirovnávaly k Pavlu Trávníčkovi nebo Jiřímu Bartoškovi – ovšem se slovenským šarmem navíc. Milan Kňažko si užíval popularity, ale vnitřně zůstával rozpolcený. Přátelé z branže ho obdivovali, jak umí na scéně rozdávat úsměvy, když v sobě nosí tolik křivd.

Ve společnosti plnil očekávanou roli – nebyl členem strany, ale ani hlasitě neprotestoval, aby mohl hrát. Přesto v něm narůstal vzdor. Už dávno věděl, co se stalo jeho otci, a nikdy na to nezapomněl. Když seděl v divadelních klubech s kolegy, nebojácně glosoval absurditu režimu.

Někteří ho varovali: „Dej si pozor, Milane, StB je všude.“ A skutečně – v polovině 70. let ho Státní bezpečnost tvrdě nutila ke spolupráci. Mladý populární herec by byl pro ně cenná trofej. Zavolali si ho k výslechu. Jednatřicetiletý Milan seděl proti dvěma agentům, kteří mu suše oznámili, že pokud nepodepíše, skončí.

Dali mu nůž na krk: buď donášet, nebo emigrovat. Doma ten večer dlouho zíral do prázdna. Emigrace – to slovo ho napadlo znovu. Připravoval si tajně výměnu bytu, aby měl peníze na útěk do milované Francie. Už to vypadalo, že zmizí za hranice jako jeho bratři. Ale pak přišlo ráno a s ním rozhodnutí: „Kvůli takovýmhle lidem přece neuteču!“ řekl si hořce a odmítl podepsat spolupráci. Stálo ho to mnoho – sebrali mu pasy a na pár let mu zatrhli veškeré cesty do ciziny. Ale Kňažko poprvé pocítil drobnou pýchu: obstál před pokušením. Zůstal a vydržel.

Jeho soukromý život se mezitím stabilizoval. Na začátku 80. let potkal třetí ženu – baletku Eugénii. Byla krásná, křehká a rozuměla jeho duši. Milan, o deset let starší než ona, se do ní zamiloval jako kluk. Vzali se a konečně našel rodinné štěstí, které tolik potřeboval. Narodil se jim syn Robert.

Role otce si nyní vážil mnohem víc než v mládí – s malým Robkem trávil každou volnou chvíli, snad aby vynahradil čas, kdy kvůli kariéře a útěkům nemohl být se staršími syny. Kolegové si všimli, že se z divokého bohéma stal rodinný typ. I přesto byl neustále v jednom kole: přes den zkoušel nové inscenace, večer hrál před vyprodaným hledištěm a pozdě v noci doma ještě hladil spícího synka po vláskách. Spánek pro něj byla zbytečná ztráta času.

S přibývajícími lety se měnil i jeho herecký rejstřík. Už nechtěl hrát jen kladné hrdiny a prince – lákaly ho psychologicky složité role, třeba i záporné postavy. „Když je to vyvážené, cítíte svobodu,“ říkával. A tak se z usměvavého milovníka stal na jevišti třeba masový vrah. O to osvobozenější se cítil mimo rampy. Uvnitř však dál zápasil s pokrytectvím doby.

Koncem osmdesátých let se poměry v republice nepatrně uvolňovaly a Kňažko už nedokázal křivdy jen přecházet mlčením. V létě 1989 četl v novinách zuřivé články režimního tisku, které pomlouvaly jeho přátele – Jiřího Bartošku, Bolka Polívku, Václava Havla a další, protože podepsali petici Několik vět.

Ten nechvalně proslulý dokument, sepsaný disidenty, požadoval základní občanské svobody. Kňažko se tehdy zachvěl vzteky: jak mohou stranické noviny lhát o slušných lidech? Jak můžou z Havla dělat vlastizrádce? V něm, kdysi malém chlapci okradeném o dětství, se najednou všechno sečetlo.

Vzpoura v jeho nitru se drala ven. V červnu 1989 připojil svůj podpis pod text Několik vět také. Byl jedním z mála populárních herců, kteří se k tomu odhodlali – riskoval tím úplný zákaz činnosti, možná i horší postihy. Režim začal signatáře šikanovat: ztráceli role, byli vyslýcháni, vyhazováni z práce. Milana si předvolali na kulturní odbor, kde mu vyčinili za „zradu socialistické vlasti“.

V říjnu 1989 došla Kňažkovi trpělivost definitivně. Vrátil státu vyznamenání, které kdysi sám přijal – titul zasloužilý umělec. Sbalil diplom a odznak do obálky a ráno ji osobně doručil na ministerstvo kultury s dopisem, v němž napsal, že si ocenění neváží, když jsou umlčováni stateční lidé.

Byl to šok: první a jediný umělec v celém Československu, který se k něčemu takovému odvážil. Kolegové ho tajně chválili, ale nahlas se ho skoro nikdo nezastal. Oficiální média samozřejmě o ničem nepsala – jen v úzkých kruzích kultury se šířila zpráva: „Kňažko vrátil titul!“

Věděl, že tím pro něj herectví v socialistické vlasti končí. Připravoval se v duchu na nejhorší. „Loučím se s herectvím,“ svěřil se doma manželce, „už mě hrát nenechají.“ V koutku duše ale ucítil po dlouhé době zvláštní klid. Ulevilo se mu – zachoval se podle svého svědomí, jako ten pětiletý kluk, který kdysi slíbil sám sobě, že se neskloní.

Byl podzim 1989 a země vřela. V Praze studenti demonstrovali a Bratislavou probleskovaly první protesty. 17. listopadu se v Praze rozběhly dějiny – a Kňažko byl zrovna v tamním Obecním domě na hereckém vystoupení. Patřil k těm, kdo první šířili zprávy o brutálním policejním zákroku na Národní třídě. Ještě v průběhu představení vstoupil na pódium a s rozechvělým hlasem oznámil publiku i kolegům, že v Praze bijí studenty. Proto zruší představení a bude se stávkovat!

Okamžitě se zapojil do zrodu Občanského fóra v Praze. O pár dní později už spěchal zpět do Bratislavy pomoci založit slovenské hnutí Verejnosť proti násiliu. Stal se jeho vůdčí tváří. V listopadových mrazivých dnech stál den co den na náměstích, s mrazem v kostech a mikrofonem v ruce. Na náměstí SNP v Bratislavě se scházely desetitisíce lidí – obyčejní Slováci, kteří poprvé po dekádách strachu přišli projevit naději.

A Milan stával tváří v tvář tomu obrovskému davu a mluvil. Hlas se mu zpočátku třásl nervozitou – vždyť ještě před měsícem byl herec, který se bál, že ho zavřou, a teď vedl národ k pravdě. Ale jakmile začal, strach zmizel. Mluvil s takovou vášní, až se lidé dávili dojetím. „Nebojme se! Už ne!“ volal a tisíce hlasů sborově opakovaly: „Ne-ne-boj-me-se!“ Někdy jen stál a koukal do toho moře tváří – zažloutlé tváře dělníků z továren, tváře babiček s vlajkami, tváře studentů plné slz – a měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Ta pospolitost a víra, to byl zázrak.

V ruce často držel prostý zvoneček a cinkal do rytmu hesel, které duněly náměstím. Oči mu zářily, ale výraz zůstával soustředěný a vážný. Empatická zdrženlivost – tak by se dal popsat jeho projev v oněch dnech. Nikdy neburcoval k násilí, naopak: krotil vášnivější řečníky, aby davy udržely klid.

„Máme holé ruce, jsme pokojní,“ opakoval a střežil, aby demonstrace zůstaly nenásilné. Jako moderátor mítingů působil mile a civilně, a přitom měl autoritu. Věděli o něm, že sám riskoval kariéru, když se vzepřel režimu – věděli, že nekecá. Některé projevy si psal večer předem u kuchyňského stolu. Jeho žena mu nosila čaj a on do něj nevědomky házel kostky cukru jednu za druhou, jak byl zabrán do formulací.

Chtěl mluvit jasně, beze strachu a za všechny. Třeba 25. listopadu 1989, během generální stávky, stál vedle Václava Havla na pódiu v Praze na Letné – jako symbol jednoty Čechů a Slováků v revoluci. O dva dny později už zase mluvil k bratislavskému davu a vysvětloval, proč je nutné, aby komunisti odešli z vedení státu. Byly to dny plné euforie a on skoro nespal. Běhal mezi štáby VPN a OF, telefonoval, organizoval.

Kolem 10. prosince, když odstoupil starý prezident Husák, se konečně zastavil. V bratislavském improvizovaném centru VPN seděl po půlnoci na židli, hlavu v dlaních. Dojetím se mu třásla ramena – měli to: svobodu.

Po vítězné revoluci mu připadalo, že bude vše dobré. Lidé skandovali jeho jméno, na ulici ho zastavovali cizí lidé, tiskli mu ruce se slzami v očích: „Děkujeme, Milane!“ On se jen skromně usmíval. V novém světě nechtěl zůstat jako idol – cítil odpovědnost pomoci změnit běh dějin. Václav Havel, čerstvě zvolený prezident, ho požádal, aby šel s ním na Hrad jako poradce.

A tak se stalo, že z bratislavského herce se rázem stal muž v obleku, který sedává v Praze na Hradčanech a radí prezidentovi. Situace, která by ještě pár měsíců předtím vypadala jako vtip. Havel měl Kňažka rád – vnímal ho jako důvěryhodného spojence pro komunikaci se Slováky. Kňažko zase obdivoval Havlovu moudrost. Přesto v tom rozjásaném jaru 1990 došlo i na neshody.

Slovenská citlivost na postavení v novém federativním státě se brzy projevila v tzv. „pomlčkové válce“ – sporu o název Československa. Kňažko jako Havlův poradce cítil, že musí hájit slovenské stanovisko. Vadilo mu, že se Češi smějí požadavku Slováků na pomlčku v názvu a rovnocenné postavení. Situace se vyostřila natolik, že v červnu 1990 Milan Kňažko z funkce Havlova poradce raději odešel. Elegantně, beze zloby, se vrátil do Bratislavy s tím, že politika bude dál dělat tam, kde je doma.

Stal se poslancem Federálního shromáždění a brzy i členem slovenské vlády – jako ministr bez portfeje pro mezinárodní vztahy. Snažil se prosazovat zásady pravdy a slušnosti, se kterými šel do revoluce. Jenže v politice narazil. Zjistil, že jakmile opadla prvotní euforie, do popředí se derou ambiciózní typy, kterým o ideály nejde. Jedním z nich byl Vladimír Mečiar – jeho kolega z VPN, charismatický řečník, jenž přitahoval davy jednoduchými sliby.

Zpočátku Kňažko Mečiara podporoval. Vypadalo to, že robustní bývalý právník z lidu by mohl přinést Slovákům sebevědomí. Mečiar se stal počátkem roku 1990 ministrem vnitra Slovenska, Kňažko byl ve vládě s ním. Zkraje spolupracovali – ale stín pochybností padl na Mečiara, když se objevily indicie, že jako ministr zneužil pravomoci a likvidoval svazky StB, včetně dokumentů o sobě.

Kňažko se to dozvěděl a zděsil se. Patřil mezi nejbližší Mečiarovy spojence, zastával i post místopředsedy vlády, a teď měl pocit, že sedí vedle možného padoucha. Přesvědčoval sám sebe, že to musí být omyl. Ale Mečiar brzy začal ukazovat autoritářské sklony otevřeně.

Spolu s ním zakládal v roce 1991 Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), když se původní VPN rozštěpilo – chtěli pokračovat v revolučních změnách skrze nové hnutí. Jenže Mečiar záhy upoutal veškerou moc v HZDS do svých rukou a Kňažko cítil, že se z něj stává samovládce.

Nastal rozhodující moment: v březnu 1993, krátce po osamostatnění Slovenska, se Kňažko veřejně s Mečiarem rozešel.

Další léta prožil Kňažko v parlamentních lavicích, ale jako rebel. Založil vlastní malou stranu, pak se připojil k Demokratické unii, a nakonec k široké protimečiarovské koalici SDK. Ve slovenské politice 90. let platil za morálního kritika: připomínal neustále, že ideály revoluce zradili mnozí a že spravedlnost se musí dotáhnout.

Mrzelo ho například, že komunistická strana nebyla po roce 1989 zakázána – dodnes to považuje za chybu. Měl za to, že hlavní viníci starého režimu unikli bez trestu, což je výsměch obětem. „Měli jsme prosadit ne pomstu, ale akt spravedlnosti,“ prohlašoval trpce ještě po letech a vyčítal sobě i ostatním polistopadovým lídrům, že neměli dost důslednosti.

Rok 1998 se stal satisfakcí: Mečiar, který mezitím vládl Slovensku autoritářsky a izoloval ho od světa, byl konečně ve volbách poražen. Kňažko se spojil s Mikulášem Dzurindou a dalšími demokraty a pomohl vytvořit širokou koalici, která Mečiara odstavila.

V nové vládě se Milan vrátil do funkce – stal se ministrem kultury. Po všech těch bouřlivých letech vstoupil do stejné řeky znovu, tentokrát s pocitem, že snad zvítězilo dobro. Jako ministr kultury v letech 1998–2002 podpořil rozvoj slovenského filmu i obnovení památek.

Možná v tom bylo i dojemné symbolické gesto: syn neprávem vězněného otce se stará o národní paměť, aby se nezapomnělo. V těch funkcích si ale stále uchovával svou typickou zdrženlivost a odstup od mocenských hrátek.

Jenže po pár letech ve vrcholné politice se přistihl, že ho to netěší. Když se v roce 2002 nachýlil konec volebního období, rozhodl se to ukončit. Rozloučil se s kolegy slovy, že už nechce žádnou funkci.

Bylo mu přes padesát, když opět stanul na prknech, která pro něj znamenala svět. Poprvé po letech cítil ten starý známý neklid před premiérou a vůni divadelních prken. Jako by omládl. S milovanými přáteli – Milanem Lasicou a Mariánem Labudou – se sešli v roce 1997 ke slavné inscenaci Kumšt a publikum bouřilo nadšením.

Pak přišla další a další role. Kňažko si užíval každou repliku – hrál, jako by to mělo být naposledy. Zároveň si zkusil i jinou výzvu: v roce 2003 přijal nabídku stát se ředitelem nově vzniklé televize JOJ. Tahle komerční stanice hledala silnou osobnost do čela a on do toho šel, snad ze zvědavosti. Čtyři roky řídil televizní zákulisí, jednal s podnikateli, doháněl trendy. Dokázal, že umí i „dělat byznys“, i když sám vždycky tvrdil, že politika ani management mu adrenalin nevlévají.

Začátkem druhé dekády 21. století už se zdálo, že Kňažko pověsil veřejné působení na hřebík. Žil spokojeně mezi divadlem a svým venkovským sídlem kousek za Bratislavou. Na zahradě svého domu pěstoval fíkovníky a včely – s něhou mluvil o obřích plodech fíků, které zavařoval do džemů.

Ještě pořád hrál například v komorních představeních Divadla Na Jezerce v Praze. Tam v roce 2017 exceloval v monodramatu Shylock, za nějž dostal dokonce prestižní Cenu Thálie. Ocenění ho těšila, ale nepřeceňoval je. Měl v sobě pokoru – zažil výšiny popularity i politické moc, ale věděl, že podstatné jsou jiné věci.

Když se ho ptali, co je pro něj teď největší radostí, tak mluvil o rodině. Jeho synové dospěli a nadělili mu vnoučata.

Jenže i když se stáhl z velké scény, doba si Kňažka našla znovu. Roku 2013 ho znepokojily poměry na rodném Slovensku. Jednobarevná vláda strany Smer v čele s Robertem Ficem mu začala připomínat vládu jedné strany před rokem 1989.

Viděl, jak se stát plíživě ovládá stranickými lidmi, jak korupce metastázuje. Když slyšel, že Fico chce být prezidentem, rozhodl se: Vrátím se. Po jedenácti letech klidu vyhlásil v listopadu 2013, že bude kandidovat na prezidenta. Bylo mu 68 let a znovu se nadechl k boji za hodnoty.

„Mám pocit, že jde znovu o hodně,“ řekl a spustil občanskou kampaň. Objížděl města, besedoval s lidmi, rozdával svůj ústřídný úsměv a připomínal jim: „Demokracie není samozřejmost.“ S heslem „Znovu jde o hodně“ vstoupil do boje o Prezidentský palác. Jeho žena mu to prý rozmlouvala – vždyť už si zažil svoje. Ale on cítil povinnost.

První kolo voleb v březnu 2014 pro něj dopadlo slušně – získal přes 12 % hlasů, milion lidí mu drželo palce, ale do druhého kola těsně nepostoupil. Skončil až za dvěma mladšími soupeři. Vítězem byl nakonec Andrej Kiska, nezávislý kandidát, který v druhém kole porazil Fica. Kňažko po volbách netajil lehké zklamání, ale vzal to sportovně.

Pochválil veřejně volbu Kisky a oznámil, že pro něj tím politika definitivně končí – do důchodu prý odchází bez hořkosti. O pár měsíců později si ještě střihl malou epizodu, když kandidoval na primátora Bratislavy – opět z touhy pomoct rodnému městu. Měl ostrou kampaň, v níž sliboval tvrdý postup proti mafiánům a developerům.

A průzkumy mu znovu věřily – byl favoritem. Nakonec skončil druhý a primátorem se nestal. Po této poslední porážce se definitivně stáhl.

Zdroje:

https://www.thebusinesssoiree.com/clanek/milan-knazko-v-politice-nic-neudelate-sam

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Milan-Knazko-vzpomina-na-sametovou-revoluci-Prohlasili-me-za-blazna-Chteli-mi-zabit-syna-Trest-smrti-bych-pro-komunisty-nechtel-ale-melo-se-udelat-toto-398434?parent=9775625

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/velky-knazkuv-navrat-kandidovat-bude-na-prezidenta-321049

https://hlidacipes.org/jan-urban-zbytecne-prepisovani-cesko-slovenske-historie-aneb-zizala-tango-nezatanci/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_K%C5%88a%C5%BEko

https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/10619-slovaci-maji-vse-v-jednom-jejich-sexsymbol-se-trikrat-ozenil-zmaknul-radu-funkci-a-chtel-byt-i-prezidentem-co-zavinilo-jeho-tezke-detstvi-a-proc-milana-knazka-opustila-krasna-francouzka-tajnosti-slavnych.htm#

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/milan-knazko-o-praci-kulisaka-i-farani-v-dole-bylo-to-vzrusujici-168392

https://spravy.pravda.sk/komunalne-volby-2014/clanok/335935-online-s-kandidatmi-na-primatora-bratislavy-pytajte-sa-milana-knazka/

https://plus.rozhlas.cz/nepodlehejme-iluzi-ze-uz-jsme-v-demokracii-a-mame-hotovo-varuje-milan-knazko-8100780