Článek
Bydlíme s manželem v rodinném domku kousek od jihočeských lesů a žili jsme spokojeně, aspoň jsem si to vždycky myslela. Letos je to třicet let, co jsme se vzali. Zažili jsme toho už opravdu hodně – začínali jsme s téměř prázdnou kapsou, časem se nám přece jen podařilo vylepšit bydlení, trochu cestovat, a navzájem jsme se vždy chápali. Teď mám pocit, jako by se všechno v našem vztahu obrátilo naruby.
Miloši, nevím, co se ti stalo a co tě tak hrozně inspirovalo, ale já nechci zkoušet nic nového ani v ložnici, ani jinde.
Zpočátku to byly drobné narážky, myslela jsem si, že třeba jen čte nějakou novou literaturu nebo ho zaujal článek na internetu. Ale postupně se začal vyptávat čím dál otevřeněji, skoro denně navrhoval různé věci, až jsem se začala vyhýbat jakékoli debatě. Odmítala jsem mluvit o těch neobvyklých představách, protože mě samotnou svíral ostych a pocit, že už manžela nepoznávám.
Popravdě jsem se z lekce nevyvlékla. Jednoho večera se mě Miloš zeptal, zda bychom neměli vyzkoušet intimní kontakt na veřejném místě, třeba v převlékací kabince v obchodě, aby do vztahu „vnesl novou jiskru“. Jenže já jsem v tu chvíli téměř oněměla. Vždyť jsme tohle nikdy nedělali, nepřipadalo nám to ani trochu lákavé. A teď se tváří, že je to to nejlepší, co můžeme v našem věku zkusit.
„Miloši, v životě by mě nenapadlo, že se jednou dožiju tvé posedlosti skákáním padákem a zkoušením důvěrností před cizími zraky. Kde se to vzalo, prosím tě? Dřív jsi něco takového považoval za bláznivé nápady mladých.“
Jenže nedokážu rozumět, co ho k tomu vede. Našla jsem pár rozhovorů s psychology, kteří tvrdí, že lidé kolem padesátky či šedesátky občas touží po „vzrušení“ z obavy, že jim už leccos utíká. Nebo je vyděsí rutina. Ale mě tohle prostě děsí. Chci mít klid, obyčejnou jistotu, že nežijeme v grotesce. Mám ráda naše společné vzpomínky, naše vnučky i to, že jsme si vždycky rozuměli beze slov. Najednou mi přijde, že mluvím s někým cizím.
Odmítám jeho nápady a cítím, jak se to mezi námi hrotí. Rozčílil se a vyčítal mi, že jsem usedlá, prý zavírám dveře před jeho touhou cítit se zase mladý a živý. Jenže – to jsou věci, které mi připadají nebezpečné a nedůstojné. Nemám na to se před ním někde v kabince stresovat, abychom náhodou nedostali pokutu nebo neskončili ve zprávách.
„Prosím, vrať se nohama na zem. Vždyť ještě nedávno jsi hrdě tvrdil, že nám to v posteli klape, a nesnášel jsi jakékoli extravagance.“
A co hůř – zmínil už i představu „oživení“ ve formě další osoby. To mě vyděsilo úplně. Jedna věc je nějaké zpestření, ale přizvat do ložnice ještě třetího člověka, to v mém případě absolutně nepřipadá v úvahu. Nevím, z jakého filmu takový nápad načerpal, ale já ho neprovedu, nehledě na to, že cítím ve svém nitru zraňující nejistotu: nestačím mu? Co když opravdu už nejsem pro něj dost?
Nevím, jak dál. Rozhodně se nechci rozvádět, ale pokud bude Miloš trvat na tom, že naše intimní chvíle musí vypadat jako z absurdního hororu, kam až to může dojít? Každý večer se bojím, s čím zas přijde.
Tolik let jsme byli normální pár. Nečekala jsem, že to bude právě on, kdo obrátí náš život vzhůru nohama. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak mě to stresuje. Jenže on prý míní, že život je krátký a chce zkusit „všechno, co jsme nestihli v mládí“.
Zatím jsem mu napsala dopis, protože napřímo mu to nedokáži říct. Kéž si ho přečte a konečně pochopí, že mě tyhle věci nelákají. Že mě místo extravagance víc těší, když si v klidu vyjedeme na víkend do Beskyd, uvaříme spolu dobrou večeři a užijeme si pohodu beze strachu, kdo nás uvidí a co se bude dít.
