Článek
Jsem Marta, pracuju v jedné menší firmě v Ústí nad Labem. Roky jsem vychovávala dvě dcery a věděla jsem, že až vyletí z hnízda, budu mít konečně víc času na svoje zájmy. A opravdu, když se obě vdaly, dostala jsem prostor i chuť vnímat svět zase po svém. Jenže jak už to bývá, do rodiny přišli vnuci – a s nimi najednou tlak. „Mami, pomoz s hlídáním, přece jsi babička!“ tvrdí ta starší, Veronika. A s tou mladší, Klárou, to zatím není tak divoké, ale bojím se, že k tomu taky dojde.
Aby bylo jasno, svá vnoučata miluju, rozhodně se jim nebráním. Ráda je pohlídám, vezmu do zoo nebo do cukrárny, občas se s nimi pomazlím. Jenže teď chce Veronika, abych se starala pravidelně několikrát týdně, prakticky až do večera. „Potřebuju se vyspat a chodit cvičit. Nebo za kámoškama,“ vysvětluje mi s očima v sloup. Já to chápu – být matkou je náročné. Ale přece není povinnost prarodičů dělat neplacené chůvy na poloviční úvazek. „A co já? Já teď pracuju, taky mám občas svoje akce, chci chodit na relaxační cvičení, občas si číst a nemuset poslouchat dětské scény,“ honí se mi hlavou. Navíc jsem skoro šedesátnice, denně dojíždím do práce, a pak se mám ještě starat o dvě malé děti v době, kdy bych sotva stihla uvařit večeři pro sebe?
Nechci být potvora. Mám je ráda, ale jedna věc je příležitostné hlídání a druhá je neustálá dřina na požádání. Připadám si přehlížená, jako bych měla být vždy k dispozici jen proto, že jsem babička. „A kdy se domluvím sama se sebou, že půjdu na procházku do parku nebo do divadla?“ myslím si. Když jsem to dceři naznačila, koukala na mě s výrazem křivdy: „Mami, ale já nemám moc jiných možností. Na soukromou chůvu nemáme peníze, a ty jsi rodina!“
Vím, že jsme jako rodina zvyklí si pomáhat. Ale nevím, proč bych měla nést hlavní tíhu výchovy jejích dětí. Dcera žije s manželem, který by měl taky přidat ruku k dílu, ne? „Proč se ti dva nedomluví na střídavé péči, proč to musí být babička, kdo se obětuje?“ ptám se potichu sama sebe. Rodina na mě vyvíjí tlak, že tohle je normální. Já si však myslím, že každá babička má právo říct ne. Ráda vnoučata uvidím každé dva týdny, můžeme spolu strávit hezký čas, ale stal by se z toho spíš stres, kdybych měla třikrát týdně vypadnout z vlastního programu a poflakovat se s dětmi na hřišti, zatímco dcera bude v klidu cvičit nebo nakupovat.
Párkrát jsem to už zkusila: vzala jsem děti, jelikož Veronika vypadala vyšťaveně. Doma z toho byl kvůli tomu trochu konflikt s mým mužem, který se těšil, že si dáme večeři a pokecáme po mém návratu z práce. Místo toho jsem přitáhla domů unavená s uječenými vnoučaty, která chtěla vidět pohádku, pak čůrat, pak zazvonil mobil… No, chaos. Manžel se urazil a dcera mi druhý den napsala, že by se to takhle mohlo dělat pravidelně. Tady někde jsem pochopila, že musím říct jasné stop. Ale bojím se, že si to dcera vezme hrozně osobně a třeba ke mně přestane s dětmi jezdit vůbec.
Někdy v noci se budím a cítím se provinile. „Jsem nesobecká?“ ptám se sama sebe. Hlava mi říká, že jsem jim už pomohla dost a pomáhám ráda, pokud to nepřesáhne mou kapacitu. Ale srdce se strachuje, abych nepřišla o vzácný kontakt s vnuky. Doufám, že dcera pochopí, že i já mám svůj život a potřebuji svůj čas.
