Článek
Sedím u kuchyňského stolu a koukám na starou mapu Dalmácie, co mi leží na klíně. Je pomuchlaná od loňska, kdy jsem ji vzala s sebou na pláž. Tenkrát jsem tam seděla s dětmi, dívali jsme se na moře a plánovali, kam příště vyrazíme. Oni se těšili, já jsem slibovala. A teď se mi před očima míhá jen neúprosná realita.
Manžel, Karel, se mnou o dovolené mluví, jako by šlo o zbytečnou hračku pro rozmazlené dítě. „Radši pořídíme další auto,“ řekl mi tiše. „Nebo zaplatíme to, co nutně potřebuju do firmy.“ Jako kdyby to byla moje chyba, že se celej rok snažím šetřit a myslet na nějaký týden oddechu u moře.
Sedím s těmi mapami, které ještě voní sluncem a slanou vodou. Přitom my letos neodjedeme nikam. Děti rostou, a tak vím, že tahle doba, kdy si se mnou rády hrají na to, že jsme objevitelé v cizích krajinách, uteče rychleji, než mi je milé. Příští rok třeba budou mít jiné plány nebo se jim už nebude chtít. Teď se na mě dívají smutnýma očima a já fakt netuším, co jim říct.
Karel se tváří, že nechápe, z čeho jsem v depresi. „Vždyť je spousta chat, kam můžeme zajet. A kolik toho tady u nás je k vidění!“ Zkusila jsem ho alespoň přesvědčit na pár dnů v nějakém penzionu. Jenže jeho obličej byl tak zarputilý, že jsem to skoro vzdala. „Víš, že musíme financovat auto, a moje firma taky něco spolkne,“ dodává, jako bych mu sama nepřispívala. Přitom dělám, co můžu. Letos jsem hlídala každou akci, abychom na jídle ušetřili pár korun. Dokonce jsem se vzdala i malých radostí, a teď tohle.
Naší starší dceři je dvanáct, mladší osm. Do obou se opírá puberta, už cítím, že brzy o moje nápady s rodinným programem nebudou stát. „Mami, nechci dovolenou v chatě vedle lesa, já chci k moři jako loni,“ stěžuje si starší. A já krotím vlastní naštvání, abych se na ni nevykřičela. Vždyť to tak cítím taky.
Stihla jsem si vypěstovat takovou jedinou roční jistotu – že počátkem léta vyrazíme do té klidné zátoky, co jsme v Čechách nikdy nenašli. Jenže teď abych vyprávěla, že sucho v peněžence je silnější. Dokonce i kamarádka, která má menší plat, letí s rodinou k moři. Když jsme se bavily u vína, jen protočila oči, „To si muž neumí najít aspoň last minute?“
Ptala se zvědavě, jestli nechceme zkusit malé letovisko s levnějším ubytováním. Ale Karel na to slyší nerad, prý co je levnější, to je stejně zbytečný. Prostě se tváří, jako bychom byli princové a my se museli rozhodnout jen pro věci královsky důležité. Odpočinek podle něj do té kategorie nepatří.
V noci, když už dcery spaly, jsem si vlezla do sprchy a prostě jsem brečela. „Takže budu zase jenom lítat s nákupy a vařit, prát, pracovat. Žádné moře, žádný klid, nic. Jen starosti okolo chalupy, která ho moc nebere, a možná nějaký výlet na hrad, aby se neřeklo,“ honilo se mi hlavou. Asi zním jako fňukna, ale rok co rok, den co den žiju v úsporném režimu, skoro si nekoupím nové oblečení, jen abych přispěla na společný cíl. A pak zjistím, že si muž postavil cíl úplně jiný.
Děti se mě ptají, kdy vyrazíme. Musím jim vysvětlovat, že letos to nevyjde, snad příští sezónu. Zatímco Karel se tváří, že to nechává na mně, a klidně odjede do servisu vybírat nová kola na auto, bez pocitu, že tohle nás o prázdniny v zahraničí připravilo.
Cítím se zrazená a sama. Nejsem nevděčná, vážím si toho, co máme, ale k čemu je, když spolu rodina nikam nejede, neodfoukne starosti a nenahromadí aspoň nějaké pěkné zážitky? O to jde přece v životě taky. Jenže Karel to vidí jinak a já se teď nemám komu svěřit. Tak to píšu sem. Možná to někomu připadá banální. Jenže já sedím u té mapy a říkám si, že tohle je navždy ztracený čas. Děti to brzy přestane zajímat a já zůstanu sama s řečmi, že se to nedalo zaplatit.
„Možná jsem rozmazlená, jak Karel říká, ale za to moře a pláž jednou do roka bych dala cokoli.“
