Mitsuko: první Japonka žijící v Čechách byla rakouská hraběnka z Poběžovic

Bylo jí jednatřicet, když se Mitsuko Coudenhove-Kalergi ocitla sama se sedmi dětmi v cizí zemi. V noci náhle zemřel její manžel, hrabě Heinrich Coudenhove-Kalergi. Ještě večer mu podala šálek čaje – tak, jak to dělávala po japonském způsobu, vkleče a s hlubokou úklonou.

Teď stála v černých šatech u jeho lože a její drobná ramena se otřásala tichým pláčem. V témže okamžiku se v cizokrajném zámku na západě Čech z exotické hraběnky stala zdrcená vdova. Zoufalství, které ji zachvátilo, však brzy vystřídalo odhodlání.

„Po celý svůj život jsem se snažila být dobrou Japonkou a zrovna tak jsem usilovala i o to, abych byla dobrou Rakušankou, neboť Rakousko je vlastí mého manžela a mých dětí a stalo se i mou druhou vlastí,“ napsala si kdysi Mitsuko do deníku. Teď cítila, že musí dostát svému slibu – kvůli svým dětem, kvůli manželovi, který už tu nebyl, i kvůli sobě samé.

Osmnáctiletá Mitsuko Aojama poprvé zahlédla hraběte Heinricha v rodném Tokiu koncem roku 1891. Byla dcerou konzervativního obchodníka se starožitnostmi v rušné čtvrti Šindžuku. On byl o patnáct let starší rakousko-uherský diplomat, který v Japonsku zastupoval svou říši.

Sněhobílý prachový pudr na Mitsučině tváři kontrastoval s tmavým stínem jejích očí – pro cizince byla zjevením, křehkou panenkou z Orientu. Heinrich při jedné z návštěv obchodu obdivoval japonské dřevořezy a Mitsuko mu podle tradice obřadně nalévala čaj. Její jemné ruce se chvěly nervozitou, když se před vysokým Evropanem ukláněla.

Hrabě ze zdvořilosti povstal pokaždé, když jí hrozil pád na kolena. Mitsuko v deníku s humorem poznamenala, že si tehdy myslela, že cizinci prostě nesedí pohodlně nebo jej tlačí boty. Ve skutečnosti ji tím získával – svou pozorností, úctou a šarmem.

Stačilo pár týdnů a diplomat se do mladé dívky zamiloval. Láska vzplála i v jejím srdci. Přesto jejich vztah zůstal dlouho tajemstvím. Mitsuko Aojama byla neurozená, a navíc zasnoubená s jiným mužem. Heinrich – navzdory svému postavení hraběte – byl v jejích očích cizincem z dalekého západu.

„Šuškalo se dokonce o tom, že souhlas nevěstina otce získal Heinrich zaplacením jeho dluhů,“ zmiňovalo se v dobových záznamech. Ať už to bylo jakkoli, hrabě věděl, že získat Mitsuko nebude jednoduché.

Cítil však, že potkal ženu svého života. Jednoho chladného rána se jeho kůň na ulici splašil a shodil jezdce na zem. Heinrich upadl přímo před Mitsučiným domem. Dívka k němu přiběhla a polekala se, že je zraněný. On se místo bolestí soustředil jen na její ustaranou tvář – snědou, s jemnými rysy a temnýma očima.

Když se Heinrich vzpamatoval, okamžitě se rozhodl jednat. Požádal Mitsučina otce o dceru. Byl však odmítnut: jak by mohla Japonka ze středostavovské rodiny žít po boku evropského šlechtice? Mladý pár se nevzdal. Heinrich se obrátil na nejvyšší místa. Zamilované dopisy a tajné schůzky nemohly trvat věčně – hrozilo, že Mitsuko provdají za jiného muže.

Hrabě proto požádal o povolení k sňatku jak rakousko-uherské, tak japonské úřady. Povolily mu to nakonec obě ministerstva zahraničí – a dokonce i sám papež v Římě dal požehnání. Dne 16. března 1892 se v tokijské katedrále stala Mitsuko hraběnkou Coudenhove-Kalergi. Odpoledne téhož dne ještě přijala před církevním obřadem křest – pokřtil ji tokijský katolický biskup a Mitsuko přijala jméno Marie Tekla.

Jejich svatba vypadala jako živý sen. Heinrich stál vedle své drobné nevěsty v uniformě s lesklými knoflíky a odznaky svého stavu. Mitsuko – teprve osmnáctiletá – měla oblečené nádherné kimono zdobené vyšívanými jeřáby. Na oficiální svatební fotografii hledí vážně do objektivu.

Byla jednou z prvních Japonek v historii, která si vzala Evropana. Mladá hraběnka stála na prahu neznámého světa. Po boku novomanžela brzy opustila rodné Japonsko. První čtyři roky manželství prožila Mitsuko s Heinrichem ještě v Tokiu. V roce 1893 porodila syna Johannese (doma mu říkali Hansi) a o rok později druhého syna Richarda.

Heinrich byl štěstím bez sebe – měl dva dědice a krásnou ženu, která se kvůli němu dokázala postavit všem společenským konvencím. Život v Japonsku jim vyhovoval. Hrabě Heinrich ovládal bezpočet jazyků a sloužil v řadě zemí různých světadílů. Osudovou misí se ukázala být jeho služba v Japonsku.

Dokonce prý zpočátku vůbec neplánoval návrat do Evropy a vážně uvažoval, že se v Japonsku usadí natrvalo. Osud však rozhodl jinak – když Heinrichovi zemřel v Evropě otec, stalo se něco nečekaného. Zjistilo se, že starý hrabě odkázal rodové panství v Čechách nikoli Heinrichovi, ale „nejstaršímu synovi jeho nejstaršího syna“. Dědicem zámku Poběžovice se tedy stal malý Hansi, Heinrichův prvorozený.

Hrabě Coudenhove-Kalergi náhle nemohl uniknout své šlechtické povinnosti – vzdát se života na Dálném východě a vrátit se domů, aby spravoval majetek, než Hans dospěje. Roku 1896 opustil hrabě spolu se svou ženou a dvěma dětmi Japonsko. Mitsuko v srdci cítila stesk, ale následovala manžela do Evropy s pokorou i zvědavostí.

Jako hraběnka Coudenhove-Kalergi měla po příjezdu dokonce audienci u japonské císařovny Eišó, která ji vybídla: „I v cizině nezapomeň být hrdá na to, že jsi Japonka“. Mitsuko tu radu nosila v srdci celý život.

Po dlouhé cestě vlakem dorazili manželé s dětmi až do západních Čech, na venkovské sídlo Coudenhove-Kalergiů. Zámek Poběžovice (tehdy se mu říkalo Ronšperk) Mitsuko ohromil – stará stavba s věží a rozlehlým parkem byla obklopena hlubokými lesy.

Dívka z Tokia se ocitla v krajině ticha a chladu. Mladá hraběnka si oblékla evropské šaty a učesala své černé vlasy podle tehdejší módy, ale pod tím vším zůstávala duší Japonkou. Do Čech si přivezla kromě své sbírky knih také některé japonské zvyky – v komnatách si zařídila koutek na pití čaje a svoje ložnice provoněla vůní exotických vonných tyčinek.

Místní služebnictvo na ni hledělo s úžasem. Většina obyvatel Poběžovic nikdy nespatřila asijskou ženu. Mitsuko v šerých zámeckých chodbách působila jako zjevení – drobná postava v hedvábném kimonu, která se klaní na pozdrav místo podání ruky. Když na ni při první hostině upíraly zraky celé rodiny, cítila nervózní třas svých rukou jako tenkrát, když poprvé sloužila Heinrichovi čaj. Hrabě ale stál po jejím boku a držel ji za ruku. Oporu v něm cítila na každém kroku.

Ve snaze zapadnout do nové vlasti se Mitsuko brzy začala vzdělávat. „Přestoupila na katolickou víru, začala neúnavně studovat francouzštinu, němčinu, matematiku, zeměpis i historii,“ psalo se v dobových záznamech. Ovládla základy společenské němčiny a francouzštiny natolik, aby mohla konverzovat s hosty svého manžela. Brzy se stala ozdobou plesů i ve Vídni.

Na císařském dvoře v bálech překvapovala svou laskavou zdvořilostí a především půvabem – drobnou křehkou krásou žen z Dálného východu. Ve volných chvílích však ráda utíkala od lidí do přírody. Heinrich nechal opravit lovecký zámeček Diana a zejména starý klášter v Pivoni pod Českým lesem, aby tam mohla rodina trávit léto.

Mitsuko tam malovala akvarely a při pohledu na zalesněné kopce se jí prý zastesklo po domově. Několikrát do roka psala dlouhé dopisy svým rodičům do Tokia. „Mladá japonská vdova zůstala sama s dětmi v neznámé středoevropské zemi a nikdy už se do Japonska nedostala,“ poznamenal později kronikář poběžovického zámku. Mitsuko to však tehdy ještě netušila. Po boku Heinricha se cítila šťastná. Porodila na zámku postupně dalších pět dětí – celkem tedy měla sedm potomků a její život se zdál naplněný láskou.

V roce 1906 však idylický život hraběcí rodiny v Čechách náhle skončil. Heinrich Coudenhove-Kalergi nečekaně zemřel, pravděpodobně na masivní srdeční infarkt, ve věku pouhých 47 let.

Když se objevili příbuzní jejího muže, kteří přijeli na pohřeb, slyšela, jak si cosi šeptem povídají. Brzy pochopila, oč jde: závěť hraběte Heinricha zněla jasně – veškerý rodinný majetek má zdědit jeho manželka Mitsuko. Jenže to se některým členům aristokratického rodu nelíbilo. „Dát coudenhoveovský majetek asijské ženě nepřipadá v úvahu!“ ohrazovali se podle pamětníků hraběcí bratři.

Mladá vdova jim musela čelit. Jindy plachá a zdvořilá Mitsuko tentokrát vystoupila rázně: nenechá si přece vzít dědictví, které patří jejím dětem! Čekal ji zdlouhavý a vyčerpávající soudní spor. K údivu okolí se Mitsuko z té křehké smuteční postavy proměnila ve lvici bránící svá mláďata. V pěti jazycích napsala prosby o pomoc a intervence vlivným známým z Vídně.

Současně se vrhla do intenzivního studia rakouského práva, aby dokázala před soudem argumentovat. „Pokud jde o ochranu mých dětí, budu bojovat, i kdybych měla jít proti celému světu!“ prohlásila odhodlaně podle rodinné kroniky Coudenhove-Kalergiů. A svůj slib dodržela. Po měsících plných stresu a výslechů soud uznal poslední vůli zesnulého hraběte a Mitsuko přiřkl spravování veškerého poběžovického panství.

Z hraběnky Coudenhove-Kalergi se stala paní na Poběžovicích. Bylo to poprvé v historii, kdy zámek v Čechách spravovala žena z Dálného východu. Mitsuko však neměla čas nad tím uvažovat. Čekala ji práce od rána do noci: dohlížet na hospodářství, jednat s nájemci, plánovat výnosy lesů i polností.

Malování akvarelů i dlouhé procházky lesem musely stranou, najednou šlo o přežití celého rodu. Nejstarší syn Hans měl teprve 13 let, nejmladšímu Karlovi byly pouhé tři roky. Mitsuko cítila, že klidné dětství jejích potomků se skončilo. Nechtěla však dopustit, aby se na ně někdy pohlíželo spatra jako na „napůl cizince“.

Přesunula celou rodinu raději do Vídně, blíž centru dění. Děti poslala studovat do nejlepších internátních škol v Rakousku – syny Hanse a Richarda zapsala do prestižního vídeňského Theresiana, dcerám zajistila vychování v dívčím penzionátě řádu Mary Ward. Na poběžovickém zámku pak Mitsuko pobývala jen občas, spíš dohlížela z povzdálí. Po smrti manžela se v ní cosi zlomilo.

Z citlivé a trpělivé ženy, která dříve s úsměvem tišila každou rodinnou svízel, se stala přísná a neústupná paní. Richard na matku vzpomínal, že „jako hlavy rodiny se jí báli všichni – jak zaměstnanci, úředníci a služebnictvo na panství, tak i její děti, které nakonec poslala do internátních škol v Rakousku“.

Mitsuko jako by kolem sebe vystavěla hradbu chladu. Svým sedmi dětem projevovala lásku spíš činy – pečovala o jejich vzdělání, majetkové zajištění a budoucnost – než cituplnými objetími. Pod tvrdou slupkou však skrývala bolavou duši. Zůstala v Evropě bez jediné blízké osoby ze své rodné země, obklopená lidmi, kteří jí ani po letech úplně nerozuměli.

Když vypukla první světová válka, přišla Mitsuko o další kus srdce. Její dva starší synové museli narukovat do armády habsburské monarchie. V uniformách c. k. pěchoty odjeli na frontu. Mitsuko se tvářila statečně, ale noc co noc se potají modlila za jejich návrat.

Rodina Aojamových za války velmi sešla a oba Mitsučini rodiče postupně zemřeli, aniž by dceru ještě spatřili. Hraběnka se upínala k praktické pomoci druhým, aby unikla trudným myšlenkám. Opustila v roce 1915 Víděň a usadila se na svém oblíbeném zámečku v Pivoni. V tamním opuštěném klášteře zřídila provizorní válečný lazaret.

Japonská hraběnka se sedmi dětmi, jazykovou bariérou a steskem po domově tak musela převzít náročnou správu celého panství. S další ránou osudu – první světovou válkou – zřídila v nedaleké Pivoni vojenský lazaret. Starala se o desítky zraněných vojáků. Když na podzim 1918 válka skončila, Mitsuko seděla vyčerpaná u lůžka posledního pacienta a v duchu děkovala Bohu, že její synové přežili. Netušila, že jedny těžké časy právě skončily a další, možná ještě těžší, na ni čekají.

Po válce se stará Rakousko-uherská monarchie zhroutila a na mapě vzniklo nové Československo. Mitsuko Coudenhove-Kalergi najednou byla „cizinka“ ve své adoptivní zemi. Rodině byl zámek Poběžovice oficiálně potvrzen jako majetek, ale hraběnka vycítila, že nadchází doba nejistoty. V roce 1922 proto předala správu panství definitivně svému nejstaršímu synovi Hansovi.

S úlevou opustila venkov a vrátila se do rakouského Mödlingu u Vídně, do vilky, kterou si tam pořídila ještě s Heinrichem. Na sklonku života zůstala Mitsuko téměř sama. Její synové i většina dcer se odstěhovali nebo oženili a vdaly – neshody z dob přísné výchovy ochladily vztahy s matkou. Jediná, kdo s ní zůstal žít, byla její dcera Olga.

Nejmladší z děvčat byla celý život neprovdaná a cítila k matce hlubokou empatii. Olga věděla, že Mitsuko tajně trpí samotou a rozpolcením mezi dvěma světy. Viděla to, co možná ostatní ne: že matka celý život obětovala blaho svých dětí na úkor vlastního citu.

Okolí vnímalo Mitsuko jako hrdou aristokratku asijského původu, která se uzavřela před světem. Japonští velvyslanci ve Vídni ji občas navštěvovali a přinášeli jí drobné pozornosti z Tokia, třeba čajové lístky nebo kimono s přírodním motivem.

Mitsuko se na ty návštěvy těšila; s hosty hovořila plynně japonsky a v koutcích očí se jí občas zaleskla slza. Už věděla, že svůj rodný kraj nikdy nespatří. Do Japonska se Mitsuko již nikdy nevrátila. Když vypukla druhá světová válka, zůstávala stranou ve svém ústraní. Její kdysi bouřlivý život se uzavíral.

Dne 27. srpna 1941 Mitsuko Coudenhove-Kalergi naposledy vydechla. Zemřela v Mödlingu nedaleko Vídně ve věku 67 let, pravděpodobně následkem mozkové mrtvice. Pohřbili ji na hřbitově v Hietzingu na okraji Vídně.

Její jméno brzy upadlo v zapomnění – alespoň v Evropě. V Čechách její syn Hans po válce přišel o poběžovické panství, které mu československý stát jakožto Němci zabavil v roce 1945. Zámek začal chátrat a rodinné památky po Mitsuko skončily zabalené v depozitáři. Země, která se Mitsuko stala druhým domovem, na ni téměř zapomněla.

V Japonsku se ale v průběhu let stala legendou. Časem tam o ní vznikly dvě televizní série, divadelní hra, dokonce i manga komiks a muzikál. Japonci v ní vidí symbol odvážné ženy, která se dokázala vymanit z konvencí své éry a následovala hlas srdce do neznáma.

Z jejího manželství s Heinrichem totiž vzešel muž, který stál u zrodu myšlenky sjednocené Evropy. Syn Richard Coudenhove-Kalergi v roce 1923 založil Panevropskou unii, která usilovala o mír v Evropě – předchůdce dnešní Evropské unie. Byl to právě Richard, kdo navrhl Beethovenovu Ódu na radost za evropskou hymnu. „Skutečně se jí později stala,“ připomínají historici. Tichá japonská hraběnka tedy nepřivezla do Čech jen exotickou krásu a zdvořilost Orientu, ale i dítě, které svými vizemi ovlivnilo moderní evropské dějiny.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Micuko_Aojama

https://vltava.rozhlas.cz/micu-aneb-po-stopach-prvni-trvale-zijici-japonky-v-cechach-9296315

https://vltava.rozhlas.cz/pameti-hrabenky-micu-coudenhove-kalergi-8265699

https://plzen.rozhlas.cz/zamecky-park-v-pobezovicich-ma-novou-chloubu-hrabenku-mitsuko-pripomina-japonska-6734777

https://www.muzivcesku.cz/jedna-z-prvnich-japonek-v-evrope-se-usidlila-v-pobezovicich-krasna-micuko-se-misto-gejsi-stala-hrabenkou/

https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-mitsuko-japonka-z-pobezovic-matka-moderni-evropy-40160383

https://www.idnes.cz/kultura/literatura/vlasta-cihakova-noshiro-mitsuko.A150130_135348_literatura_vha

https://www.regionchodsko.cz/vyletni-tipy/po_stopach_hrabenky_mitsuko

https://www.zamek-horsovskytyn.cz/cs/tipy-na-vylet/9093-po-stopach-hrabenky-mitsuko

https://svitavsky.denik.cz/ctenar-reporter/neobycejny-pribeh-mitsuko-v-cechach-japonska-hrabenka-byla-tajemna-a-krasna-2022.html

https://domazlicky.denik.cz/ctenar-reporter/japonka-na-zamku-ronsperk-aneb-trikrat-hrabenka-micuko-20191022.html