Článek
Po rozvodu jsem si přísahala, že už do žádného soužití nejdu. Dlouhá léta jsem žila v nepříjemném manželství, odkud bylo vysvobození tak vyčerpávající, že jsem se dušovala: „Nikdy žádný další muž pod mou střechu nevstoupí!“ Mám totiž dvě dospělé děti, vlastní byt, který si po té dřině horko těžko splácím, a poměrně úspěšný kadeřnický salon v Brně, který mi konečně vydělává tolik, abych mohla i trochu cestovat. Říkala jsem si: co by mi ještě chybělo?
A pak jsem potkala Matěje, což je čistá ironie osudu. Přišel mi opravit kadeřnické umyvadlo a já ho nejdřív brala jako šikovného řemeslníka. Jenže když se několikrát otočil, aby mi pomohl s nastavením nového bojleru, všimla jsem si, jak je sympatický, pohotový a má v očích to mladické nadšení, co mě kdysi tak rozpalovalo. Došlo mi, že se mi líbí, a nebyla jsem schopná to popřít. Flirtovali jsme a já se nechala unášet tím pocitem, který jsem snad dvacet let nezažila. Pár týdnů se nic nedělo, jen mě sem tam navštívil, aby „zkontroloval, zda vše funguje“. Rozuměj: chtěl mě vidět.
Jednoho večera jsme skončili na večeři a odtud už jen krátká cesta k první společné noci. Pořád jsem si připadala jako v transu. Ale druhý den, když jsem zjistila, že je o dvacet let mladší, mě zamrazilo a chtěla jsem to všechno utnout. Říkala jsem si: „Tohle nemůže nikam vést. Co na mě vůbec vidí?“ Jenže Matěj mě znovu získal svými komplimenty, jeho tělo je k nakousnutí, a v posteli… radši nebudu popisovat. Jednoduše řečeno, nikdy jsem nezažila podobnou divokost a pozornost.
„Jenže jak se na to bude tvářit okolí?“ napadlo mě brzy. Velmi rychle jsem pocítila, že mě za to mnozí odsuzují. Kamarádky mezi sebou šuškaly: „Zbláznila se, aby lítala za zajíčkem?“ a děti se tvářily rozpačitě. Ještě víc mě zranily reakce různých známých, kteří měli potřebu mi říct, že je to nevhodné. Jenže já jsem nepoznala nikoho, s kým bych se cítila tak plná energie. Proč bych měla kvůli čísílku v občance tohle štěstí odmítat?
Hlavou se mi přesto honí stovky pochyb. „Co když mě jednou nechá pro nějakou dvacítku?“ anebo „Co když se rozhodne, že chce rodinu, a já už na to nemám sílu?“ Jenže přesto se toho nemůžu vzdát. Jsem roky po rozvodu, vyléčila jsem si bolavá místa, nevstoupila jsem do vážného vztahu, takže tohle mi přijde jako zákusek, který jsem tak dlouho odkládala. Matěj mi přináší chuť do života, znovu ve mně probudil touhu a ženskou sebedůvěru. Okolí si špitá a já se někdy cítím jako vyděděnec, protože oni mají v hlavě předsudky: žena mého věku s dvacetiletým rozdílem.
„Nechci se vdávat znovu, nechci se stěhovat k němu, nic takového. Jen si užívám, že máme úžasné večery plné vášně, a že zase cítím v žilách oheň,“ vyprávím kamarádkám a vidím, že někomu svítí v očích závist, jinému odpor. Ale je to můj život. Je svobodné rozhodnutí obou stran, že spolu trávíme čas. Matěj říká, že se nechce vázat na roky, ale pro něj je to taky skvělé. Tak proč by mělo být něco špatně?
Ano, někdy se trápím tím, že lidi kritizují. Ale došla jsem k závěru, že někteří vždycky najdou důvod, aby ukázali prstem. „Snad bych se neměla vzdát té radosti jen proto, že jim to připadá skandální,“ říkám si. Jen si přeju, aby mě okolí přestalo věčně soudit a nechalo mě žít ve svém štěstí, i kdyby mělo trvat jen pár měsíců. Po letech marnosti jsem konečně našla pocit, že můj život ještě není u konce, a že můžu milovat, i když mi je skoro šedesát.
