Článek
Tenhle pocit se mě držel i minulé úterý. Potřebovala jsem koupit nový počítač. Ne jeden. Deset. Pro malou neziskovku, který jsem po odchodu do důchodu založila s kamarádkami. Učíme ostatní seniory digitální gramotnosti. Získaly jsme na to grant a já jsem měla za úkol vybrat to nejlepší vybavení.
Vešla jsem do velkého, nablýskaného obchodu s elektronikou. Všude hrála hlasitá hudba, blikala světla a kolem pobíhali mladí lidé. Cítila jsem se tam trochu nepatřičně. Postavila jsem se k regálu s výkonnými počítači a trpělivě čekala, až si mě nějaký prodavač všimne. Nevšiml. Místo toho se věnoval mladému páru, který si vybíral herní sluchátka. Chápu, provize z deseti počítačů je asi menší než z jedněch sluchátek.
Když konečně obsloužil všechny v mém okolí, odchytila jsem ho. „Dobrý den, mohla bych vás poprosit o radu?“
Mladík, mohl mít tak pětadvacet, se na mě podíval s profesionálním, ale naprosto prázdným úsměvem. „Jistě,“ řekl a já jsem viděla, jak mě jeho pohled skenuje od hlavy k patě. Šedivé vlasy, pohodlné boty, praktická bunda. Jasná diagnóza: babička.
Ukázala jsem na konkrétní model. „Zajímaly by mě parametry tohoto počítače. Potřebuju rychlý procesor a velkou operační paměť pro grafické programy.“
Jeho úsměv se změnil v blahosklonný. „Mami,“ začal a to oslovení mě bodlo jako jehla. „Pojďte, ukážu vám něco jednoduššího. Máme tady skvělé počítače pro seniory, s velkými písmenky. Tohle by pro vás bylo moc složité.“
Chtěla jsem mu to všechno říct. Říct, mu že jsem s počítači pracovala dřív, než se jeho máma narodila. Chtěla jsem se bránit, argumentovat, ponížit ho svými znalostmi. Ale věděla jsem, že by to bylo zbytečné. Jen bych potvrdila jeho představu o hysterické staré paní. A já jsem se odmítla snížit na jeho úroveň. V hlavě se mi zrodil jiný, mnohem lepší plán. Tichý a elegantní.
Nasadila jsem mírný, trochu bezradný úsměv. Přesně takový, jaký očekával.
„Máte pravdu,“ řekla jsem a v mém hlase nebyla ani stopa po ironii. „Asi tomu opravdu nerozumím. Děkuji vám za váš čas.“
Otočila jsem se a pomalu odcházela. Viděla jsem v odrazu ve skle, jak se samolibě usmál a vrátil se ke svému telefonu. Měl splněno. Zbavil se otravné důchodkyně.
Ale já jsem neodešla z obchodu. Došla jsem přímo k informacím a požádala o rozhovor s vedoucím prodejny. Za chvíli přišel. Byl to muž zhruba v mém věku, s inteligentníma očima.
Představila jsem se. „Dobrý den, jmenuji se Helena Novotná.“ Potřásli jsme si rukou. „Přišla jsem si k vám dnes vybrat vybavení pro náš neziskový spolek. Učíme seniory práci na počítači a digitální gramotnosti. Získali jsme na to grant v hodnotě půl milionu korun.“
Vedoucímu se zaleskly oči. Tohle byla zajímavá informace. Váš kolega, pan Marek, mě ale bohužel ujistil, že tato technika je pro mě a pro moji cílovou skupinu, tedy pro seniory, ‚příliš složitá‘. Zřejmě tedy nemáte o naši zakázku zájem.“
„Půjdu se tedy zeptat ke konkurenci, jestli oni budou mít pro potřeby seniorů větší pochopení. Na shledanou.“
Otočila jsem se a bez ohlédnutí odcházela z obchodu. Slyšela jsem za sebou, jak vedoucí zvýšeným hlasem volá: „Marku, okamžitě do mé kanceláře!“
Když stárnete, svět se vás často snaží přesvědčit, že už jste mimo hru. Chce, abyste byli neviditelní a vděční za každou radu. Ale vaše hodnota se s věkem neztrácí. Naopak.
