Článek
Jsem Michal a bydlím v Olomouci. Už léta se mi daří vést spokojený život s rodinou, prací a koníčky. Dokud se mi minulý měsíc neozval někdo, o kom jsem si myslel, že se mnou zcela přerušil veškeré vazby. Máma. Jana, alkoholička, která v mém raném dětství vypila všechno, co jí přišlo pod ruku, a která pro mě byla zdrojem strachu i vzteku. Místo toho, aby byla rodičem, tahala se domů každý večer jako hromádka neštěstí, křičela, rozbíjela sklenice, a jindy mě nechávala i několik hodin hladového, dokud se neprobrala z alkoholického otupění.
Býval jsem kluk, co se bál svěřit spolužákům, že mu máma nevychystala svačinu, protože ještě spala opilá na gauči. Pokaždé, když se táta Karel snažil něco podniknout, Jana si vymyslela nějakou výmluvu, proč to není potřeba, nebo mu spustila scénu, až skončil se staženým ocasem, jen aby udržel klid. „Tvoje matka toho má moc, buď na ni hodnej,“ opakoval mi, jako bych mohl napravit to, co bylo mnohem horší než obyčejné vyčerpání. Nechápal jsem, proč ji rovnou neodvede na léčení. Proč mě nevzal a neodešli jsme spolu někam, kde bychom nemuseli každý večer poslouchat hysterické nadávky a dívat se, jak se potácí z kuchyně do ložnice.
V patnácti jsem se díky studiu na střední s internátem dokázal odstřihnout. O víkendech jsem už radši ani nejezdil domů. Otec mě přemlouval k návštěvám, jenže představa zápachu alkoholu a matky, jež se mi vysmívá, vyvolávala ve mně odpor. Cítil jsem i vinu, že ji tak opouštím, ale zároveň jsem věděl, že pro vlastní duševní zdraví musím pryč.
Vystudoval jsem, našel si práci, založil rodinu. S otcem jsem byl v chladně zdvořilém kontaktu, jen párkrát do roka. Mámu jsem chtěl vymazat z paměti jako nějaký zlý sen. Na terapii jsem se učil, že odpustit mohu, ale nemusím znovu vpouštět do života člověka, který všechno rozbíjel. Manželka mi byla oporou, když se mi vracely noční můry. A léta plynula.
Pak se to stalo. Jana mě vystopovala přes sociální sítě. Napsala mi zprávu, kde se hned omlouvala za všechno, co jsem kvůli ní prožil. „Prosím, setkej se se mnou, potřebuju ti vysvětlit, jak jsem sklouzla k pití,“ stálo tam. Prý je už dva roky střízlivá a chodí na skupinová sezení. Chtěla by najít cestu ke smíření. Poprosila mě, ať jí dám jedinou šanci. Díval jsem se na ten text a cítil, jak se mi svírá žaludek. V hlavě se mi honily vzpomínky, které bolí i po mnoha letech. Její řev, urážky, potácivé pády, ohrožování nožem, když jsem se pokusil jí vzít láhev.
Nemám ponětí, jestli jsem schopný jí někdy důvěřovat. Netuším, zda se dokáže změnit někdo, kdo mi jako dítěti napáchal v hlavě tolik škod. Zlobím se i na sebe, že váhám nad možností jí odpustit. Být jí navždy lhostejný by bylo jednodušší. Jenže v koutku duše mi něco napovídá, že nikdy nebudu mít klid, pokud nenechám zaznít i její verzi. Třeba potřebuju slyšet pravdu, byť by byla pro mě jakkoli odporná.
Jsem ve vzduchoprázdnu. Část mě ji chce poslat do háje a říct si: „Nechci ti naslouchat, promarnila jsi všechny příležitosti, když jsem tě prosil, abys byla střízlivá aspoň na moje narozeniny.“ Druhá část mi naznačuje, že by to mohlo být malé zadostiučinění. Vidět, jak se z člověka, co mi tolik ublížil, stal pokorný a zkroušený vrak. Zjistit, jestli aspoň na sklonku života čelí té bolesti, kterou do mě kdysi vrážela. Otázka je, zda to stačí pro moje osobní vykoupení.
Zatím jsem neodepsal. Přesto tam někde visí šance, že se jednou sejdu s matkou, která chlastem zničila moji důvěru v rodičovskou lásku. Možná to odmítnu. Nebo možná najdu sílu vyslechnout ji. Kdo ví, jak se rozhodnu. Každopádně i tohle váhání ve mně vyvolává vlnu potlačených vzpomínek. A já se snažím zjistit, jestli se dá něco takového vůbec překonat.
