Článek
Jmenuju se Andrea a je mi čtyřicet dva let. S manželem Filipem máme dvě děti, dceru Michalu a syna Lukáše. Oba už jsou ve škole, chodí na první stupeň. Máme se docela fajn, ale ve vzduchu mi straší napětí, které přichází z jediné strany – od mé matky Marcely.
Když jsem se měla vdávat, bylo mi jasné, že máma nebude jásat. S tátou se totiž rozvedla brzy po mém narození a já ji vlastně nikdy neviděla šťastně usměvavou. Ze svého rozvodu vinila každého v okolí, jen ne sebe. Tehdy jsem to nechápala, brala jsem to tak, že má prostě těžký život.
Když jsem jí s radostí sdělila, že čekám první dítě, místo gratulace řekla: „No fajn, ale ať víš, že já ti nic hlídat nebudu. Už jsem se starala o tebe, a to mi stačí.“ Úplně mě tehdy zarazila, protože mě vychovávala sama, a přitom neustále tvrdila, jak nás spojuje silné pouto, k otci že prý ani nemám chodit. Myslela jsem, že se aspoň trochu těší na roli babičky. Jenže se tvářila ledově klidně a suše pokračovala, že si chce ještě něco užít, než bude stará a nemocná.
Nechala jsem to být, myslela jsem si, že po narození malé třeba změní názor. Nestalo se. Na Michalu se přijela podívat, až když jí byl měsíc. „Neměla jsem dřív čas,“ řekla jen, vtiskla mi obálku s penězi a zmizela. Copak dítě vychovám z obálky? Kdyby aspoň projevila trochu starosti nebo pomohla v začátcích, ale ona se jen tvářila, jako když je to čistě moje věc.
Druhé dítě, Lukáš, se narodil o dva roky později, a to už jsem tušila, že matka to zas nevezme vesele. Taky že ne. Když jsme jí to oznámili, jen odsekla: „To jste si toho na sebe naložili dost. Tak si to užijte, já jsem si svoje s tebou odkroutila.“
Naštěstí se na nás usmálo štěstí v podobě tchána a tchyně. Ti byli z obou vnoučat nadšení a stáli o kontakt, hlídali je, brali na výlety. Michala i Lukáš k nim chodí doteď moc rádi. Zato moja matka se vnoučatům v podstatě vyhýbala. Sem tam jsme se potkali na rodinné oslavě, když jsem ji zkusila pozvat, ale nedělala žádné společné aktivity s dětmi.
Jenže teď, po letech, se situace otočila. Matčin dlouholetý přítel, s nímž bydlela, zemřel. A ona se vrátila do svého starého bytu, cítila se osamělá a najednou pochopila, že děti už vyrostly. „Ale vždyť mám vnoučata, co kdybych si je vzala na víkend?“ vyhrkla do telefonu a já se upřímně zaradovala, že se cosi hnulo. Jenže když jsem to oznámila Michale a Lukášovi, reagovali chladně: „Aha, babička? Vždyť nás vlastně ani nezná. Nechceme tam.“
Když jsem to matce opatrně vysvětlila, vybuchla: „Tak ty je proti mně popouzíš, proto se nechtějí vidět! Snad jako babička mám právo si je vzít!“ Prý jsem já ta, co jim určitě nalhala, že na ně nemá čas. No a neměla, to je skutečnost. Nějak nechce slyšet, že první roky jim dala najevo naprostý nezájem.
Když se děti narodily, mohla budovat vztah a já bych si to přála. Místo toho nasadila odmítavý postoj. A děti to vnímají. Teď je jim devět a jedenáct, a ví, kde jsou jejich prarodiče, kteří se o ně zajímali odjakživa. Co s tím mám teď dělat? Ráda bych matce pomohla, aby si k dětem našla cestu, jenže oni nemají chuť ji poznávat. Nemůžu je přece donutit, aby babičku najednou milovali.
Matka mě samozřejmě obviňuje a je naštvaná na celý svět. „Nikdo tu nezůstane navěky, jednou budete litovat, že jste mě odstrčili!“ vmetla mi nedávno do obličeje. Tohle ale není věc, která by se dala napravit jedním setkáním. Je mi to líto, ale taky si myslím, že je pozdě. Děti její nepřítomnost let pochopily jako nezájem, a tak s ní prostě nechce nikdo z nich ztrácet čas.
