Článek
Bývaly doby, kdy jsem věřila, že si se starší sestrou Sabinou vybudujeme aspoň trochu pevnější vztah. Jenže i v dospělosti se stále potýkám s jejím pohrdavým pohledem. Obě jsme vyrostly na vesnici nedaleko Kolína, jenže jsme se odjakživa lišily ve všem, co vás napadne – od stylu oblékání po životní plány.
Já se po maturitě vrhla na výtvarnou školu a teď pracuju jako keramička v malém ateliéru. Ráda tvořím rukama a nepotřebuju kolem sebe luxus. Sabina naopak vsadila na právnickou kariéru a za pár let se vyšplhala na vedoucí místo v jedné větší firmě. Rodiče byli na ni pyšní, ale nikdy mi nenaznačili, že já bych byla horší. Zato ona mi dává najevo, že se se mnou něco vymklo z kolejí.
Když se potkáme u našich, mám pokaždé zvláštní pocit. „To ještě jezdíš tím starým autem?“ pronese a povytáhne obočí, jako bych byla chudák. „Proč pořád ušmudlaná trička? Vždyť jsi žena, mohla bys chodit upravená,“ prohodí vždycky. Každá drobnost jí vadí – ať jde o můj účes, barvu hrnku na čaj nebo to, jak si sednu s nohama zkříženýma pod sebou.
Nedávno mě doopravdy namíchla. Přijela jsem k rodičům s novinkou, že jsem dostala zajímavou zakázku na sérii sošek pro jedno designové studio, a byla nadšená. Sabina mi skočila do řeči, začala rozhlašovat, že o ničem takovém by nikdo soudný neuvažoval, „vždyť co z toho, tak si něco patláš, to není normální práce na plný úvazek,“ a tvářila se, jako bych ani nepochopila, jak funguje svět. Naši mlčeli, nechali ji mluvit. Pak se sebrala a odešla, jakoby uražená mou radostí.
Připadá mi, že je vyloženě posedlá tím, aby ve všem vynikla. Kdykoli se dozví, že se mi něco povedlo, nasadí kyselý úšklebek. „Beztak nevyděláš ani na pořádnou dovolenou,“ pronesla, když jsem se pochlubila, že jedu s kamarádkou do Beskyd na túru. Jenže já se netoužím válet na exotické pláži. Mně stačí klidně chatka na stráni, ohýnek a píseň s kytarou pod hvězdami.
Nejhorší asi bylo, když mi jednou před všemi příbuznými na rodinné oslavě řekla, že „je na čase, abych konečně začala žít dospěle“. Přitom já si svůj život užívám, mám přítele, který je ochotný se mnou šlapat po horách i tábořit u rybníka. Pro Sabinu je to příliš obyčejné. Myslím, že by mi lépe odpovídalo slovo „ošuntělé“.
Naši mě vybízeli: „Zkus se s ní usmířit, máte přece jen jedna druhou.“ Ale já se vážně snažila pochopit, co ji nutí takhle jedovatě reagovat. Napíše mi třeba: „Víš, co se říká o lidech tvého ražení? Že se nikdy pořádně nepostaví na vlastní nohy.“ A když se ohradím, urazí se, že „když někdo nesnese pravdu, neměla bys mu ji říkat“. Po takových slovech přestávám mít sílu zkoušet se sblížit.
Letos jsem konečně udělala rázný krok: rozhodla jsem se vynechat velké rodinné setkání. „Chceš se scházet s někým, kdo tě vždycky poníží?“ ptala se mě kamarádka. Odpověděla jsem, že už ne. Možná musím sestru zkrátka vyřadit ze svého běžného života, aspoň na čas, a chránit své nervy. Netoužím se hádat, spíš chci klid. Ale trochu mě to bolí, je to přece krev mé krve. Jenže co dělat, když je člověk tak zahořklý a neumí nic jiného než srovnávat se a vyvyšovat?
