Článek
Tereza a Pavlína se kdysi sblížily na univerzitě a prožily spolu spoustu veselých chvil. Jenže poslední dobou se Pavlína změnila ve studnu neustálých výčitek a nářků, což Tereze bere chuť na setkávání.
„Známe se od prvního semestru, bydlily jsme spolu na koleji, smály jsme se stejným filmům a dokázaly jsme probdít noci debatami o životě,“ vzpomíná Tereza. „Ale teď mi připadá, že už to není ta holka, se kterou jsem sdílela všechny radosti.“
Pavlína odjakživa patřila k těm, kdo vidí ve všem možná rizika. Ale uměla se i radovat, když se věci podařily. Teď se však něco pokazilo. Tereza cítí, že se kamarádka pohltila do vlastního stínu. Není to jen obvyklá neveselá nálada. Je to nekončící řetězec stížností.
„Když jdeme na kávu, nestihnu ani polknout první doušek a slyším: ‚To je hrozné, že je tady tak draho.‘ Za pár minut si stěžuje na šéfa v práci, na sousedy, na rodinu. Odcházím unavená, jako by mi z mozku vysála energii.“
Tereza ještě nedávno věřila, že pro Pavlínu najde podporu nebo řešení. Chtěla jí doporučit terapeuta, kurz meditace nebo aspoň procházky v přírodě. Jenže Pavlína odmítá cokoliv. „Všechno je přece špatně, tak na co se snažit?“ tak nějak to vždycky vyzní.
„Přitom dřív jsme se dokázaly smát každé hlouposti,“ říká Tereza. „A teď jen sedíme, Pavlína vyjmenovává, co se jí ten den nepodařilo, jaké hrůzy se asi stanou, a já si připadám jako její hromosvod, který to musí vydržet.“
Tereza zkoušela kamarádku povzbudit, připomenout jí dobré věci, kterých dřív spolu dosáhly. Pavlína ale v každé větě hledá jen další důvod k neštěstí. „Nabídla jsem jí i brigádu v naší dílně,“ dodává Tereza, „jenže odpověď byla, že to stejně nemá smysl, určitě by jí to nevyšlo a ztratila by čas.“
Teď Tereza uvažuje, zda má s Pavlínou zůstat v pravidelném kontaktu. Cítí provinilost, nechce ji opustit v těžkém období, ale zároveň tuší, že situace se dlouhodobě nelepší. Co hůř, i Tereze už se pomalu vytrácí radost.
„Říkám si, jestli mám Pavlíně na rovinu sdělit, že ta neustálá negativita mě deptá. Bojím se, jak zareaguje. Třeba se urazí a naštve,“ popisuje Tereza. „Na druhou stranu, nechci lhát a hrát si na chápavou vrbu, která snese donekonečna proud stížností.“
Časem možná dojde na volbu – buď otevřeně přiznat, že takové přátelství Terezu vysiluje, nebo se naopak stáhnout. „Už se rozhoduju, že musím jednat. Nějak šetrně, ale zároveň neuhnout,“ uzavírá Tereza. „Myslím, že jsem udělala, co se dalo. Zbytek je na ní. Jen doufám, že to pochopí.“
