Článek
Ivana pochází z menšího města v jižních Čechách a provdala se za Petra po dvouleté známosti. Ještě před svatbou se těšila na společné bydlení v rodinném domku, který si Petr pronajal, aby měli soukromí a mohli si vše zařídit po svém. Když se Ivana do domu nastěhovala, vypadalo to na splněný sen. Všechno se zdálo růžové, dokud se do jejich života nezačala vměšovat Petrova matka Lucie, která žije jen pár ulic od nich.
„Netušila jsem, že někdo může být tak neomalený,“ stěžuje si Ivana. Na začátku se Lucie jevila jako vcelku vstřícná tchyně, která ráda pomůže a přinese polévku, když manželé nestíhají vařit. První signály, že s ní není něco v pořádku, se objevily, když Ivana jednou vešla do ložnice a našla Lucii, jak prohrabává zásuvky s prádlem. Tvářila se při tom sebevědomě, jako by jen hledala něco, co dávno ztratila. „Jen mě zajímalo, jak to tu máte uspořádané,“ pronesla nevzrušeně a bez omluvy odkráčela do kuchyně, kde ještě prohodila, že by Ivana mohla žehlit pečlivěji.
Ivana to chtěla řešit s Petrem, ale ten ji jen chlácholil, že matka je trochu svérázná. Když se to stalo podruhé, ignorovala to Ivana v naději, že Lucie snad pochopí, jak je to nevhodné. Omyl. Frekvence nevyžádaných návštěv stoupala a hranice slušnosti se propadaly stále hlouběji. Lucie přišla klidně v neděli brzy ráno s tím, že „jim zajde nakoupit čerstvé rohlíky, když Ivana stejně neumí upéct housky jako ona“ a pak se nechala slyšet, že se jí nelíbí barva prostěradla v ložnici. Ivana se snažila udržet dekorum, protože to přece byla Petrova matka. Jenže vnitřně se vzpírala pocitu, že se ocitla ve vlastním domě jen jako divák.
Když to došlo tak daleko, že Lucie rozrazila dveře koupelny, zatímco se Ivana převlékala, už to nevydržela a vybuchla. „Lucie, tohle je můj domov a nechci, abyste mi tu lezla, kam se vám zlíbí,“ vynadala jí. Tchyně se nafoukla a prohlásila, že „tady bydlí její syn, tak bude chodit, kdy chce“. To Ivanu dožralo natolik, že vyzvala Petra, aby zasáhl. Jenže on se bojí, že matce ublíží nebo ji rozzlobí, a donekonečna tvrdí, že není třeba nic hrotit.
Ivana ale cítí, že už to dál nezvládne. „Chodím domů s hrůzou, že tam na mě tchyně čeká a prošmejdí mi kabelku nebo vytáhne věci ze skříně,“ přiznává. Vrcholem bylo, když jednou otevřela lednici a zjistila, že Lucie všechno přeskládala, aby „udělala pořádek“. V tu chvíli Ivana měla sto chutí se rozplakat i vyběhnout ven a křičet. Ještě horší je, že tchyně nepřestává rýpat. Tvrdí, že Ivana má doma chaos, špatně pečuje o zahrádku a neumí vyprat Petrovy košile, které tudíž musejí občas skončit u matky. Toho Ivanu nejvíc zraňuje, protože se opravdu snaží starat se o domácnost co nejlépe, i když chodí do práce.
Občas ji napadne myšlenka na rozvod. S Petrem jsou jinak spokojení, jenže situace okolo tchyně je tak vyhrocená, že to ohrožuje i jejich vztah. „Nechci, aby to dopadlo tak, že se rozejdeme kvůli jedné panovačné ženě, která neumí přijmout, že syn má vlastní život,“ zdůrazňuje Ivana. Přesto ji každý další den, kdy tchyně může nepozvaně přijít, naplňuje zoufalstvím. Ráda by nastavila jasné hranice, ale neví, jak. Vysvětlovala Lucii, že jejich soukromí je pro ně důležité a že jí nic nebrání zavolat předem, než se rozhodne přijít. Jenže Lucie si z toho dělá legraci a dál si chodí po jejich domě, jako by to byl její vlastní majetek.
Ivana si připadá, že se pohybuje na hraně. Je znechucená, zoufalá a zároveň se cítí provinile, když vidí Petra, který se mezi nimi plácá jako ztracený kluk. Je to jeden z těch konfliktů, který nemá snadné řešení, protože tchyně nic nechce pochopit a Petrovi se do toho nechce zasahovat. „Jestli se to nezmění, vážně zvažuju, že odejdu. I když ho miluju, nedá se žít věčně ve strachu z vlastního bytu,“ uzavírá se sevřeným hrdlem.
