Článek
Hana sedí v malém obýváku svého bytu v jižních Čechách a nervózně hladí čistý ubrus na stole. Dřív si připadala jako nezastavitelná žena, která zvládne naprosto vše – postavila rodinný dům, vychovala dva syny a ještě se starala o zahrádku a velký sad. Jenže teď, i když se cítí vitální a soběstačná, její děti s ní jednají, jako by byla porcelánová figurka.
Kdysi jsem jim říkávala: „Chceš pomoci s penězi na nový byt? Jasně, jen řekni.“ A vždy ráda podala ruku. Ale teď se role obrátily. Ondřej s Radimem, oba kolem čtyřicítky, se předhánějí v tom, kdo matce víc „ulehčí život“. Hana si ovšem připadá, že ji spíš odsouvají. „Občas se u mě zastaví, ale hlavně proto, aby zkontrolovali, zda dýchám, jestli prý nepotřebuju schody předělat na bezbariérové, abych nespadla,“ líčí s ironickým úsměvem.
Před rokem začali kluci tajně probírat, jestli se Hana nemá přestěhovat blíž k nim do novostavby, kde je výtah. Ona přitom stíhá sama i sekat trávník kolem svého domku. Když chtějí velký nákup, stačí, aby jim řekla seznam. Jenže kluci místo toho přinášejí, co uznají za vhodné. „Mámo, rýže a maso jsou těžké, to tě nebude bavit vařit. Vezmi si radši instantní polívky.“ Při té představě Hana obrací oči v sloup. „Nevím, proč bych měla polykat cosi z pytlíku, když si klidně uklohním guláš a ještě si u toho pustím hudbu,“ vypráví.
Tohle se stupňovalo, až jednou při rodinném obědě Hana ztratila trpělivost. Synové jí rozkládali, že na jaře už bude na chalupě vše zařizovat jen Radimova manželka, aby se Hana neudřela. „Děti, já mám skoro osmdesát, ale ještě jsem neumřela!“ vyhrkla tehdy a radikálně se zvedla od stolu. Ondřej se zatvářil zaskočeně: „Ale my ti chceme ušetřit práci, mami.“ Radim se k němu přidal: „Tak to přece nedělej tak tragicky.“
Hana cítila horkost v obličeji. Víc než ruce se jí třásl hlas: „Uvědomujete si, že mi pořád něco přikazujete? Jsem vaše máma. Ne malé dítě. Když potřebuju pomoci, řeknu si.“ Krátce se nadechla a dodala: „Chovejte se ke mně slušně a respektujte, že mám svůj rozum. Třeba se mi vaše rady hodí – ale jen když o ně stojím.“ Mladší snacha se tvářila, jako by nechápala, co se právě stalo. Hana se sebrala a šla do kuchyně. Bylo ticho, jen slyšela, jak synové polohlasem špitají cosi mezi sebou.
Po tomhle incidentu měla Hana smíšené pocity. Možná si kluci řekli, že je nevděčná. Jenže ona nebyla nevděčná – jen se bála, že ji úplně vystrnadí z aktivního života. „Za deset let třeba opravdu potřebovat víc pomoci budu. Ale teď? Začínám mít dojem, že si dělají plány o mně beze mě.“
V noci pak sepisovala dopis, aby svým dětem vyložila, co cítí. „Nevím, jestli to někdy pošlu. Ale potřebuju mít jasno sama v sobě,“ šeptala si. Byla na ně hrdá, jak dospěli, založili rodiny a starali se o své potomky. Jenže teď jí došlo, že sama nějak ztratila právo nakládat s vlastním bytem a vlastním životem podle svého.
Hana se rozhodla, že už nebude poslušná babička přijímající každou „dobře míněnou radu“. Vymezí si hranice, vysvětlí klukům, že je stále schopná plnohodnotně žít a rozhodovat. A kdyby to někdo nerespektoval, raději si zaplatí profesionální úklid, než aby ji Ondřej s Radimem dál komandovali.
I kdyby se měli urazit, stojí to za to. „Chci si dožít zbytek let s radostí, ne jako nesvéprávná paní, jejíž názory se ignorují,“ říká rozhodně. Věří, že nakonec pochopí, že tohle není rebelie, ale volání po obyčejném lidském respektu. A jestli ne, tak radši bude sama v chalupě, kde si beztak umí zatopit v kamnech a uklidit si podle svého.
