Článek
Všechno to začalo jako z romantického filmu. Karolína, tehdy nesmělá prvačka na střední škole, se bezhlavě zamilovala do Martina z maturitního ročníku. Byl pro ni nedosažitelný, ale ona se nevzdala. S mladistvou odhodlaností a šarmem si nakonec jeho pozornost získala.
Jejich cesty se na čas rozešly, když Martin odjel na zahraniční stáž. Shodli se, že vztah na dálku by byl příliš složitý. Ten rok odloučení ale paradoxně posloužil jako zkouška ohněm. Když se vrátil, bylo to, jako by se nikdy nerozešli. „To odloučení nám oběma ukázalo, že bez sebe být nechceme. Náš vztah to neuvěřitelně posílilo a my věděli, že tohle je ono.“
Následovalo období jako z příručky pro šťastný život. Společné bydlení, každý den naplněný smíchem a pocitem sounáležitosti. I když peněz nebylo nazbyt a času málo, byli šťastní. Svatba po dvou letech byla logickým krokem. Přesně taková, jakou si přáli. Kdyby tehdy Karolíně někdo řekl, že její usměvavý novomanžel vede dvojí život, vysmála by se mu.
I v tom nejjasnějším slunci se ale občas objevil stín. Letmý pocit, že něco nehraje. „Intuice mi občas něco našeptávala,“ přiznává Karolína. „Ale vždycky jsem ten pocit zahnala. Martin byl přece dokonalý. Milující, pozorný. Přesvědčila jsem sama sebe, že jsem jen paranoidní.“ Roky plynuly a jediný „problém“, který řešili, bylo to, že se jim nedařilo otěhotnět. Ironií osudu bylo, že zatímco ona toužila po dítěti, on už jedno měl.
Jeden den, Karolína potřebovala s Martinem urgentně něco vyřešit. Jeho mobil byl nedostupný, a tak mu zkusila zavolat na pevnou linku do práce. Číslo neexistovalo. Znepokojená se vydala na adresu, kde měla jeho firma sídlit. „Recepční na mě koukala, jako bych spadla z Marsu. Jméno mého manžela nikdy neslyšela. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi podlamují kolena, ale zároveň mi v hlavě začaly cvakat všechny dílky skládačky dohromady.“
Doma ji popadla horečnatá aktivita. Nemusela hledat dlouho. Martin si byl svou pozicí tak jistý, že se ani neobtěžoval důkazy své zrady pořádně schovat. V šuplíku jeho stolu našla Karolína vše. Výpisy z bankovního účtu, o kterém neměla tušení. Smlouvu o hypotéce na dům v jiném městě. A nakonec ten nejdrtivější úder – rodný list tříleté holčičky, kde byl uveden jako otec.
Zjistila, že její manžel, muž, se kterým usínala a probouzela se, má kompletní druhý život. S jinou ženou, se kterou sice nebyl ženatý, ale vychovával s ní dceru. Všechny jeho „služební cesty“ a „firemní víkendy“ najednou dostaly jasný smysl.
„Konfrontace? Nebyla nutná. Co by mi mohl říct, co by změnilo fakt, že má jinde tříleté dítě a druhý domov? Nechtěla jsem slyšet žádné lži ani výmluvy. V tichosti jsem si sbalila věci a odešla.“ Martin se ji snažil kontaktovat, vysvětlovat, omlouvat se. Ale jeho slova byla prázdná. „Nemyslím si, že jsem naivní. Ale jeho schopnost lhát a přetvařovat se byla mistrovská. Dokázal oklamat všechny. Mě, naši rodinu, přátele.“
