Článek
Začalo to ve chvíli, kdy mi lékařka po porodu naznačila, že se můžu pomalu chystat na šestinedělí a odpočinek. Jenže já v té době pracovala jako projektová manažerka v jedné nadnárodní firmě se sídlem v Olomouci. Měla jsem rozjetou kariéru, byla na dosah dalšího povýšení a věděla jsem, že pokud teď vypadnu na dlouhé měsíce, projekt, který vedu, mi nejspíš uteče mezi prsty.
Můj manžel Radek je učitel na základní škole, vždycky si přál pracovat s dětmi. Byl šťastný, když se nám narodila malá Evička, a nabídku, že by mohl jít na rodičovskou místo mě, bral jako samozřejmost. „Neměj z toho výčitky, vždyť jsi to ty, kdo vydělává většinu peněz,“ řekl mi jedno odpoledne, když jsme společně skládali postýlku.
Zatímco já jsem měsíčně nosila domů kolem pětadevadesáti tisíc, Radek byl rád, když mu po odečtení všech povinných srážek zůstalo o něco víc než třetina. Přitom jsme měli nedávno koupený byt a spláceli jsme úvěr, který nebyl zrovna malý. Z čistě pragmatického pohledu dávalo smysl, aby na rodičovskou nastoupil on. Jenže to by tu nesměla být Radkova matka, paní Drahomíra.
Ve chvíli, kdy se dozvěděla, že budu dál chodit do práce, zatímco její milovaný syn zůstane s Evičkou doma, spustila hotové peklo. „Já to nechápu, jsi snad máma, tak bys měla zůstat u dcery!“ prohlašovala s jedovatým tónem v hlase. Kdykoli se u nás doma objevila, bědovala nad tím, jak bude Evička trpět, když s ní nebude biologická matka. Opakovala, že dítě potřebuje hlavně ženu. A já se najednou přistihla, jak se cítím provinile, přestože racionálně mi bylo jasné, že díky mému platu budeme mít dost peněz na pohodlný život, dovolenou i spoření.
Jednou to zašlo tak daleko, že tchyně začala nahlas hrozit, že si vezme Evičku k sobě, jestli budeme tu naši „zvrácenou představu“ o rodičovské nadále prosazovat. Radek jen krčil rameny a neustále se snažil mírnit situaci. „Mami, nech toho, my se tak rozhodli společně,“ opakoval. Jenže ona se odmítla smířit s faktem, že její syn bude vařit příkrmy, chodit na dětské hřiště a přebalovat plíny. Podle ní je to „ostuda pro celou rodinu.“
Můj návrat do práce ale nebyl jen o vydělávání. Částečně jsem se bála ztratit místo, na které jsem těžce dřela. Zároveň mi přišlo fajn dát Radkovi příležitost, aby si užil dceru ve věku, kdy roste jako z vody. Nechápala jsem, proč tchyně nedokáže docenit, že se její syn nebojí postavit společenským stereotypům a prostě vzít péči o dítě do vlastních rukou. Obzvlášť když je to srdcař, který má k dětem blízko.
Snažila jsem se jí to vysvětlit. Říkala jsem, že tohle přece není nic neobvyklého a že spousta mužů v Česku i jinde v Evropě běžně zůstává na rodičovské. Přesto do mě během návštěv šila jeden negativní komentář za druhým. Tahle situace se tak začala plíživě vkrádat i do mého vztahu s Radkem. Měla jsem dojem, že mě tchyně pomalu staví do role kariéristky, která se vykašlala na vlastní dítě.
Jednoho dne jsem si Radka vzala stranou. „Musíš se k tomu vyjádřit, já už nechci ustupovat. Buď budeme rodina, co drží při sobě, nebo to dopadne špatně,“ řekla jsem mu na rovinu. Viděla jsem, jak mu cukají koutky, byl unavený věčným dohadováním. Přesto mi slíbil, že si s mámou promluví otevřeně.
Tchyně se sice neurazila úplně, ale od té doby k nám chodí mnohem méně. Možná si myslí, že když přestane Evičku vídat, dá nám jasně najevo, co si o našem „podivném“ rozdělení rolí myslí. Upřímně, je mi to líto, protože jsem nikdy nechtěla, aby se tahle volba stala rodinným dramatem.
Postupem času jsem ale zjistila, že Radek na rodičovské rozkvetl. Evička ho zbožňuje, tráví spolu spoustu času venku, učí ji první slova a chodí s ní na plavání. Já se k nim připojuju o víkendech a vždycky mě dojímá, když vidím, jak jim to spolu ladí. Přestala jsem se proto trápit tchyninými výlevy. Vím, že děláme to, co je pro nás nejlepší.
Jasně, někdy se nevyhnu třaskavým debatám, zvlášť když si tchyně přijde postěžovat, že jsem „ničeho nedosáhla, jen peněz.“ Ale to už pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven. Pro mě je důležité, že jsme s Radkem spokojení a Evička je šťastné, usměvavé dítě. Nakonec si uvědomuju, že je lepší čelit kritice, než se nechat svázat zastaralými předsudky. Věřím, že jednou to snad docení i Radkova maminka.
