Článek
Po osmi společných letech jsem myslela, že už nás nemůže nic moc překvapit. S Ondřejem máme za sebou stěhování, rekonstrukci bytu v Plzni i moje vleklé zdravotní trable. Vždycky jsme to ustáli a já věřila, že spolu stárneme stejně, bez tajemství a lží.
Jednou večer, když jsme spolu seděli na gauči, mu přišla zpráva. Všimla jsem si fotky, kterou měl odesílatel v profilovce. Žena v odvážném prádle. Mráz mi přejel po zádech a rozbušilo se mi srdce. Ondřej se tvářil, jako by to bylo nic. Prý si jen prohlíží účty lidí, co ho žádají o sledování. Mně to ale připadalo spíš jako součást podivné záliby – sledování polonahých holek na síti. Cítila jsem se zaskočená.
„Fakt mi to vadí,“ řekla jsem mu narovinu. Doufala jsem, že vysvětlí, že o nic nejde a že tohle prostě jen špatně chápu. On se ale mračil, že ho omezuju a žárlím bez důvodu. Byla to studená sprcha. Myslela jsem, že uzná, že to pro mě není příjemné, a uklidní mě. Místo toho mě obvinil z malichernosti.
Nechce pochopit, že mě to bolí. „Když je všechno v pořádku, proč potřebuješ koukat na cizí ženy v podstatě nahé?“ ptám se. Prý „jen tak pro zábavu“. Jenže pro mě je zábava něco jiného: společný výlet, film, nebo večerní procházka městem, ne prohlížení lechtivých účtů neznámých dívek.
Možná jsem divná, ale nedokážu se té hořkosti zbavit. Mám pocit, jako by ve mně zůstala malá trhlina, která se při každé další podobné situaci prohlubuje. Připadám si nejistá, i když on tvrdí, že jsem jediná, koho miluje. Jak se s tímhle srovnat? Jen se roztřeseně utěšuju, že zírání na cizí polonahé tělo nemusí znamenat nevěru. Ale stejně cítím, že to náš vztah mění.
O víkendu jsme měli jít na společnou večeři s mými kamarády. Předtím jsem si neodpustila poznámku, že „snad nebude večer pokukovat po servírkách.“ Viděla jsem, jak mu v očích blesklo podráždění. Já ale nevím, jak se bránit té hořkosti uvnitř. Možná mě to štve i kvůli tomu, že jsem před rokem po nemoci pár kilo přibrala a od té doby se necítím úplně ve formě.
Nechci Ondřeje kontrolovat na každém kroku a zakazovat mu sociální sítě. To by nebyl dobrý vztah. Na druhou stranu se cítím přehlížená. „Kdybys mi věřila, nechalas to být,“ vyčetl mi. Ale jak neřešit něco, co mi rve srdce?
Kamarádka mi řekla, že je to „prostě chlap,“ a že je lepší tolerovat pár fotek, než aby hledal reálnou milenku. Jenže to mi klidu nedodalo. Proč by měl mít potřebu takového „pokochání se“, když jsem tady já? A co když je to předstupeň něčeho horšího?
Hodlám si s ním ještě jednou promluvit. Zkusím vysvětlit, že je to pro mě citlivé. Třeba bude ochotný mě aspoň vyslechnout. Neříkám, že to musí okamžitě skončit, ale byla bych klidnější, kdyby ukázal, že chápe, jak mě to zraňuje.
