Článek
Bylo mi osmnáct, když jsem se zamilovala do Filipa na první pohled. Stačilo, aby se v hospodě otočil, objednal mi malinovku a já byla v sedmém nebi. Tehdy jsem netušila, že se jeho žertovný úsměv jednou změní ve skelný pohled nad půllitrem. Dnes je mi přes čtyřicet a bilancuju, jestli vůbec dává smysl zůstávat.
Myslela jsem si, že pár piv po práci je v pořádku. Vyrůstala jsem v rodině, kde táta taky po večerech vysedával v místní putyce. Proto mi Filipovo popíjení kdysi nepřišlo divné. Brala jsem ho jako výjimečného chlapíka – ten, kdo vede partu, kdo je nejvtipnější, kdo je pokaždé ve středu pozornosti. To mě přitáhlo jako magnet.
Po roce chození jsem otěhotněla. Doufala jsem, že dítě Filipa změní. Jenže když jsem porodila dceru, místo aby byl se mnou, „slavil“ s kamarády tři dny v tahu. Poprvé mi došlo, že je něco hodně špatně. Máma mě uklidňovala: „Chlapi to tak dělají, nech ho, ať si zapije tu radost.“ Ale já cítila prázdno, když jsem ležela na novorozeneckém oddělení a čekala, jestli se aspoň přijde podívat.
Časem se situace stupňovala. Filip ztratil postupně několik míst, nikde ho nechtěli kvůli pití. Doma si zaslechl moje výčitky a přikývl: „Jo, já vím, promiň.“ A šel spát. Ironie je, že když je opilý, nebývá hrub
ý. Nemlátí mě ani nenadává. Jenže se kymácí, směje se do prázdna nebo rovnou usne na rohožce před dveřmi. A já ho tahám dovnitř, než na něj sousedi zavolají policii.
Nejhůř to nesly děti. Veronika odešla v osmnácti z domu, abychom se prý za tátu nemuseli stydět všichni. Víceméně ho zavrhla. Tadeáš ho má rád, ale současně k němu cítí odpor. Tolikrát mi pomáhal Filipa zvedat z chodníku. Vydrželi jsme už roky, jenže mně to žere duši. Celý život vydělávám já, starám se o byt i o jídlo, a Filip, pokud někde pracuje, většinu peněz stejně proválí mezi kamarády u piva.
Vyhrožovala jsem rozvodem, dokonce absolvoval léčbu. Tři měsíce nepil. Jen co nastoupil zpátky, začal se nalívat znova, prý „proti stresu“. Už tehdy mě to mohlo varovat, že tohle je boj na dlouhou trať. Mí známí mi radí: „Nech ho. Jeho život, jeho volba. Proč bys měla poslouchat opilecké žvatlání?“ Ale je těžké udělat tak radikální krok po tolika letech. Bojím se, že se o sebe nepostará, skončí na ulici.
Občas mě napadne, co by se stalo, kdybych se sebrala, vystěhovala věci a odešla k rodičům. Pozor, nejsem naivní, vím, že jeho dluhy a spoušť za ním nezmizí. Jenže tupec nejsem, cítím, že mám aspoň trochu odhodlání ještě jednou říct: „Zvládneš to? Pojď se léčit.“ Děti mě podporují, abych se konečně starala o sebe, syn se mě dokonce snažil ujistit, že tátu má sice rád, ale lepší je zdrhnout, než trčet v hospodském pekle.
Co když dělám chybu, že Filipa lituju? Možná mu tím jen umožňuju pokračovat. Snad kdyby zůstal sám, narazil na dno a teprve potom se vzchopil. Nebo taky ne. A já bych se musela dívat, jak se propadá do temnoty.
„Buď ho miluješ a chceš mu pomoct, nebo se zachraň sama,“ říkají mi kamarádky. Já v sobě bojuju s emocemi. Milovala jsem ho kdysi a je to otec mých dětí. Ale teď je jako cizí. Radost mám jen z práce, z vnoučat. Náš byt voní prázdnem a pivními zplodinami.
Možná je čas říct stop. Protože to není život, ale přežívání. Touha zachránit nás oba už mě stejně unavuje.
