Prvorepublikový filmový milovník Svatopluk Beneš trpce přiznal: „Do dnešního světa už ale nepatřím“

Trochu nešikovně místo polibku herečku lehce kousl do krku. Podle často tradované historky se však slavná kráska nezlobila; tiše se tomu zasmála a podržela vystresovaného kolegu: nabídla mu tykání, chlácholila ho, že jsou přece jen herci, a ať se uklidní, že to společně zvládnou. Scéna se nakonec povedla na výbornou.

Tehdy, v létě 1939, se zrodila hvězda. Onen roztřesený mladík byl Svatopluk Beneš, budoucí aristokrat českého filmu. V očích publika se rázem stal milovníkem – šarmantním elegánem s nesmělým úsměvem, do kterého se zamilovaly celé generace divaček. Role romantických mladíků mu padly jako ulité; jak sám později vzpomínal, „hrál sám sebe – mladého a věčně zamilovaného kluka“.

Nabídky se mu jen hrnuly. Cesta k této slávě však nebyla samozřejmá. Svatopluk přišel na svět 24. února 1918 jako syn železničáře v provinční Roudnici nad Labem. Dětství strávil se třemi sourozenci v přísně vedené rodině. Otec doma zakázal vulgární slova a trval na pevném režimu, děti po škole pomáhaly s hospodářstvím.

Svatopluk byl odmalička okouzlen světem divadla a filmu – prý se dokonce tajně modlil, aby se mohl stát hercem. Na gymnáziu začal vystupovat s ochotníky. Rodiče o jeho snech nechtěli ani slyšet. Ze strachu, že se herectvím neuživí, mu otec plánoval kariéru učitele.

Ale sedmnáctiletý Beneš se vzepřel: zničehonic utekl z kvarty a bez vědomí rodiny složil zkoušky na Pražskou konzervatoř. Když se to otec dodatečně dozvěděl, zuřil. Přestal syna finančně podporovat a odmítl platit jeho podnájem. Svatopluk se nenechal odradit – začal do konzervatoře dojíždět vlakem a na živobytí si vydělával noční stáží v divadle.

Poprvé stanul před kamerou už v šestnácti (Hudba srdcí, 1934). Výrazněji se mihl ve Studentské mámě (1935) po boku Antonie Nedošinské. Skutečný průlom ale přišel až rokem 1939 a Vávrovým melodramatem Ohnivé léto.

Režisér Otakar Vávra obsadil pohledného tmavovlasého nováčka do role milovníka – a Svatopluk Beneš přes noc zazářil. Najednou o něj stál celý Barrandov. Ve filmu Pohádka máje (1940) sváděl půvabnou Natašu Gollovou coby student Ríša. Ve válečném dramatu Noční motýl (1941) ztvárnil důstojníka, do něhož se bezhlavě zamilovala hrdinka Hana Vítová.

Každou sezonu natočil několik filmů; svou elegancí a noblesou zastiňoval ostatní. Na stříbrném plátně ho obklopovaly nejkrásnější ženy tehdejší doby. V herecké náruči Svatopluka Beneše se vystřídaly snad všechny hvězdy první republiky – Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová, Marie Glázrová, Hana Vítová či Zorka Janů.

Filmoví fanoušci šíleli. Zástupy dívek čekaly po premiérách před divadlem, jen aby zahlédly jeho odzbrojující úsměv nebo se dotkly okraje jeho kabátu. Beneš rozdával autogramy i galantní úsměvy – a jen málokdy své obdivovatelky zklamal.

Přes pověst největšího filmového milovníka zůstával v osobním životě spíše zdrženlivý. Pozornost ctitelek mu lichotila, ale zároveň si uvědomoval její nebezpečí: co asi proběhne hlavou mladé fanynce v jeho náručí? Raději se vyhýbal krátkodobým románkům, které by mohly ublížit jemu i druhým. A přece se neubránil.

Když mu bylo dvaadvacet, podlehl kouzlu starší kolegyně, legendární svůdnice Adiny Mandlové. Ona – oslnivá kráska, po které toužili všichni muži v republice – si na pohled nesmělého Beneše sama vyhlédla. Strávili spolu rok plný vášně, scházel se s ní v jejím luxusním pražském bytě.

Později herec otevřeně přiznal, že právě s Adinou poprvé poznal všechny krásy, které život nabízí. Jenže nic netrvá věčně. Mandlová byla ve vztazích vrtkavá, ráda určovala pravidla hry a mladý milenec ji brzy omrzel. Pak přišel krutý pád na zem. Jednoho dne mu Adina klidně oznámila, že jeho přítomnost je v jejím životě nadále nežádoucí.

Svatopluka se zmocnil šok a žárlivost; tušil, že se kolem Mandlové motají další muži – a nemýlil se. Herečka si záhy začala tajně románek s jeho nejlepším přítelem, operetním hercem Miroslavem Homolou.

Když Beneš pochopil, že byl zrazen, bouchly v něm saze. Neovládl se a v záchvatu vzteku v Mandlové bytě tříštil sklo, rozbíjel nábytek, létaly střepy. Těžko si představit onoho roztomilého „kloučka“, jak takhle soptí. Ale stalo se. Adina Mandlová zůstala chladná.

Všechen jeho hněv přešla s pobaveným nadhledem – možná právě tím Beneše odzbrojila nejvíc. „Leč tuto suverénní ženu jsem tím nemohl vyvést z míry. Naopak, upřímně se mému počínání smála,“ vzpomínal herec po letech ve své pamětní knize.

Mandlová ho po rozchodu aspoň nenechala zcela na holičkách: pomohla mu sehnat náhradní malý byt na Malé Straně, aby se nemusel vracet k rodičům. Svatopluk si z této hořké lekce odnesl jediné pozitivum – nadobro ho vyléčila z okouzlení herečkami.

Už nikdy žádnou milostnou aféru s kolegyní neměl. S půvabnou Natašou Gollovou ho pojilo hluboké celoživotní přátelství, ale zůstali jen věrnými kamarády. Ženy na něj sice nadále stály fronty, on se však od té doby držel zkrátka.

Zraněné srdce se rozhodl zklidnit rozumem. Začátkem roku 1944 se oženil s křehkou tanečnicí Evelýnou Koszlerovou, půvabnou černovláskou z baletu. Byla o šest let mladší než Mandlová a příslibem klidného rodinného štěstí. Jenže Benešovo první manželství trvalo pouhý rok. Mladí lidé si brzy přestali rozumět.

Válka skončila a s ní i jejich vztah – rozvedli se hned po osvobození. Svatopluk zůstal poprvé v životě úplně sám, na prahu třicítky, v nejisté poválečné době. Dlouho ale netruchlil. Osud pro něj měl připravenou partnerku, která zcela změnila směr jeho života. Seznámení přišlo nečekaně: v zimě 1945 šel Beneš s kamarádem, hercem Mírou Homolou, na Ples Červeného kříže.

V sále plném lidí Svatoplukovi okamžitě padla do oka jedna dívka – usměvavá, uhlazená brunetka s velkýma tmavýma očima. Jako správný stydlivý gentleman požádal známého znalce pražských žen o radu: Kdo je ta dáma? „Ta mně dala před týdnem kopačky,“ odpověděl kamarád hořce. Beneš se v duchu usmál: právě to ho utvrdilo, že tahle žena je ta pravá.

Božena Truhlářová nebyla herečka ani celebrita – o to více Svatopluka fascinovala. Pocházela z vážené prvorepublikové rodiny a vlastnila činžovní dům v dobré čtvrti. Šarmantní herec v ní našel intelektuální partnerku, která stála mimo svět reflektorů. Vzali se v létě 1946 a zůstali spolu celý život.

Po boku Boženy Benešové (rozené Truhlářové) zažil herec svoje nejšťastnější období. Usadili se na Vinohradech a brzy přivítali děti – syna Svatopluka (1949) a dceru Alexandru (1953). „Moje Boženka“ – tak o ní mluvil – mu byla oporou v časech dobrých i zlých. Tichá, jemná a mimořádně trpělivá žena, která dokázala sdílet život s umělcem i jeho démony.

Když přišly pracovní stresy či zdravotní problémy, byla mu oporou. Přes svůj rodinný původ nevyhledávala publicitu; v očích Svatopluka však zářila víc než všechny filmové hvězdy dohromady. On sám se v manželství ukotvil a dozrál. Z bouřlivého mladíka se stal uvážlivý muž a pečující otec.

Tu a tam v rozhovorech s pobavením glosoval, že jedině díky Boženě se z něj nestal arogantní sukničkář: Mandlová ho kdysi naučila milovat, ale až jeho manželka ho naučila lásce věřit a vytrvat v ní.

Společně překonali nejeden poryv dějin. Když v srpnu 1968 projížděly Vinohradskou třídou sovětské tanky, byla to právě paní Benešová, kdo přiběhl upozornit sousedy, že je v ulicích zle a že se možná schyluje k další okupaci. O dvacet let později, během Sametové revoluce, zase spěchala říct Svatoplukovi, že „už to brzy skončí a náš dům bude zas náš“.

Zářivá sláva filmového milovníka provázela Beneše zejména v 30. a 40. letech. Po válce se musel smířit s ústupem ze svého piedestalu. Změnil se politický režim i vkus publika. Ve zpustošené republice se teď cenil socialistický realismus – dělníci, traktoristé, budovatelé.

A takové figury se ke Svatoplukovi vůbec nehodily. Byl příliš uhlazený, možná až buržoazně vznešený svou noblesou a aristokratickým vystupováním. Po válce už nebyl filmovým milovníkem číslo jedna, ale pokračoval v natáčení – například Řeka čaruje (1945) a Průlom (1946) – a těžiště kariéry zároveň přesunul do Městských divadel pražských.

Jako by legendu prvorepublikového plátna najednou nikdo nepotřeboval. Zářil proto hlavně na divadelních prknech – tam jeho hvězda neuhasla. Už od roku 1937 byl v angažmá Divadla na Vinohradech, po válce přešel do Městských divadel pražských a zůstal tam dlouhých čtyřicet let.

Pod vedením režiséra Oty Ornesta se mu otevřely nové herecké obzory. Dostával charakterní role v kvalitním repertoáru – zamiloval si humor G. B. Shawa a s chutí hrál noblesní postavy v jeho hrách. Stál na jevišti po boku mladších kolegyň jako Jaroslava Adamová či Irena Kačírková.

Měl ohromný komediální talent, ačkoli film ho dříve pasoval hlavně do rolí milovníků. Jeho suchý anglický humor vynikl třeba ve slavné veselohře Hostinec U kamenného stolu (1949), kde si zahrál bratra Rudolfa Hrušínského. Právě s Hrušínským vytvořili sehranou dvojici – před kamerou se potkali ve dvanácti filmech.

Oba tehdy ztvárnili roli, která se lidem vryla do paměti, ale zaplatili za to daň: po Hostinci U kamenného stolu prý na ně na Barrandově čekal na čas nevyřčený distanc. Svatopluk Beneš to poznal ještě jednou o pár let později, po své asi nejslavnější filmové roli nadporučíka Lukáše ve Dobrém vojáku Švejkovi (1957).

Nebál se ozvat. Uvědomoval si svou hodnotu a od studia si vyžádal vyšší honorář, než měl původně dostat. Počáteční nevoli vedení překonal – přidali mu, oč žádal. Po Švejkovi velké filmové příležitosti řídly a Beneš se víc přesunul k televizi a divadlu.

Barrandov ho dočasně odstavil na vedlejší kolej. Svatopluk mlčel a trpělivě hrál aspoň menší party. Navenek se nikdy nestěžoval. Rolím vedlejších postav dokázal vtisknout stejnou noblesu jako hlavním hrdinům a skvěle jim „nahrávat“.

Pod tuhé šedi komunistického režimu se Beneš morálně neshrbil. Na rozdíl od mnoha jiných herců nikdy nevstoupil do komunistické strany. Nikomu to hlasitě nevnucoval, ale nepodvolil se. Hrál pro radost a pro diváky, ne pro režim.

V listopadu 1989 patřil k prvním umělcům, kteří symbolicky vrátili svá státní vyznamenání – odmítl titul zasloužilého umělce i řád Za vynikající práci, protože od tehdejší moci si takového ocenění nevážil. Ve svobodných poměrech pak konečně obdržel uznání, které mělo skutečnou váhu: Cenu Thálie za celoživotní dílo (1997).

O pár let dříve se ještě jednou postavil před kameru ve významné úloze – v historickém filmu Člověk proti zkáze (1989) si s dojemnou autenticitou zahrál prezidenta Masaryka. Bylo mu tehdy přes sedmdesát a působil, jako by se pro roli prvorepublikového státníka narodil. Ani ve stáří Svatopluk neztratil svou noblesu.

Nechal se obsazovat do televizních inscenací a seriálů (Dynastie Nováků, Cirkus Humberto aj.), kde elegantně ztělesňoval starosvětské pány: lordy, komorníky, důstojné dědečky. Divadlo opustil dobrovolně v roce 1990, kdy ještě cítil dost sil skončit se ctí. Ale hraní se nevzdal – alespoň v rozhlase a v dabingu dále využíval svůj kultivovaný hlas.

Uměl výtečně recitovat, proslul třeba rozhlasovou rolí Sherlocka Holmese. Přes zdravotní obtíže neztrácel chuť pracovat. V roce 2003, již téměř slepý, si střihl malou roličku ve filmu Želary – symbolicky se tak na sklonku života poprvé na plátně potkal se svou někdejší hereckou současnicí Zitou Kabátovou.

K Benešově povaze patřila loajalita a slušnost. Byl znám jako neobyčejně laskavý kolega. Mladí herci, kteří s ním hráli, na něj dodnes vzpomínají jako na skromného, a přitom inspirativního partnera. „Byl to každým coulem opravdový muž. Prostě gentleman, jakých se moc nerodí,“ řekla o něm herečka Květa Fialová – a podobně to cítili i mnozí další.

Ze světa prvorepublikových hvězd, mezi nimiž se pohyboval, přejal Beneš to nejlepší: profesionální poctivost a šarm, nikoli manýry či hvězdné manýrování. Když po válce jeho někdejší kolegyně Lída Baarová čelila nenávisti a soudní perzekuci za své kontroverzní vztahy, Beneš jako jeden z mála stál při ní.

Ve vykonstruovaném procesu roku 1946 vystoupil jako svědek její obhajoby. Sice tím riskoval nepřízeň nových poměrů, ale nemohl jinak – loajalita k příteli byla silnější. Přátelství pro něj mnoho znamenalo i v osobním životě. S Natašou Gollovou ho pojilo důvěrné pouto trvající přes padesát let.

Tihle dva se navzájem zachránili před samotou, která se někdy kolem hvězd z poválečné generace rozhostila. Každý večer si spolu telefonovali a rozebírali zážitky z divadla. Gollová Benešovi dodávala optimismus, on jí oporu. Dokonce mu doslova zachránila život: jednou v noci, po vyčerpávajícím představení, Svatopluk doma usnul a zapomněl vypnout plynový ohřívač.

Do bytu začal unikat plyn a on by se už nemusel probudit… Nataša ale neporušila svou tradici – i dlouho po půlnoci mu zavolala, aby probrali čerstvé dojmy. Telefon drnčel, Beneše vytrhl ze spánku. Ucítil ten nasládlý pach plynu. Polekaně rozrazil okna dokořán a vyvětral jedovatý mrak, který ho pomalu uspával. Skuteční přátelé drží při sobě i ve tmě.

Beneš se navzdory slavnému postavení vyhýbal jakémukoli sobectví. Po žádné skandály nebo malicherné spory se mu nechtělo. „Herectví jsem dělal rád a bez něj jsem nedokázal žít. Do dnešního světa už ale nepatřím,“ napsal trpce ve stáří.

Vnímal, jak se doba změnila, jak se vztah mladé generace k herectví odcizil jeho ideálům. Mrzelo ho, že pro mnohé jsou divadlo a film jen rychlou cestou ke slušnému příjmu nebo společenské slávě, bez té lásky a pokory, kterou on považoval za posvátné.

Publikum ho milovalo, on miloval jeho – ale nepotrpěl si na okázalé úspěchy. Hrál, protože ho to naplňovalo. A hrál, i když ho svíralo osobní neštěstí.

Být hercem to také znamená stanout zlomen vlastní bolestí tváří v tvář publiku, a přesto nedat najevo svůj stav. Hrát a přitom mít na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal, napsal ve svých vzpomínkách.

On sám to zažil: musel se smát na jevišti, i když se mu třeba zrovna hroutilo manželství nebo pohřbíval blízké. Diváci nic nepoznali – odcházel ze scény s úklonou a uklidnil se až za spuštěnou oponou.

Až do vysokého věku působil vitálně a charismaticky. Když mu bylo osmdesát, stále elegantně vystupoval na veřejných akcích, v ruce oblíbenou dýmku a po boku svou věrnou Boženku. Jenže tělo i mysl už ho pomalu zrazovaly. Přišla nemoc, která se neptá. Kolem roku 2003 – to mu bylo 85 let – se stav Svatopluka Beneše prudce zhoršil.

Postupující ateroskleróza mu pomalu odebírala síly a paměť. K tomu se přidala zelený zákal (glaukom), která ho připravila o zrak. Posledních pět let života strávil upoután na lůžku v léčebně dlouhodobě nemocných. Ještě v závěru 2003 stihl natočit několik záběrů do Želar, ale pak se svět okolo něj ponořil do mlhy.

Nikoho nepoznával, nemluvil – jen ležel tiše na zádech, oči nehybně upřené kamsi do stropu. Z jeho světa se vytratily zvuky i obrazy. Den střídal noc a on už to nevnímal. Každý večer za ním přicházela Božena a tiše seděla u jeho lůžka, držíc ho za bezvládnou ruku.

Zůstala jediným člověkem, který jej neopustil. Po celých pět let jeho pomalého odcházení. Mnozí z jeho přátel už zemřeli – a on na ně v jakémsi polosnu zřejmě vzpomínal.

V posledních měsících byl Svatopluk Beneš stínem sebe sama. Dne 27. dubna 2007 se na utrápeného elegána konečně usmálo vysvobození. Svatopluk Beneš naposledy vydechl ve vinohradské nemocnici, pár týdnů po svých 89. narozeninách. Jeho milovaná Boženka stála u něj do poslední vteřiny.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Svatopluk_Bene%C5%A1

https://www.dotyk.cz/magazin/svatopluk-benes/

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrel-legendarni-herec-svatopluk-benes-40157147

https://sever.rozhlas.cz/svatopluk-benes-hvezda-filmu-pro-pametniky-a-roudnicky-rodak-8954394

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/65313/zemrel-svatopluk-benes-89-smrt-ho-vysvobodila.html

https://www.krajskelisty.cz/praha/27163-svatopluk-benes-nejlepsi-obdobi-ceskeho-filmu-bylo-za-nemcu-ti-jedini-dali-potrebne-penize-svet-tomase-koloce.htm#google_vignette

https://www.kafe.cz/celebrity/svatopluk-benes-zivotopis-27-4-2007-smrt-30000425.html

https://zeny.iprima.cz/nejvetsi-filmovy-milovnik-svatopluk-benes-zeny-po-nem-silely-jak-to-mel-s-vernosti-111143

https://cnn.iprima.cz/show-time/smutne-umirani-herce-svatopluka-benese-pet-let-nevnimal-jen-lezel-a-nemluvil-345057

https://www.krajskelisty.cz/praha/27832-aby-se-ho-zbavila-sehnala-mu-krasna-adina-dokonce-byt-a-pak-potkal-damu-s-celym-domem-tajnosti-slavnych.htm