Článek
Jana dlouho mlčela, dívala se na Petra a lámalo jí to srdce. „Pamatuju si ho jako aktivního cyklistu,“ říká rozechvělým hlasem, „který nic neřešil, prostě sedl na kolo a uháněl. Byli jsme nerozlučná dvojka, jezdili jsme o víkendu do přírody, zastavili se u stánku s točenou limonádou a klábosili o životě. Jenže teď se naše vyjížďky scvrkly na nulu a můj muž se změnil k nepoznání. Sedí doma a hromadí kila. Neumím mu naznačit, že si pod sebou podřezává větev.“
Operační zákrok před pár lety mu měl pomoct s bolavým kolenem. Všichni věřili, že se rychle vrátí k normálu. „Zpočátku poslouchal lékaře, cvičil, jezdil aspoň na rotopedu. Jenže pak s rehabilitací skončil, prý už to stačí. Čekala jsem, že chytne druhý dech. Místo toho se z něj stal takový unavený domased. Koupil si obrovské křeslo, do kterého se jen zaboří, a odtud se skoro nehne,“ líčí Jana s trpkým úsměvem.
Jeho váha stoupala. „Z dvou čislic se to přehouplo na tři. Vždycky byl kus chlapa, měl sílu, ale nebyl tlustý. Teď mu dělá problém vyjít i pár schodů. Strašně funí a tváří se, že je to jen nepatrné zadýchání. Ale vidím, jak mu to vadí. Občas se sám rozčílí, že ho třeba bolí záda, nadává, že je všechno hrozné, ale nic s tím nedělá.“
Jana se snažila nenásilně poradit, ať si třeba domluví nový rehabilitační program. „Odmítl, prý se nebude nikde vystavovat a poslouchat rady dvacetiletých instruktorů. Zkusila jsem aspoň zdravěji vařit. Hned frfňal, že je to bez chuti. Začal si sám dojídat salámy, které dřív skoro nejedl, k tomu pivo nebo sladké limonády. Buchty se teď ztrácejí dvojnásob rychle.“
Nejhorší je, že Petr odmítá slyšet, že se děje něco vážného. „Cokoliv naznačím, buď obrátí ve vtip, nebo se urazí. ‚To už se ti už nelíbím?‘ hází to na mě. ‚Nebo se stydíš ukázat se mnou venku?‘ Samotnou mě to zraňuje. Nejde jen o krásu, jde i o jeho zdraví. A taky o to, že mě to ničí, když vidím, jak se jeho dřívější jiskra vytrácí. Náš intimní život šel do háje. Petr se radši dívá na televizi, než aby se mnou něco měl.“
Jana si uvědomuje, že to pro ni začíná být neúnosné. „Párkrát jsem se přistihla, že mám vztek a přitom mě to hrozně mrzí. Miluju ho, jenže on mi mizí před očima v obřím těle a tváří se, že se neděje nic divného. Občas v noci brečím, bojím se, že mu selže srdce. A taky se bojím, že tohle jeho ignorování povede k nevyřčené propasti mezi námi.“
Co s tím? Jana je rozpolcená. „Chci mu to říct otevřeně, naznačit, že takhle to dál nejde. Ale bojím se, že se naštve, uzavře a zarytě si pojede svoje. Měla jsem i nápad, že mu domluvím výživového poradce. Jenže to nepřijme, pokud sám nebude chtít. Snad by pomohlo, kdyby se před kamarády styděl – jenže on za kamarády už nechodí, vymlouvá se na to bolavé koleno a odkládá setkání. Všichni se mu spíš začínají vyhýbat, aby ho nerušili z jeho letargie.“
Poslední kapkou bylo, když si Jana všimla, jak si Petr ani nemůže zavázat tkaničky, protože se mu přes břicho špatně ohýbá. „Vidět ho, jak sedí na posteli a lapá po dechu, jen aby dosáhl na botu, to se mi chtělo křičet. On to přešel ironickým vtipem, ale já cítila, že je to zoufalou situace.“
Teď stojí před volbou, jak věci rozhýbat. Přemýšlí, jestli konfrontovat, riskovat hádku, nebo jen trpělivě obklopovat manžela inspiracemi, menšími porcemi a drobnými výzvami, dokud se mu to samo nerozleží. „Jenže co když se nic nezmění? Mám tak žít dalších dvacet let? Nebo se dívat, jak to jeho tělo vzdává? Nebo se s ním kvůli tomu rozvést? Proč, když ho miluju… “
