Článek
Milena žije kousek od Plzně v bytě se svým mužem Jindřichem. Na první pohled spokojené manželství, které spolu vydrželo bezmála čtyřicet let. Když se ale otevřou dveře do ložnice, začne být rázem zřejmé, že se jejich cesty v jedné podstatné věci rozešly. Milena si nepamatuje, kdy naposledy skutečně toužila po milování. Dokonce o tom nikdy moc nepřemýšlela, protože intimitu vnímala spíš jako manželskou povinnost než požitek. „Vždycky mě víc bavilo povídat si u večeře o životě, než se pak potit a funět mezi peřinami,“ přiznává s mírnou ironií.
Když byli mladí, měla pocit, že je to všechno jen dočasné, že její zdrženlivost přejde a ona si sex zamiluje. Narodily se jim děti, Milena měla kolotoč kolem domácnosti, pracovala na směny a večer na ni padala taková únava, že myslela jen na spánek. Jindřich byl tolerantní, i když z jeho strany vždycky přicházely náznaky, že by mohli intimní život trochu víc prožívat. Jenže Milena se spíš modlila, aby byl muž taky tak unavený jako ona.
Když pak přišla padesátka, obávala se, že Jindřicha jeho chuť s přibývajícími roky konečně přejde. Mýlila se. „Jak je možné, že tě to pořád tak baví?“ ptala se ho jednou zcela vážně, když zjistila, že on by nejraději připravil romantickou noc, zatímco ona měla v plánu horkou sprchu a únikovou cestu do spánku. Ani po šedesátce se nic nezměnilo. Jindřich je stále plný energie, chodí plavat, občas vyrazí na kolo, a to se podle něj odráží i v jeho nevyhaslé touze. Ona by ale raději měla uši zacpané špunty, aby už neslyšela jeho lechtivá slůvka a narážky.
Milena začala být vynalézavá. Někdy si lehne na gauč a počká, až manžel usne, jindy si dokonce hraje na velké zdravotní obtíže, aby se Jindřich neodvážil „zkusit to“. Vlastně by mu to nejraději řekla na rovinu: „Už na to nemám chuť. Smíříš se s tím?“ Ale bojí se, že by ho ranila. Má ho ráda a váží si jeho lásky. Vnitřně vnímá jeho starost: „Mileno, dělám něco špatně?“ Napadne ji taky, jestli by to pro něj mohlo skončit tak, že si najde milenku, která s ním bude sdílet ložnicové dobrodružství. Možná by se jí ulevilo, kdyby se tak stalo, byť by cítila i žárlivost. Přesto se nedokáže přinutit k předstírání vášně.
Nedávno zkusila hledat rady na internetu. Četla, že někteří odborníci doporučují sestavit si rozvrh intimností předem. Někomu to funguje jako kompromis – jednou týdně, a hotovo. Jenže ona by nejraději řekla: jednou za měsíc, nebo vůbec. „To mi přijde jako dohoda, co zničí obě strany,“ říká si. „Nemůžu se celý týden třást, že se blíží ten den D a já budu muset dělat něco, co mě ani trochu neláká.“
Jindřich je zatím v naději, že se její přístup změní, možná si myslí, že za tím vězí něco přechodného. Někdy se ji snaží naladit hezkou večeří, zapálenými svíčkami. Ona mu to nechce kazit, tak se usmívá a předstírá, že je to romantické. V koutku duše ale prahne po jediném: „Chci ticho, pohodu, pustit si nějaký seriál nebo si povídat o tom, co se dělo ve světě, ale prosím žádné další sexuální narážky.“
Nemá ponětí, jaký krok udělat, aby zachránila vztah, a přitom se necítila jako oběť, která musí podstupovat něco nepříjemného. Dobře ví, jak ožehavý to je problém: pokud přímo odmítne, manžel jí to může vyčítat. A jestli bude dělat neupřímné kompromisy, bude se týrat. „Možná by pomohlo, kdybych mu to řekla hezky, ale na rovinu. Anebo se prostě naučím tuhle hru hrát… ale mám vůbec na to sílu?“ ptá se s rozechvěním. Zatím jen pokračuje v úhybných manévrech a hraje mrtvého brouka v naději, že Jindřicha jeho apetit jednou přejde sám od sebe.
