Sněm s elitou císařství se ve 12. století propadl do obří latríny. Více než 60 šlechticů zemřelo

Hrabata v lesklé zbroji, biskupové v purpuru a sám německý král, mladý a ambiciózní Jindřich VI., usedají, aby rozsoudili nebezpečný spor, který hrozí rozvrátit křehký mír. Jedná se o moc, o půdu, o čest. Slova jsou ostrá jako meče a v sále plném pýchy a testosteronu by se dalo napětí krájet.

Nikdo z přítomných však netuší, že největší hrozba nečíhá v politických intrikách, ale přímo pod jejich nohama. Netuší, že toto velkolepé shromáždění neskončí diplomatickou dohodou, ale jedním z nejodpornějších a nejponižujících masakrů v dějinách. Příběh, který se zapsal do kronik jako Erfurter Latrinensturz – Erfurtský pád do latríny.

Politická scéna Svaté říše římské v 12. století připomínala spíše mozaiku než monolit. Byla to spletitá síť biskupství, knížectví a svobodných měst, kde se neustále střetávaly zájmy světských pánů a církevních hodnostářů. V tomto neklidném prostředí se zrodil spor, který byl tak zahořklý a nebezpečný, že si vyžádal pozornost samotného krále.

Na jedné straně stál Ludvík III., lantkrabě durynský. Byl to prototyp středověkého feudála – dravý, mocichtivý a neustále ve válce se svými sousedy i kýmkoli, kdo se mu postavil do cesty. Historické prameny ho popisují jako „nezastavitelnou sílu“, muže, který si bral, co chtěl, a neohlížel se na následky.

Jeho protivníkem byl arcibiskup Konrád z Mohuče, člen mocného rodu Wittelsbachů. Stejně tvrdohlavý a ambiciózní jako Ludvík, byl Konrád odhodlán bránit a rozšiřovat vliv církve za každou cenu. Byl „tvrdohlavý jako mezek“ a odmítal ustoupit byť jen o píď. Jejich spor byl klasickým střetem dvou alfa samců, kteří se přetahovali o nadvládu v regionu.

Kořeny jejich nenávisti sahaly hlouběji, až k pádu mocného vévody Jindřicha Lva. Jeho porážka a následné přerozdělení jeho rozsáhlých držav vytvořilo mocenské vakuum a vlnu nových sporů o půdu. Každý se snažil urvat co největší kus pro sebe a hranice se staly předmětem neustálých konfliktů. Poslední kapkou, která přiměla pohár přetéct, byla arcibiskupova troufalost.

Konrád začal stavět hrad na sporném území poblíž durynských hranic. Pro Ludvíka to byla otevřená provokace, přímá hrozba jeho moci a majetku. Spor eskaloval do otevřeného nepřátelství, které hrozilo přerůst v plnohodnotnou válku a destabilizovat celou oblast.

Zprávy o tomto nebezpečném sváru se donesly až na císařský dvůr. Panovník, legendární Fridrich I. Barbarossa, nemohl takovou hrozbu pro jednotu říše ignorovat. Pověřil proto svého syna, aby situaci vyřešil. Tím synem nebyl nikdo jiný než Jindřich VI. Bylo mu pouhých osmnáct let, ale už to nebyl žádný nezkušený mladík. Vychován v latině, právu a na bitevních polích, byl Jindřich zkušeným politikem a velitelem.

Na příkaz svého otce přerušil své vojenské tažení do Polska a vydal se do Erfurtu, aby zde uspořádal říšský sněm, známý jako Hoftag, a jednou provždy spor mezi Ludvíkem a Konrádem urovnal. Tento úkol nebyl jen pouhým zprostředkováním hádky dvou šlechticů.

Bylo to zásadní potvrzení císařské autority nad mocnými a často neposlušnými vazaly. Jindřichova mise měla ukázat, kdo je v říši skutečným pánem.

Volba Erfurtu jako místa pro konání sněmu nebyla náhodná. V 12. století byl Erfurt jedním z nejdůležitějších politických a obchodních center Svaté říše římské. Ležel na křižovatce klíčových obchodních cest, jako byla Via Regia, a díky obchodu s borytem (barvířskou rostlinou) město nesmírně zbohatlo. Bylo to místo, kde se psaly dějiny. Sám Jindřichův otec, císař Barbarossa, navštívil Erfurt několikrát, aby zde předsedal říšským sněmům. Město bylo zvyklé na přítomnost mocných a představovalo dokonalou kulisu pro tak významné jednání.

Dějištěm samotného sněmu se stala citadela Petersberg, mohutná pevnost tyčící se na kopci nad městem. Tento komplex měl dlouhou historii; jeho srdcem byl benediktinský klášter svatého Petra a Pavla, jehož části pocházely již z 11. a 12. století. Jednání se mělo konat v budově proboštství (někdy označované jako děkanství) přiléhající ke kostelu sv. Petra.

Samotný kostel, Peterskirche, byl velkolepou románskou stavbou, přestavěnou v letech 1103 až 1147. V době konání sněmu byla tedy budova, kde se měli šlechtici sejít, již desítky let stará – klíčový detail, který se brzy ukáže jako osudový.

Král Jindřich VI. svolal sněm na 25. července 1184, na svátek svatého Jakuba. Aby svému rozhodnutí dodal váhu a legitimitu, nepozval jen znesvářené strany, ale celou plejádu nejvýznamnějších šlechticů z celé říše. Sál ve druhém patře proboštství se tak naplnil více než stovkou nejmocnějších mužů své doby – vévody, hrabaty, biskupy, purkrabími a dalšími hodnostáři. Atmosféra byla nabitá očekáváním a potlačovanou agresí.

Právě zde, v této honosné budově, se skrývala časovaná bomba. Jednání se konalo ve velkém sále ve druhém patře, jehož podlaha byla postavena z dřevěných trámů. Přímo pod tímto sálem se nacházelo přízemí a pod ním, v suterénu či podzemí budovy, byla umístěna latrína – obrovská jímka, neboli žumpa, kam po léta stékal odpad z celého kláštera.

Umístit obrovskou, zřídka čištěnou žumpu přímo pod hlavní reprezentační sál prestižní budovy se z dnešního pohledu jeví jako nepochopitelné, ale ve středověku, s jeho odlišnými hygienickými a stavebními standardy, to nejspíš nebyla až taková anomálie.

Ráno 26. července 1184 pokračovala jednání. Vzduch v přeplněném sále byl těžký a dusný, plný šepotu desítek mocných mužů. Král Jindřich VI., sedící na čestném místě, se snažil diplomatickým tlakem přimět nesmiřitelného Ludvíka a zatvrzelého Konráda k míru. Šlechtici, odění v těžkých pláštích a někteří možná i s částmi zbroje, se tísnili v místnosti a netrpělivě očekávali králův verdikt.

Možná se ozvalo první varování. Tiché, zlověstné zapraskání starého dřeva, sotva slyšitelné v okolním šumu. Možná se podlaha pod nohama některého z těžkooděnců nepatrně zachvěla. Staré, a jak se později ukázalo, prohnilé nosné trámy už nedokázaly unést obrovskou váhu tolika shromážděných těl. Bylo jich příliš mnoho.

Pak přišel kolaps. Bez varování, s ohlušujícím třeskotem a praskotem se podlaha jednoduše prolomila. V jediném okamžiku se pevná zem pod nohama elity říše změnila v zející díru.

Následoval chaos a panika. Muži, kteří před chvílí rozhodovali o osudu zemí, se nyní bezmocně řítili do hlubin. Křik šoku a smrtelné hrůzy se mísil s tříštěním dřeva a duněním padajících těl. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Jejich pád se nezastavil v přízemí. Síla nárazu desítek těl, kamení a masivních trámů z horního patra byla tak drtivá, že se okamžitě prolomila i podlaha v přízemí.

Dvojitý pád. Dvojitá hrůza. Pád do temnoty pokračoval, tentokrát do nejnižšího a nejšpinavějšího místa v celé citadele – do podzemní žumpy. Svět se pro ně doslova propadl do pekla.

To, co následovalo, se vymyká představivosti. Suterén proboštství se proměnil v pekelnou scénu. Byla to noční můra, odporná směs lidských těl, roztříštěných trámů, kusů zdiva a především tekutých lidských výkalů, které se zde hromadily po celá léta. Zápach musel být nesnesitelný, scéna apokalyptická.

Smrt zde měla mnoho tváří, jedna hrůznější než druhá. Někteří šlechtici byli zabiti okamžitě – buď samotným pádem z velké výšky, nebo je rozdrtily tuny padajících sutin a těžkých trámů. Tito byli vlastně ti šťastnější.

Mnozí další však pád přežili, jen aby čelili pomalejší a mnohem děsivější smrti. Ocitli se v hluboké, lepkavé jímce plné fekálií. Ve středověku uměl plavat jen málokdo, a už vůbec ne urození páni, kteří se nyní marně snažili udržet nad hladinou odporné břečky. Bezmocně se topili v tom nejponižujícím hrobě, jaký si lze představit.

Další se stali obětí neviditelného zabijáka – zvířená žumpa uvolnila obrovské množství jedovatých plynů, především metanu a sirovodíku. Ti, kteří se neutopili, se udusili odpornými výpary.

Tato bizarní katastrofa si vyžádala životy přibližně 60 šlechticů, ačkoli některé zdroje uvádějí až 100 obětí. Kronika kláštera svatého Petra v Erfurtu, hlavní zdroj informací o události, pečlivě zaznamenala jména těch nejvýznamnějších, kteří v žumpě zahynuli. Jejich smrt byla obrovskou politickou ranou pro celou říši.

Uprostřed vší té hrůzy a zkázy se odehrál neuvěřitelný zvrat osudu. Tři nejdůležitější postavy celého dramatu, muži, kvůli kterým se sněm vůbec konal, katastrofu přežili. Byla to největší a nejkrutější ironie celého příběhu.

Král Jindřich VI. a arcibiskup Konrád z Mohuče seděli v okamžiku kolapsu v kamenném okenním výklenku, který byl součástí pevné vnější zdi budovy. Zatímco se dřevěná podlaha kolem nich propadla do nicoty, jejich kamenné útočiště zůstalo pevné.

Zůstali viset ve vzduchu, odříznuti od světa, a s hrůzou sledovali apokalypsu odehrávající se hluboko pod nimi. Podle kronik se zoufale drželi železného zábradlí okna, dokud jim zděšení záchranáři nepřinesli žebříky a nesnesli je do bezpečí.

Třetím zázračně zachráněným byl lantkrabě Ludvík III. Ačkoli se zřítil do žumpy spolu s ostatními, měl neuvěřitelné štěstí. Byl vytažen z odporné břečky živý a pád i následnou infekci přežil.

Přežití těchto tří mužů bylo klíčovým momentem evropských dějin. Jak poznamenávají historici, kdyby Jindřich VI. – budoucí císař Svaté říše římské, jeden z nejmocnějších panovníků své doby a pozdější věznitel Richarda Lví srdce – v erfurtské žumpě zahynul, politická mapa Evropy mohla vypadat zcela jinak.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Erfurt_latrine_disaster

https://rock929rocks.com/2023/02/07/remembering-the-erfurt-latrine-disaster/

https://explorersweb.com/erfurt-latrine-disaster-1184/

https://everything-everywhere.com/the-erfurt-latrine-disaster/

https://en.famagusta.news/entertainment/stories/i-pio-paraxeni-tragodia-olon-ton-epochon-otan-60-evgeneis-pnigikan-se-enan-lakko-me-akatharsies

https://www.youtube.com/watch?v=hel1gifymzY

https://www.reddit.com/r/history/comments/ng3u0×/the_erfurt_latrine_disaster_of_1184_where_60/

https://community.ricksteves.com/travel-forum/germany/840th-anniversary-of-erfurt-latrine-disaster