Článek
Jana (51) z Olomouce měla ještě donedávna pocit, že spolu s Petrem tvoří dokonalý pár. Zažili spolu spoustu vzrušení, romantiky a také nějaké ty krize, ale vždy je překonali. Přišlo jí, že i po třiceti letech od chvíle, kdy se potkali v městské knihovně, je mezi nimi vášnivé pouto. Všichni kamarádi obdivovali, jak se k sobě umějí chovat s respektem a humorem, i když jim děti daly zabrat a doba občas přinesla nejistoty. Přesně tohle ale teď zmizelo, jako by se z Petra stal jen mlčenlivý spolubydlící, který se večer v ložnici otočí ke zdi a tváří se, že je vše v pořádku.
„Mám pocit, že jsem vzduch,“ přiznala Jana při společné procházce kamarádce z práce. Donedávna si dokázala představit, že jakmile se jejich dvě děti definitivně osamostatní, budou s Petrem znovu objevovat svět. Chtěla s ním jezdit na výlety, navštěvovat koncerty, možná se i pustit do něčeho nového. Jenže realita je taková, že Petr většinu času tráví zavřený v dílně, kde prý neustále něco spravuje. Když je Jana doma, připadá si, že běhá po prázdném bytě, protože on se objeví jen k jídlu a rychle zase mizí.
Nejvíc se trápí tím, že když se mu snaží naznačit, že jí chybí, Petrova reakce je letargická. „Prosím tě, vždyť tu jsem,“ řekne, ale hned potom vypadne na dvorek vyrábět poličku, která snad ani nikam nepatří. Kdysi si vyprávěli veselé historky z práce, on jí volal, když měl volnou chvilku, a těšil se na ni, i když se viděli až večer. Teď musí Jana od kolegyň poslouchat, jak se jejich muži starají, jestli jsou v pořádku, volají jim i třikrát denně… a ona jen stroze kývne, protože ví, že Petr jí za celou směnu nenapíše ani jednu zprávu.
„Nechci si stěžovat, aby se necítil pod tlakem,“ vysvětluje si pro sebe, proč zatím neudělala větší scény. Ze zkušenosti ale tuší, že mlčením se nic nevyřeší. Začala proto uvažovat, co za jeho chováním může být. Necítí vinu, že by mu lhala, nepodvedla ho, ani mu neprojevila hrubost. Dokonce se snažila nabídnout nějakou změnu – společný kurz vaření nebo víkend v lázních. Vždy když o tom začne mluvit, setká se se stejnou větou: „Teď ne, mám toho moc.“ Mnohokrát si říkala, co by se stalo, kdyby mu pohrozila odchodem, ale tak daleko zajít nechce. Pořád ho miluje a bojí se, že by si tím pod sebou podřezala větev.
Přemýšlí, jestli důvod není úplně banální. Možná se Petr prostě naučil brát Jany přítomnost jako samozřejmost a teď, když děti odešly, zbylo v domě ticho, se kterým si neumí poradit. „Myslela jsem, že to ticho využijeme pro nás dva. Připadá mi však, že jeho spíš děsí. V garáži poslouchá repráky, pouští si tam staré rockové desky a odmítá se mnou promluvit o čemkoli, co by vybočilo z úplně běžné rutiny,“ svěřuje se. Jakmile se ho pokusí dotknout a vnést trochu něžnosti, uniká pod záminkou různých drobných prací.
Jana má také strach, že by mohlo jít o zdravotní potíže. Občas si všimla, že Petr špatně spí, brzy se budí a sedá si do obýváku, kde podřimuje s knížkou na klíně. Když se ho na to zeptala, jen mávl rukou a řekl, že je unavený a nechce ji budit. Ale čím je unavený, když tvrdí, že v práci je vše v klidu, odmítá vysvětlit. Jana si je jistá, že je s ním něco v nepořádku, možná psychicky, možná fyzicky, ale pokud jí nic neřekne, těžko mu pomůže. „Cítím se bezmocná a podváděná, i když vím, že žádnou milenku nemá,“ říká s očima plnýma slz.
Ráda by podnikla nějaký rozhodný krok, jenže nemá ani ponětí, jak na něj. Vždycky se domlouvali bez dlouhých dohad, tak proč to teď vázne? Může se manžel po padesátce takhle proměnit a začít ignorovat společný život? Jana přemítá, jestli se nemá jednoduše sebrat a odjet na pár dnů pryč, aby Petr pocítil prázdno naplno. Bojí se ale, že by on možná ani nic nepostřehl. „Miluji ho, ale připadám si, jako když mě vědomě odstřihává. Nevím, jestli dělá, že mu nezáleží na ničem, nebo jestli ho něco sžírá,“ popisuje Jana své obavy.
Je jí jasné, že pokud nevyvolá zásadní rozhovor, bude se dál plácat ve stejném stavu. A tak sbírá odvahu říct Petrovi na rovinu, že už to nemůže vydržet. Že není jeho spolubydlící, ale manželka, která si zaslouží trochu pozornosti, sdílení, obyčejné otázky typu „Jaký jsi měla den?“ a na oplátku nabídnout i vlastní otevřenost. Doufá, že v sobě ještě najde zbytky starého Petra, toho zábavného a upřímného kluka, který jí kdysi v knihovně s úsměvem tvrdil, že nejlepší kniha je ta, co ještě neznáme.
