Článek
Když jsem si Petra brala, jeho názory a přehled mi připadaly inspirativní a přitažlivé. Jenže uběhlo dvacet let a já cítím, že hranice mezi „mít na všechno názor“ a „ponižovat druhého“ se dávno rozpadla. Teď se jen divím, jak snadno se mi jeho kritika zarývá pod kůži.
„Jak můžeš nosit tuhle sukni?“ řekl mi před pár dny. Chystala jsem se do práce a těšila se, že si vezmu něco svěžího. On zvedl obočí a sarkasticky dodal: „Na tvých bocích to opravdu nevypadá dobře.“ Pokrčila jsem rameny a vyměnila sukni za kalhoty. Bolelo to víc, než jsem čekala.
Začalo to po svatbě, když se mi narodila naše dcera Pavlína. Nabrala jsem spoustu kil. On jako by z ničeho nic vnímal jen mou postavu a neustále mi to připomínal. Zprvu jsem se snažila bránit: „Petře, copak nevidíš, že se snažím cvičit?“ Bez výsledku. Shodila jsem všechno nabrané, ale on to komentoval jen tím, že mi to sice trvalo, ale aspoň jsem to zvládla.
Přesně od té doby, co jsem se dostala na dřívější váhu, začal kritizovat i úplné drobnosti – účes, styl, co řeknu v televizi o novém filmu. „Nemáš ani páru o skutečné kinematografii, tak se radši nevyjadřuj,“ utrousil, když jsem si dovolila poznamenat, že mě určitý snímek bavil. Netýkalo se to přitom jen vzhledu nebo zájmů. Dokonce poukazuje i na to, co prý neumím. „Pořádně ani nevíš, jak zapojit DVD, tak se nesnaž argumentovat,“ pronesl jednou večer.
Nejhorší je, že i když tyhle věty zabolí, čím dál častěji mlčím a radši ustupuju. Jako bych se nechala ohlodávat. Nikdy by mě nenapadlo, že já, která jsem bývala dost sebevědomá, si najednou budu říkat: „Třeba na tom má kousek pravdy, třeba se oblékám jako blázen.“ Bojím se, abych se z toho jednou nezhroutila úplně.
Mí blízcí si toho samozřejmě všimli. Když jsme byli nedávno s kamarádkami posedět, Adéla mi řekla: „Proč se necháš tak shazovat, Alčo? On ti stejně bude rýpat, ať uděláš, co chceš.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že si uvnitř připadám jako malé dítě, které poslouchá další kárání. Několikrát se do toho vložila i dcera. „Tati, nech už mámu být, ona není neschopná,“ ozvala se. On se jen usmál ironicky a řekl: „Ty ještě nevíš, co to je život.“
Přitom paradoxně, když jsme někde spolu na oslavě, dovede Petra být vtipný, vypráví historky, a já se někdy přistihnu, že ho obdivuju, jak umí být okouzlující. Jenže druhý den doma mě sejme: „Proboha, tohle jsi uvařila z receptu na internetu? Ty fakt nevíš, že to je jen pro začátečníky?“ Někdy si říkám, jestli mě vůbec miluje, nebo jen používá jako terč pro své jedovaté poznámky.
Chvílemi zvažuji: „Mám ho opustit? Nejsem už moc stará na nový začátek?“ Mám ho pořád ráda, a když zrovna nekritizuje, dokážeme se i zasmát a máme fajn intimní život. Jenže pak znovu otevře pusu a já čekám, odkud přijde rána.
Moje máma mi tvrdí: „Hele, Ali, taky to není žádný chlap, co by propíjel výplatu nebo běhal za milenkami. A vydělá hezké peníze, tak buď ráda.“ Jenže dnes je jiná doba. Nestačí mi, že se mnou zůstává, když se mnou zároveň zachází jako s nesvéprávnou. Toužím po tom, aby mi někdy řekl, že mi to sluší, že jsem uvařila chutné jídlo, abych cítila, že mě respektuje.
Snažila jsem se mu to několikrát naznačit. Vyslechl mě, ale jeho obličej se tvářil netrpělivě, jako by si myslel: „Prosím tě, nestěžuj si, vždyť ti nic neschází, ne?“ Já se pak cítím jako blázen. „Proč se neumím prosadit a říct, že jeho kritika bolí?“
Cítím, že čím dál víc ztrácím chuť do života. Někdy mi v hlavě běží: „Jsem ještě relativně mladá a poměrně hezká, proč se mám pořád stydět?“ Když ráno vstávám, mračí se na mě v zrcadle nejistá žena, co se radši oblékne do neutrálních barev a vyhne se nápadnému líčení. Když to zkusím změnit, Petr prohodí: „Vypadáš jak cirkusová umělkyně.“ A já to hned smyju.
Je ve mně malý hlásek, který šeptá, že bych mohla jít pryč a začít znovu. Jenže je tu dcera, dům a taky vzpomínka, že kdysi byl Petr oporou. Nevím, jestli se něco ještě dá zachránit, nebo jestli marně doufám. Bojím se, abych jednou nezjistila, že jsem dala celý život muži, který mě srážel a krmil mé pochybnosti. Takhle to nechci nechat, ale jak ho přesvědčit, že to není jen „kec ženy ve středním věku,“ ale reálný problém, co už dál neunesu?
