Článek
S Petrem jsme se poznali na taneční zábavě v jedné malé vesnici kousek od Pardubic. Mně bylo čerstvě osmnáct a jeho lehce přes dvacet. Byla to láska jak z pohádky. Když jsme po dvou letech plánovali svatbu, netušila jsem, jak krásný život dokážeme společně vybudovat. Čekali jsme syna, kupovali první byt, vážili si každé maličkosti. Ani jeden z nás neměl kdovíjaké příjmy, ale nechyběl nám úsměv. Vždycky jsme to překonali – podporovali se a vše zvládali.
Jenže loni, přesněji před víc než rokem, začal Petra z ničeho nic pobolívat žaludek. Tvrdil, že je to jen stres z práce, kterou měl tehdy v logistické firmě docela náročnou. Když se bolest zhoršila, donutila jsem ho jít k lékaři. Od té chvíle se všechno seběhlo tak rychle: vyšetření, nemocnice, nějaké komplikace, operace, další potíže. Každý den jsem seděla u jeho postele a doufala, že bude zase v pohodě a budeme se smát tak, jako vždycky. Jednoho rána zazvonil telefon: „Přijeďte, je na tom špatně.“ Nestihla jsem se ani rozloučit tak, jak bych chtěla. Když jsem přišla, jen jsem ho jemně chytila za ruku. Slabě se pohnul, a pak najednou odešel. Nebyl.
Od té doby jsem jako tělo bez duše. Žiju, jako by tělo fungovalo na autopilota, ale moje mysl se zadrhla v okamžiku jeho posledního nádechu. „Co tady beze mě budeš dělat?“ ptával se mě žertem, když jsme seděli před domem na lavičce. Já se smála: „Tohle bude za moc let, budem oba šediví a budem spolu tady. Tak se nestarej!“ Jenže osud byl jiný a já teď nemám zdání, co se životem. Ráno se vzbudím a první, na co myslím, je, že on chybí.
Děti mě utěšují, že je mám, a já to vím. Mám je ráda, ale zároveň cítím prázdno, se kterým nedokážu bojovat. „Mami, potřebujeme tě,“ říkají. Připadá mi, že jsem jim nic moc od Petrovy smrti nenabídla. Začala jsem se vyhýbat přátelům, protože nedokážu snést jejich laskavá slova. Připadám si, že se v tom kole truchlení už jen utápím, ale pořád neumím zastavit tu bolest. Co by na to řekl on? Možná by mě chtěl vidět zase na nohou, se vztyčenou hlavou. Jenže jak?
Všichni radí: „Čas pomůže.“ Rozumím, ale co mezitím? Už je to přes rok, a já pořád cítím tu ránu skoro stejně. Jako bych měla v hrudi černou díru. Přemýšlím, jestli bych neměla vyhledat terapeuta, ale pak si řeknu, že si to mám zvládnout sama. Bojím se, že když budu žít dál, nechám Petra v minulosti a to mi připadá jako zrada. Přitom vím, že život by měl pokračovat. Jen můj rozum a srdce nejsou zajedno.
Syn mi naznačoval, že bych si měla najít nový smysl: třeba se věnovat charitě, začít s nějakým koníčkem. Ale mně to připadá tak prázdné. „Ty jsi byla celý můj svět,“ říkával mi Petr. Teď jsem já bez něj. Vzpomínám na vůni jeho triček, na to, jak si mnul rukama bradu, když byl nervózní. Vstávám každé ráno, ale nedaří se mi těšit se na nový den. Doufám, že někdy v budoucnu se to zlomí, najdu důvod se smát bez toho, aby mě bodalo u srdce.
