Článek
Soňa si po obtížném rozvodu myslela, že už nikdy nenajde odvahu navázat vážný vztah. Je jí pětatřicet, má jedenáctiletou dceru Elišku a celé roky žila jen pro ni. Manželství s Ladislavem nedopadlo, a když se rozvedli, vrátila se do rodného města v jižních Čechách, kde s dcerou žije v malém bytě s balkónem. Nečekala, že ji ještě někdy nějaký muž zaujme natolik, aby riskovala zlomené srdce. A přesto se to stalo: před rokem a půl potkala Radka, o deset let staršího, který si ji získal svou klidnou povahou a moudrým nadhledem.
Ze začátku si Soňa užívala každičkou chvilku. Nechtěla nic uspěchat, protože se bála dceři představit nového partnera. Oba si s Radkem psali dlouhé zprávy, viděli se v kavárně, chodili na vycházky kolem řeky. Povídali si o životních plánech, o tom, co je baví. Radek několikrát naznačil, že nikdy neměl děti a nemá k nim vztah. Soňa ho v tu chvíli neopravovala, prostě mlčela a myslela si, že se časem s Eliškou někdy přirozeně potkají a zrodí se vzájemné sympatie.
Po půl roce vztahu se ale ukázalo, jak to Radek ve skutečnosti má. Byl zvyklý žít sám v rodinném domku na kraji města. Žádné dítě v životě nechtěl, a prý ho dokonce ruší představa, že by u nich pobíhala dcera v pubertě. Když se Soňa zmínila o tom, že by se mohli seznámit, odpověděl: „Víš, že děti nemusím… Můžeme se potkat, až tu nebude.“ To s ní otřáslo.
Když má Soňa Elišku u sebe, Radek se nechce ukázat. Dokonce dvakrát odřekl akci, na niž se Soňa těšila – jednou to bylo divadelní představení, kde měli lístky, ale Radek trval na tom, ať přijde sama. Když Soňa řekla, že potřebuje být s dcerou, pohádali se. „Proč by sis nemohla udělat čas na mě? Ona může zůstat u kamarádky, ne?“ znělo od něj. Jenže Soňa cítí, že Eliška je pro ni prioritou. Jakmile to nadhodila, Radek se urazil a odjel domů.
Dva týdny v měsíci je Eliška u otce, a to Soňa s Radkem tráví krásné chvíle – vyrážejí na výstavy, do sauny, zajdou na večeři. Soňa ale vnímá, že během té doby se prakticky chová, jako kdyby žádné dítě neměla. Jenže jakmile nastane doba, kdy Eliška přijde k ní, Radek mizí ze scény. Soňa je vnitřně rozpolcená: na jedné straně Radka miluje, ráda s ním sdílí čas a cítí se s ním bezpečně, na druhé straně se děsí představy, že by to takhle zůstalo napořád. „Co bude za pár let? Proč by se měl můj život dělit na dvě části? A proč se dcera nesmí zapojit do našeho vztahu?“
Přitom Eliška je hodná, klidná, dá se s ní mluvit, navíc už je dost stará, aby chápala, že maminka má partnera. Když se Soňa pokoušela Radkovi vysvětlit, že by přece jen mohli zkusit menší společný výlet, reagoval odmítavě: „Dítě není moje starost. Já jsem si vždy hlídal svobodu.“ Bolestně to vnímat je slabé slovo – Soňa měla dojem, že slyší úplně cizího člověka.
Kamarádky jí radí, aby to ukončila, protože kdo nechápe, že je matka, si ji nezaslouží. Jiní ji zas varují, ať nevzdává něco, co ji dělá šťastnou, zvlášť když po rozvodu byla tak dlouho skleslá. Jenže Soňa neví, co je správné. Rozhodně však ví, že se nikdy nevzdá své dcery, a kdyby měla volit, tak zvolí Elišku. Je to pro ni noční můra, uvědomit si, že láska, kterou cítí k Radkovi, se tříští o tvrdou realitu: on dcera – smazat, ona – zůstat.
„Miluju tebe, ne tvoji dceru…“ slyšela jednou z jeho úst. Chodila s tím potom týden jako bez duše. Těžko se hledá společné východisko, jestliže jedna strana odmítá přijmout dítě do života. A Soňa si klade otázku, jestli takový vztah vůbec může uspět.
Zatím si řekla, že s Radkem otevřeně promluví, proč je tak zatvrzelý. Zda existuje šance, že aspoň malý krok směrem k Elišce časem udělá. Pokud uslyší neoblomné „nikdy“, bude muset posoudit, zda se vzdá raději radosti z lásky, nebo části své duše, kterou do svého dítěte vždy vkládá.
